Vydávejte svědectví

starší Jay E. Jensen

Kvorum Sedmdesáti

Na základě svých zkušeností doma i v Církvi si stále více vážím moci, která spočívá ve vydávání svědectví. Málo zpráv z církevní historie na mne učinilo hlubší dojem než tato slova presidenta Brighama Younga (1801–1877), na kterého zapůsobilo čisté svědectví:

„Pokud by byl v jednom jedinci spojen veškerý talent, takt, moudrost a vytříbenost světa, a onen člověk by byl ke mně vyslán s Knihou Mormonovou a v nejvznešenější pozemské výřečnosti by prohlašoval její pravdivost, pokoušejíce se potvrdit ji svou učeností a světskou moudrostí, bylo by to pro mne jako kouř, který se pozvedá jen proto, aby se vytratil. Ale když jsem spatřil muže postrádajícího jakoukoli výřečnost nebo talent k veřejným projevům, který dokázal říci jen, ,já vím mocí Ducha Svatého, že Kniha Mormonova je pravdivá, že Joseph Smith je prorok Páně,‘ Duch Svatý vycházející z tohoto člověka osvítil mé porozumění a světlo, sláva a nesmrtelnost stanuly přede mnou.“¹

Použijme písma a slova proroků a prozkoumejme, co je to svědectví a jak bychom ho měli vydávat.

Co je to svědectví

Svědectví se obvykle definuje jako poznání pravdy nebo ujištění o této pravdě, což člověk prohlašuje přesvědčující mocí Ducha Svatého. Apoštol Pavel učil: „Žádný nemůže říci Pán Ježíš, jediné v Duchu svatém“ (1. Korintským 12:3). Protože věci Boží jsou známy pouze mocí Ducha, musejí být hlásány Duchem, a to znamená vydávat svědectví.

Protože je svědectví osobní, začíná jeho vydávání často zájmenem já . (Rodiče, misionáři a církevní vedoucí mohou někdy použít zájmeno my .) Svědectví lze rozpoznat na základě použití mocných sloves jako vím, svědčím, věřím, dosvědčuji, prohlašuji, potvrzuji, vydávám svědectví . Často jde o prohlášení toho, co víme, pociťujeme, prožíváme nebo čemu věříme, například: „Naslouchali jsme, zírali jsme, obdivovali jsme!“ (Joseph Smith – Životopis 1:71, poznámka.) Všeobecně řečeno, svědectví je stručné, přesné a výstižné.

President Boyd K. Packer, zastupující president Kvora dvanácti apoštolů, se podělil o tento pohled:

„V misijním poli jsem měl zážitek, který mě toho o svědectví hodně naučil. Bez ohledu na skutečnost, že se zdálo, že máme vše pod kontrolou, nepokračovali jsme tak, jak jsme měli. Měl jsem dojem, že to není ani tak tím, že bychom dělali něco, co bychom tolik dělat neměli, jako tím, že neděláme něco, co bychom dělat měli.

Uspořádali jsme sérii zónových konferencí, abychom pozvedli duchovnost v misii. Rozhodli jsme se, že místo školení o provádění misionářské práce uspořádáme svědecká shromáždění. Na poslední konferenci, během svědectví jednoho z pokorných starších, jsem našel odpověď na náš problém. Krátké svědectví tohoto vystrašeného nového misionáře se něčím lišilo. Stál tam ani ne minutu, a přesto jsem z jeho slov poznal, co nám chybí.

Svědectví, která jsme slyšeli od všech ostatních misionářů, zněla asi takto: ,Jsem vděčný, že jsem v misijním poli. Hodně jsem se díky tomu naučil. Mám skvělého společníka. Hodně jsem se od něj naučil. Jsem vděčný za své rodiče. Minulý týden jsme měli zajímavý zážitek. Klepali jsme venku na dveře a…‘ Misionář potom zpravidla vyprávěl nějaký zážitek. Jeho závěr vypadal asi takto: ,Jsem vděčný, že jsem v misijním poli. Mám svědectví o evangeliu.‘ A zakončil ,ve jménu Ježíše Krista. Amen.‘

Tento mladý misionář se však něčím lišil. Ze strachu, aby tam nestál ani o vteřinu déle, řekl prostě, uspěchanými a vystrašenými slovy: ,Vím, že Bůh žije. Vím, že Ježíš je Kristus. Vím, že máme proroka Božího, který vede Církev. Ve jménu Ježíše Krista. Amen.‘

To bylo svědectví. Nebyl to pouhý zážitek nebo vyjádření vděčnosti. Bylo to prohlášení, svědectví!

