Poselství Prvního předsednictva

Tisíc vláken lásky

PRESIDENT JAMES E. FAUST

Druhý rádce v Prvním předsednictvu

Rodičovství je největší výzva na světě. Na téma rodičovství vlastně existuje tolik názorů, kolik je rodičů, a přesto několik z nich prohlašuje, že zná všechny odpovědi. Jsem si jist, že je nezná nikdo z nich.

Mám pocit, že v současnosti je mezi naším lidem více vynikajících mladých mužů a žen, než bylo kdykoli jindy během mého života. To vede k domněnce, že většina z těchto krásných mladých lidí pochází z dobrých rodin a že mají oddané a starostlivé rodiče. A přesto má většina svědomitých rodičů pocit, že se možná dopustili určitých chyb. Vzpomínám si, že jednou, když jsem udělal něco velmi hloupého, moje maminka zvolala: „Kde jsem udělala chybu?“

Pán nařídil: „[Vychovávejte] děti své ve světle a pravdě.“¹ Pro mne neexistuje důležitější lidské úsilí. Být otcem nebo matkou není pouze velkou výzvou, je to božské povolání. Je to úsilí vyžadující zasvěcení. President David O. McKay (1873– 1970) prohlásil, že být rodičem je „největší důvěra, která kdy byla lidským bytostem svěřena“.²

Velká výzva

Ačkoli některé výzvy, kterým člověk čelí, jsou větší než ta být dobrým rodičem, pouze málo příležitostí nabízí větší možnost radosti. Na tomto světě se jistě nekoná žádná důležitější práce, než příprava našich dětí na to, aby byly bohabojné, šťastné, úctyhodné a aby byly tvořivé. Žádné štěstí neuspokojí rodiče více, než když jejich děti budou ctít je a jejich učení. To je sláva rodičovství. Jan svědčil: „Nemámť větší radosti, než abych slyšel, že synové moji chodí v upřímnosti.“³

Podle mého názoru výuka, výchova a výcvik dětí vyžaduje více inteligence, intuitivního porozumění, pokory, síly, moudrosti, duchovnosti, vytrvalosti a tvrdé práce než jakákoli jiná výzva, kterou bychom mohli v životě mít. Je tomu tak zejména tehdy, když kolem nás eroduje morální základ cti a slušnosti. Abychom měli úspěšné rodiny, musíme učit hodnotám, a musejí být stanovena pravidla, musejí být stanovena měřítka, musejí být stanoveny absolutní principy. Mnohé společnosti poskytují rodičům jen malou podporu při výuce mravním hodnotám a při jejich ctění. Mnohé kultury se dostávají do situace, kdy již neuchovávají téměř žádné hodnoty, a mnozí mladší lidé v těchto společnostech se stávají mravními cyniky.

Nejlepší naděje

Jelikož celé společnosti upadají a ztrácejí svou mravní identitu a jelikož se mnohé domovy rozpadají, je nejlepší nadějí obrátit větší pozornost a úsilí k výuce další generace – našich dětí. K tomu musíme nejprve posílit bezprostřední učitele dětí. Mezi nimi mají hlavní úlohu rodiče a další rodinní příslušníci. Nejlepším prostředím k výuce má být domov. Musíme najít nějaký způsob, jak se ještě pilněji snažit učinit naše domovy silnějšími, aby stály jako svatyně proti nezdravému a vše prostupujícímu úpadku morálky kolem nás. Soulad, štěstí, pokoj a láska v rodině napomohou dětem získat požadovanou vnitřní sílu k zvládání životních výzev. Barbara Bushová, manželka bývalého presidenta Spojených států George Bushe, jednou řekla absolventům Wellesley College toto:

„Ať je jakákoli éra, jakékoli časy, jedna věc se nikdy nezmění: Otcové a matky, máte-li děti, musejí zaujmout první místo. Svým dětem musíte číst a musíte je objímat a musíte je mít rádi. Váš úspěch jako rodiny, náš úspěch jako společnosti, nezávisí na tom, co se děje v Bílém domě, ale na tom, co se děje u vás doma.“⁴

Být dobrým otcem a matkou vyžaduje, aby si rodiče odepřeli mnoho vlastních potřeb a přání kvůli potřebám svých dětí. V důsledku této oběti si svědomití rodiče osvojují ušlechtilost charakteru a učí se uvádět do praxe nesobecké pravdy, kterým učil sám Spasitel.

