Kapitola 25
Narození Ježíše Krista – zvěst veliké radosti
„Co tento úžasný příběh? Dovolili jsme mu, aby prostoupil naším životem a měl na něj vliv? Přijali jsme ho v celém jeho smyslu a bez výhrad?“
Ze života Josepha Fieldinga Smitha
O Vánocích roku 1971 měl jeden novinový reportér příležitost pobýt s presidentem Josephem Fieldingem Smithem a s jeho rodinou. Reportér se podělil o dojmy z prorokova života:
„Pro presidenta Josepha Fieldinga Smitha jsou Vánoce výjimečným obdobím. Je to doba věnovaná rodině a také vzpomínání. Ale Vánoce jsou pro presidenta Smitha především dobou věnovanou dětem.
‚Na Vánocích mám nejraději děti,‘ řekl president Smith a ještě pevněji objal v náručí svou pravnučku.
President Smith a jeho dvě pravnučky, čtyřletá Shanna McConkie a dvouletá Sherri, listovali velkou ilustrovanou Biblí, kterou měl položenou na klíně, a četli v ní o narození Ježíška. Nad stránkou s obrázkem jeslí se dlouho zastavili. President Smith a děvčátka měli k sobě velmi blízko. …
President Smith měl během vánočního období mnoho návštěv od rodinných příslušníků. ‚Vánoce jsou dobou, kdy mají být rodiny spolu,‘ řekl.“1
Pro presidenta Smitha jsou vánoční tradice zaměřeny na Spasitelovo narození, službu a Usmíření. Na vánoční přání, které dostal od členů Církve, odpověděl takto: „Děkuji všem, kteří mi zaslali vánoční přání, za jejich pozornost. Tato přání považuji za vyjádření lásky a připomínku narození našeho Spasitele, kterého si vážíme a kterého uctíváme jako hlavu Církve. Jeho poselství bylo poselstvím pokoje a dobré vůle. A takové je i mé přání mým bližním, ať jsou kdekoli.“2
V prosinci 1970 vydal president Smith vánoční poselství určené členům Církve po celém světě. Řekl v něm:
„Zdravím vás v tomto vánočním období, s láskou a přátelstvím a s modlitbou, aby na vás náš Věčný Otec shlédl s milostí a vylil na vás svá hojná požehnání.
V této době, kdy se rozmáhá nepravost, kdy jsou na zemi velká soužení, kdy jsou války a zvěsti o válkách, potřebujeme my všichni, více než kdykoli předtím, Pánovo vedení a Jeho ochraňující péči.
Je třeba, abychom věděli, že navzdory všem těžkostem a neštěstím, která nás potkávají, Pán řídí záležitosti země, a jestliže budeme dodržovat Jeho přikázání a budeme věrní a oddaní jeho zákonům, bude nám žehnat zde a nyní a v příslušný čas nás odmění věčným životem ve svém království. …
… Modlím se o to, abychom v tomto vánočním období, i vždy jindy, zaměřili svou víru na Syna Božího a abychom získali onen pokoj, který převyšuje veškeré porozumění.“3
Učení Josepha Fieldinga Smitha
1
Příběh narození našeho Vykupitele je výmluvný svou skromnou jednoduchostí.
Neexistuje příběh, který by byl tak krásný nebo který by pronikl do duše pokorných lidí tak hluboko, jako tento velkolepý příběh o narození našeho Vykupitele. Žádná slova, která by mohl člověk vyslovit, nemohou přikrášlit, ani vylepšit výmluvnost tohoto skromně jednoduchého příběhu. Nikdy nezestárne bez ohledu na to, jak často je vyprávěn, i když se v domovech lidí vypráví až příliš zřídka. Snažme si představit sami sebe s pastýři, kteří oné památné noci hlídali své stádo. Byli to prostí muži, kteří neztratili víru svých otců, jejichž srdce se nezatvrdilo tak jako srdce židovských vládců během působení našeho Pána, protože kdyby jejich srdce zatvrzelé bylo, andělé by se jim s oním velkolepým poselstvím nezjevili. Připomeňme si tento podivuhodný příběh.
„A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem.
A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou.
Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu.
Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.
A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, ležící v jeslech.
A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích
sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.
I stalo se, jakž odešli od nich andělé do nebe, že ti pastýři řekli vespolek: Poďme až do Betléma, a vizme tu věc, kteráž se stala, o níž Pán oznámil nám.
I přišli, chvátajíce, a nalezli Marii a Jozefa, i to nemluvňátko ležící v jeslech.“ [ Lukáš 2:8–16.]
