Napsali jste nám

Posaď se k němu

Sierra F., 12 let, Utah, USA

Jednoho dne jsem se ve škole doslechla, že děti šikanují nějakého chlapce. Byla jsem smutná. Nikdo by se k nikomu takto chovat neměl.

Později toho dne měl náš ročník nějakou zábavnou akci. Chlapec, kterého předtím šikanovali, tam přišel a seděl sám. Když jsem ho uviděla, vzpomněla jsem si, co se stalo. Slyšela jsem hlas, který mi říkal, abych si k němu sedla. Ale nechtěla jsem být jediná, kdo s ním bude sedět. Bude v pořádku, pomyslela jsem si. Nepotřebuje, aby vedle něj někdo seděl. A tak jsem ten pocit potlačila.

Uslyšela jsem to ale znovu, a silněji. Posaď se k němu.

Zalétla jsem k chlapci očima. Vypadal osaměle a smutně. Tak dobře, pomyslela jsem si. Když jsem si k němu sedla, vypadal, že se cítí nesvůj. Řekla jsem mu, jak se jmenuji, a zeptala se, jak se jmenuje on. Zprvu jsem byla nervózní. Ale když jsme si povídali, pociťovala jsem pokoj. Už nevypadal ani osaměle, ani smutně.

Když se musel vrátit do třídy, řekla jsem mu, že si někdy zase popovídáme. Pousmál se a souhlasil. Můj učitel za mnou přišel a řekl: „Děkuji, Sierro. To bylo velmi laskavé.“ Jen jsem přikývla.

Zbytek dne uběhl rychle, ale ten pokojný pocit nezmizel. Věděla jsem, že jsem udělala to, co bylo správné. Lidé se někdy nechovají správně k těm, kteří jsou jiní. Nelíbí se mi to, ale děje se to.

Všichni jsme Boží děti. K druhým se máme chovat laskavě. Vím, že pokud se tak budeme chovat, Bůh nám požehná.

Ilustrace: Kristin Sorra