Chovám největší úctu k osamoceným rodičům, kteří vynakládají obrovské úsilí a přinášejí oběti, zatímco se vyrovnávají s téměř nadlidskými výzvami, aby udrželi rodinu pohromadě. Mají být ctěni a v jejich heroickém úsilí jim má být poskytována pomoc. Ale úloha kterékoli matky nebo kteréhokoli otce je mnohem snazší, když jsou v rodině dva fungující rodiče. Děti často pokoušejí a zkoušejí sílu a moudrost obou rodičů.

Biskup Stanley Smoot měl před lety pohovor s presidentem Spencerem W. Kimballem (1895–1985). President Kimball se zeptal: „Jak často máte rodinnou modlitbu?“

Biskup Smoot odpověděl: „Snažíme se mít rodinnou modlitbu dvakrát denně, ale průměrně ji máme asi jen jednou.“

President Kimball odpověděl: „V minulosti mohla jedna rodinná modlitba denně postačovat. Ale v budoucnosti stačit nebude, máme-li zachránit své rodiny.“

Přemýšlím, zda nedbalé a nepravidelné rodinné domácí večery budou v budoucnu stačit k tomu, aby naše děti vybavily dostatečnou mravní silou. V budoucnosti nemusí nepravidelné studium písem stačit na to, aby naše děti vyzbrojilo ctností nutnou k tomu, aby obstály v mravním úpadku prostředí, ve kterém budou žít. Kde na světě se děti naučí cudnosti, bezúhonnosti, čestnosti a základní lidské slušnosti, když ne v rodině? Tyto ctnosti budou samozřejmě posilovány na shromáždění, ale rodičovská výuka je stálejší.

Když se rodiče snaží učit své děti, aby se vyvarovaly nebezpečí, není dobré, aby svým dětem říkali: „Jsme zkušení a moudří na cestách světa a můžeme zajít blíže k okraji útesu než vy.“ Pokrytectví rodičů může způsobit, že děti budou cynické a nebudou věřit tomu, čemu jsou doma učeny. Když například rodiče chodí na filmy, které svým dětem zakazují, rodičovská důvěryhodnost se snižuje. Očekává-li se od dětí, že budou čestné, musejí být čestní i rodiče. Očekává-li se od dětí, že budou ctnostné, musejí být ctnostní i rodiče. Očekáváte-li od svých dětí, že budou úctyhodné, musíte být sami úctyhodní.

Spolu s dalšími ctnostmi mají být děti učeny úctě k druhým, počínaje vlastními rodiči a rodinou, úctě k symbolům víry a vlasteneckého přesvědčení druhých, úctě k zákonu a pořádku, úctě k majetku druhých, úctě k autoritě. Pavel nám připomíná: „dítky… nechažť se učí předně k svému domu pobožnosti dokazovati“.⁵

Vhodné ukázňování

Jednou z nejobtížnějších rodičovských výzev je vhodné ukázňování dětí. Výchova dítěte je velice individuální. Každé dítě je odlišné a jedinečné. To, co platí na jedno, nemusí platit na druhé. Nevím, kdo je dostatečně moudrý, aby řekl, které ukázňování je příliš tvrdé nebo co je příliš shovívavé, kromě samotných rodičů dětí, kteří je mají nejraději. Pro rodiče to je záležitost rozlišování spojeného s modlitbou. Všeobecnou a základní zásadou je, že ukázňování dětí musí být motivováno spíše láskou než trestem. Brigham Young (1801–1877) radil: „Jste-li někdy vyzván nějakou osobu ukáznit, nikdy ji neukázňujte nad účinnost balzámu, který s sebou máte, abyste ji ošetřil.“⁶ Vedení a ukázňování jsou však určitě neoddělitelnou součástí výchovy dítěte. Pokud rodiče nebudou ukázňovat své děti, potom je bude ukázňovat veřejnost způsobem, který se rodičům nebude líbit. Bez ukázňování nebudou děti respektovat pravidla domova nebo společnosti.