Může snad kterýkoli člověk toto číst, aniž by se ho dotkl duch pokory a aniž by na něj zapůsobila prostá pravda tohoto příběhu?4
2
Ačkoli byl Ježíš Kristus Syn Boží, přišel do tohoto světa jako nemluvně a postupoval od jedné milosti k druhé, dokud nedosáhl plnosti.
Předpokládám, že všichni chápeme skutečnost, že Ježíš Kristus byl Jehova, který vedl Izrael za dnů Abrahamových a Mojžíšových a v podstatě již od dob Adamových. Také, že Jehova neboli Ježíš Kristus se jako duchovní bytost zjevil bratru Jaredovu a že se do tohoto světa narodil jako nemluvně a v tomto světě dospěl v muže.5
Náš Spasitel byl Bohem předtím, než se narodil na tento svět, a stejný stav si přinesl, když sem přišel. Byl právě tak Bohem, než se na tento svět narodil, jako byl Bohem předtím. Co se však týče tohoto života, zdá se, že musel začít tak, jak začínají všechny ostatní děti, a získávat vědomosti řádku za řádkou. Lukáš říká, že „prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí“. [Lukáš 2:52.] Jan zaznamenává, že Ježíš „zprvu neobdržel plnost“, ale musel pokračovat „od milosti k milosti, dokud neobdržel plnost“. [NaS 93:13.] …
Je zřejmé, že do svých dvanácti let – neboť v té době udivil učence a mudrce v chrámu – se toho o záležitostech svého Otce naučil hodně. [Viz Lukáš 2:46–49.] Tyto znalosti mohl získat prostřednictvím zjevení, návštěv andělů nebo nějakým jiným způsobem. Ale tyto znalosti, alespoň co se týče tohoto života, získal řádku za řádkou a předpis za předpisem. Není pochyb o tom, že čas od času komunikoval se svým Nebeským Otcem.
… „Ježíš vyrůstal s bratřími svými a zesílil a čekal na Pána, na čas příchodu služby své. A sloužil pod otcem svým a nemluvil tak, jak jiní lidé, ani nemohl býti učen; neboť nepotřeboval, aby ho někdo učil. A po mnohých letech se hodina služby jeho přiblížila.” [Překlad Josepha Smitha, Matouš 3:24–26.]
Prohlášení našeho Pána, že nemůže udělat nic jiného než to, co viděl dělat Otce, jednoduše znamená, že Mu bylo zjeveno, co činil Jeho Otec. [Viz Jan 5:19–20.] Není pochyb o tom, že když Ježíš přišel na tento svět, musel se podrobit stejným podmínkám jako každý z nás – zapomněl vše a musel růst od milosti k milosti. To, že vše zapomněl neboli že mu jeho dřívější znalost byla odňata, bylo nutné, stejně jako to bylo nutné v případě každého z nás, aby mohl projít stávající časnou existencí.
Spasitel neměl plnost od počátku, ale poté, co obdržel tělo a vzkříšení, Mu byla dána veškerá moc jak na nebi, tak na zemi. I když to byl Bůh, samotný Syn Boží, s mocí a pravomocí stvořit tuto zem i jiné země, přesto postrádal určité věci, které získal až po vzkříšení. Jinak řečeno, nezískal plnost, dokud neobdržel vzkříšené tělo.6
3
Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby nás vykoupil od tělesné a duchovní smrti.
Ježíš sem přišel proto, aby naplnil určité poslání, jímž byl pověřen před tím, než byly položeny základy této země. V písmech se o Něm mluví jako o Beránkovi zabitém od počátku světa. [Viz Zjevení 13:8.] Nabídl se, že přijde v zenitu času, aby vykoupil lidi od pádu, který na ně přišel kvůli přestupku Adamovu.
… Ježíš je jediným člověkem narozeným na tento svět, který neměl pozemského otce. Otec Jeho těla je zároveň Otcem Jeho Ducha a Otcem duchů všech lidí. Od svého Otce obdržel věčný život; od své matky získal schopnost zemřít, neboť Jeho matka byla smrtelná žena. Od ní získal krev a od svého Otce získal nesmrtelnost. Díky tomu, že měl moc položit svůj život a opět si ho vzít, byl schopen zaplatit cenu za Adamův přestupek a vykoupit všechno stvoření z hrobu.7
Skutečným důvodem, proč Ježíš Kristus přišel na svět, … bylo zaprvé, aby vykoupil všechny lidi z tělesné neboli časné smrti, kterou do světa vnesl Adam, a zadruhé, aby vykoupil všechny lidi z duchovní smrti neboli z vypovězení z Pánovy přítomnosti pod podmínkou, že budou činit pokání, budou jim odpuštěny hříchy a vytrvají do konce smrtelné zkušební doby.8
Radujeme se z toho, že se mezi lidi narodil Syn Boží.