Základním účelem ukázňování je naučit poslušnosti. President David O. McKay prohlásil: „Rodiče, kteří opomíjejí své děti učit poslušnosti, pokud ve [své] rodině nerozvíjejí poslušnost, společnost ji bude vyžadovat, a zajistí si ji. Je tudíž lepší školit dítě v poslušnosti v rodině s její laskavostí, soucitností a pochopením, než je necitelně ponechat drsnému a nesoucitnému ukáznění, které vykoná společnost, pokud domov nesplnil svoji povinnost.“⁷

Zodpovědnost učit

Nezbytnou součástí výuky dětí kázni a zodpovědnosti je dovolit jim, aby se naučily pracovat. Jak vyrůstáme, mnozí z nás se podobají člověku, který řekl: „Mám rád práci, fascinuje mě. Hodiny vydržím sedět a dívat se na ni.“⁸ A opět, nejlepšími učiteli zásadě práce jsou sami rodiče. Pro mne se práce stala radostí, když jsem poprvé pracoval po boku svého otce, dědečka, strýčků a bratrů. Jsem si jist, že jsem často byl spíš přítěží než pomocí, ale zůstaly mi příjemné vzpomínky a naučil jsem se neocenitelným lekcím. Děti se musejí učit zodpovědnosti a nezávislosti. Věnují rodiče osobně čas tomu, aby ukazovali a předváděli a vysvětlovali, aby děti, tak jak učil Lehi, dokázaly „[jednat] samy za sebe a… nebylo jednáno za ně“?⁹

Luther Burbank, jeden z nejproslulejších světových zahradníků, řekl: „Kdybychom svým rostlinám věnovali tolik pozornosti, kolik jí věnujeme svým dětem, žili bychom nyní v džungli plevele.“¹⁰

Děti mají také nárok na mravní svobodu jednání, jejímž prostřednictvím je nám všem dána příležitost činit pokrok, růst a rozvíjet se. Tato svoboda jednání dětem rovněž dovoluje, aby činily alternativní rozhodnutí, která jsou sobecká, marnotratná, samolibá a sebezničující. Děti tuto svobodu jednání často uplatňují, když jsou velmi malé.

Nechť jsou rodiče, kteří byli svědomití, milující a starostliví a kteří žili podle zásad spravedlivosti, jak nejlépe mohli, utěšeni vědomím, že jsou dobrými rodiči nehledě na skutky některých svých dětí. Děti samotné mají zodpovědnost naslouchat, být poslušné a učit se, když jsou učeny. Rodiče nemohou vždy zodpovídat za veškeré špatné chování svých dětí, protože nemohou zaručit dobré chování dětí. Několik málo dětí bude dokonce vyžadovat Šalomounovu moudrost a Jobovu trpělivost.

To je často zvláštní výzva pro ty rodiče, kteří jsou bohatí nebo příliš shovívaví. V jistém smyslu některé děti v těchto podmínkách drží své rodiče jako rukojmí tím, že odpírají podporu rodičovským pravidlům, dokud se rodiče nepodvolí jejich požadavkům. Starší Neal A. Maxwell (1926–2004) z Kvora dvanácti apoštolů řekl: „Ti, kteří toho pro své děti dělají příliš mnoho, brzy zjistí, že se svými dětmi nic nesvedou. Pro příliš mnoho dětí se toho udělalo tolik, že je to téměř dodělalo.“ ¹¹ Zdá se, že je lidskou povahou, že si plně nevážíme materiálních věcí, na které jsme si sami nevydělali.

Určitou ironií je, že někteří rodiče tak dychtí po tom, aby jejich děti byly přijímány svými vrstevníky a byly u nich oblíbené, ale současně se obávají, že by jejich děti mohly dělat to, co dělají jejich vrstevníci.