Jsme vděčni za smírnou oběť, kterou vykonal tím, že prolil svou vlastní krev.
Jsme vděčni, že nás vykoupil ze smrti a otevřel nám dveře k získání věčného života.
Modlíme se za mír na zemi, za šíření evangelia a za konečné vítězství pravdy.
Prosíme děti našeho Otce, ať jsou kdekoli, aby se k nám připojily při konání toho, co nám všem přinese mír na tomto světě a věčnou slávu ve světě, který přijde. [Viz NaS 59:23.]9
4
Máme dovolit příběhu o Spasitelově narození, aby prostoupil naším životem a měl na něj vliv.
Až nastanou [vánoční svátky], někteří skloní hlavu v pokorné prosbě k Otci světel o požehnání, která obdrželi skrze utrpení Jeho milovaného Syna, a budou číst tento podivuhodný příběh s chválami vděčnosti. Jiní, naneštěstí, kteří vědí jen málo, pokud vůbec něco, o svém dluhu vůči Synu Božímu, budou slavit, ne s chválami a s pokornou modlitbou, ale v bezbožném opojném veselí, bez sebemenší myšlenky na to, jak významné je narození tohoto Muže z Galileje. …
Jak může někdo číst tento působivý příběh o narození Ježíše Krista, aniž by si přál zanechat svých hříchů? V tomto období roku je dobré, aby všichni lidé – král v paláci, pokud dnes ještě nějací králové v palácích jsou, rolník ve svém skromné chaloupce, bohatí i chudí – poklekli a vzdali čest tomu, který byl bez hříchu, který svůj život strávil v oběti a utrpení ve prospěch svých bližních; jehož krev byla prolita jako oběť za hřích. …
… Co tento úžasný příběh? Dovolili jsme mu, aby prostoupil naším životem a měl na něj vliv? Přijali jsme ho v celém jeho smyslu a bez výhrad? Věříme, že toto nemluvně bylo vskutku jednorozeným Synem Božím v těle? Máme neochvějnou víru v Jeho poslání a jsme ochotni Ho poslušně následovat? Kdyby svět tomuto věřil a upřímně dbal Jeho učení, pak by nebyl rozerván spory a zlovolnostmi, jež se dějí po všechny věky. … Mezi těmi, kteří se prohlašují za následovníky Syna Božího, bylo a je až příliš mnoho neupřímné zbožnosti a příliš málo skutečného uctívání založeného na bezúhonnosti Jeho učení.
Oné velkolepé noci anděl pastýřům oznámil, že jim zvěstuje radost velikou, která je určena pro všechen lid [viz Lukáš 2:8–10], avšak poměrně všeobecně lidé po celém světě odmítají přijmout požehnání plynoucí z této zvěsti. Nejsou ochotni zanechat hříchů, pokořit se a uvést svůj život do souladu s Mistrovým učením. …
Ještě jednou prosím všechny lidi kdekoli: obraťte se od svých zlých cest k pravému uctívání Syna Božího, aby vaše duše mohla být spasena v Jeho království.10
Náměty ke studiu a k výuce
Otázky
-
Jak si u vás doma během Vánoc připomínáte Spasitele? Jak se můžeme poučit z vánočních tradic presidenta Smitha? (Viz „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“.)
-
Proč podle vás příběh o narození Ježíše Krista „nikdy nezestárne“? (Viz 1. oddíl.)
-
Přečtěte si slova presidenta Smitha týkající se toho, že Ježíš Kristus přišel na svět jako nemluvně a trpělivě snášel těžkosti smrtelnosti. (Viz 2. oddíl.) Jaké myšlenky vás napadají a jaké pocity to ve vás vyvolává, když přemítáte o Spasitelově ochotě toto vykonat?
-
Zamyslete se nad vztahem mezi Spasitelovým narozením a Jeho Usmířením. (Viz 3. oddíl.) Jak mohou rodiče pomoci svým dětem porozumět tomuto vztahu? Jak může toto porozumění ovlivnit naše vánoční tradice?
-
Jak můžeme dovolit příběhu o Spasitelově narození, aby „prostoupil naším životem a měl na něj vliv“? (Viz 4. oddíl.)
Související verše z písem
Pomůcka k výuce
Diskuse v malých skupinkách umožňují „většímu počtu lidí, aby se zapojili do lekce. Ti, kteří se obvykle zdráhají do lekce zapojit, mohou v menších skupinkách vyjádřit myšlenky, které by neřekli před celou skupinou studentů.“ (Učení – není většího povolání [2000], 161.)