Obecně platí, že děti, které se rozhodly vyvarovat se drog, alkoholu a předmanželského sexu a které si toto odhodlání uchovávají, jsou dětmi, které přijaly a které si osvojily pevné hodnoty své rodiny, hodnoty, podle kterých žili jejich rodiče. V obdobích obtížných rozhodnutí budou s větší pravděpodobností následovat učení svých rodičů, a nikoli příklad svých vrstevníků nebo vychytralou propagandu médií, která přitažlivě líčí konzumaci alkoholu, předmanželský sex, nevěru, nečestnost a další neřesti. Tito silní mladí lidé jsou jako 2000 Helamanových mladých mužů, které „jejich matky… učily, že když nebudou pochybovati, Bůh je vysvobodí“ od smrti.¹² „A opakovali… slova svých matek řkouce: Nepochybujeme o tom, že naše matky to věděly.“¹³

Pevná víra v Božství

Zdá se, že tím, co pomáhá upevňovat hodnoty a učení rodičů v životě dětí, je pevná víra v Božství. Když se toto přesvědčení stane součástí samotné jejich duše, získají vnitřní sílu. A tak čemu z toho všeho, co je důležité, mají rodiče učit? Písma nám říkají, že rodiče mají své děti učit „víře v Krista, Syna živého Boha, a o křtu a daru Ducha Svatého“ stejně jako „nauce o pokání“.¹⁴ Těmto pravdám se musejí učit v rodině. Nedají se vyučovat ve veřejných školách, a jejich výuku nepřevezme ani stát nebo společnost. Církevní programy samozřejmě mohou pomoci, ale nejúčinnější výuka se uskutečňuje v rodině.

Okamžiky rodičovské výuky nemusejí být okázalé, dramatické nebo mocné. Tomu se učíme od Mistra Učitele. Jeden spisovatel pojednával o Spasiteli a napsal:

„Úplnou krásou Kristova života je pouze přidaná krása malých nenápadných skutků krásy – rozhovor se ženou u studny,… ukázání mladému knížeti nepozorované žádosti v srdci, které mu bránily v dosažení nebeského království,… výuka skupinky následovníků, jak se mají modlit… rozdělání ohně a upečení ryby, aby na Jeho učedníky čekala snídaně, až po noci rybaření dorazí promrzlí, unavení a sklíčení ke břehu. Toto vše nám totiž snadno odhaluje skutečnou kvalitu a hodnotu [Kristových] zájmů, tak konkrétních, tak zaměřených, tak zabývajících se tím, co je malé, tak zcela zabraných do toho, co je nepatrné.“¹⁵

A takové je i být rodičem. Malé věci jsou velkými věcmi vetkanými do rodinné tapiserie tisíci vlákny lásky, víry, kázně, oběti, trpělivosti a práce.

Existují určité velké duchovní sliby, které rodiče mohou obdržet, existují stejná duchovní zaslíbení učiněná jejich statečným předkům, kteří ušlechtile dodržovali své smlouvy. Smlouvy, na které rodiče pamatují, bude mít na paměti i Bůh. Děti se tak mohou stát oprávněnými příjemci a dědici těchto velkých smluv a slibů. Je tomu tak proto, že jsou dětmi smlouvy.¹⁶

Bůh žehnej usilujícím, obětujícím a úctyhodným rodičům na tomto světě. Kéž zejména ctí smlouvy dodržované věrnými rodiči mezi naším lidem a bdí nad těmito dětmi smlouvy.

NÁMĚTY PRO DOMÁCÍ UČITELE

Poté, co si s modlitbou toto poselství prostudujete, podělte se o ně a použijte přitom nějakou metodu, která povzbudí ty, jež učíte, k účasti na diskusi. Zde je několik příkladů:

Povězte členům rodiny, že svatyně je místem ochrany před nebezpečím nebo strachem. Požádejte každého, aby nakreslil, jak podle něho svatyně vypadá. Požádejte je, aby vysvětlili, co nakreslili, a proč je to svatyně. Přečtěte nahlas první odstavec pod záhlavím „Nejlepší naděje“. Jak může náš domov plnit úlohu svatyně?
Přečtěte nahlas první větu tohoto poselství. Potom si promluvte o tom, co president Faust nazval výzvami rodičovství. Požádejte členy rodiny, aby se podělili o náměty, jak mohou rodiče těmto výzvám čelit. Jakou radu presidenta Fausta by mohla rodina uplatnit v nadcházejících měsících?
Společně si přečtěte oddíly „Zodpovědnost učit“ a „Pevná víra v Božství“ a vypište si to, čemu se děti podle presidenta Fausta musejí naučit. Vyberte si jeden nebo dva náměty a diskutujte o nich. V diskusi můžete uvést i některé verše z písem. Vydejte svědectví o požehnáních plynoucích z výuky evangelia a z učení se mu v rodině.