Většina starších řekla ,mám svědectví‘, ale neprohlásila ho. Tento mladý misionář pouhými několika slovy předal své svědectví – přímé, základní, a jak se ukázalo, mocné.

Tehdy jsem poznal, kde jsme v naší misii dělali chybu. Vyprávěli jsme příběhy, vyjadřovali jsme vděčnost, přiznávali jsme, že máme svědectví, ale to svědectví jsme nevydávali.“²

První předsednictvo zdůraznilo význam krátkosti a stručnosti při vydávání svědectví: „Jsme znepokojeni, že v některých případech členové, kteří touží vydat své svědectví při postním a svědeckém shromáždění, k tomu nemají příležitost. Povzbuzujeme biskupstva, aby pomáhala všem lidem naučit se vyjadřovat stručná a upřímná svědectví o Spasiteli, o Jeho učení a o znovuzřízení, aby tak více členů mohlo mít příležitost se zúčastnit.“³

Co svědectví není

Někdy se můžeme o nějaké zásadě hodně dovědět tím, že určíme, co tato zásada rozhodně není. Zjistil jsem, že svědectví není:

Nabádání. Jedinci, kteří se při postním a svědeckém shromáždění postaví a nabádají ostatní, nebo se je dokonce snaží volat k pokání, byť s nejlepším úmyslem, si uzurpují pravomoc a často pohoršují druhé a narušují ducha shromáždění.
Vyprávění zážitků, ačkoli zážitky mohou ilustrovat víru a přesvědčení.
Vyjádření vděčnosti nebo lásky, ačkoli tato vyjádření často lze vhodně začlenit do našeho svědectví.
Veřejné vyznání.
Kázání nebo proslov na určité naukové téma, i když někdo při něm může citovat verš z písma a potom o něm svědčit.
Dlouhé vysvětlování toho, jak něco víte, ale spíše to, co víte.
Pouhé vyslovení slov „Mám svědectví.“ Není nevhodné to říci, ale doufejme, že po tomto spojení budou následovat slova o naukách, pravdách a zásadách, o kterých máte svědectví.

Vydávání svědectví při lekcích a proslovech

Po výuce lekce nebo pronesení proslovu má člověk obvykle poselství uzavřít formálním svědectvím, závěrným kamenem všeho, co bylo řečeno. Misionáři na plný úvazek často vkládají krátké, stručné svědectví po každé klíčové zásadě, které učí, a potom zakončují souhrnným svědectvím o klíčových zásadách, kterým učili.

Učitele ve třídě nebo u řečnického pultu vyzývám k opatrnosti, aby to nepřeháněli s vkládáním svědectví do svých proslovů a lekcí. Členové možná příliš častým svědectvím pozorně nenaslouchají Duchem a zájemci mohou být zmateni. A co je horší, mohou svědectví vnímat jako určitý právní nebo soudní výraz. Jednoduše řečeno můžeme učinit posvátné věci obyčejnými, a potom je účinek našeho svědectví ztracen. Pán varuje: „To, co přichází shůry, je posvátné a musí býti vyslovováno s pozorností a skrze nabádání Ducha“ (NaS 63:64).

Znázornění svědectví

V písmech se vyskytují mnohá znázornění čistého svědectví. Alma věděl, že musí vydat čisté svědectví, aby opět získal svůj lid (viz Alma 4:19). Pověděl lidem, jak ví (viz Alma 5:45–46), a potom vydal čisté svědectví o tom, co ví:

„Pravím vám, že vím sám za sebe, že vše, co vám povím o tom, co přijde, je pravdivé; a pravím vám, že vím, že přijde Ježíš Kristus, ano, Syn, Jednorozený Otcův, pln milosti a milosrdenství a pravdy. A vizte, to je ten, kdo přijde, aby sňal hříchy světa, ano, hříchy každého člověka, který neochvějně věří ve jméno jeho.“ (Alma 5:48.)

Mocné znázornění čistého svědectví pochází ze zprávy proroka Josepha Smitha a Sidneyho Rigdona o vidění tří stupňů slávy:

„A nyní, po mnohých svědectvích, jež o něm byla dána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: Že on žije!

Neboť jsme ho viděli, vpravdě na pravici Boží; a slyšeli jsme hlas vydávající svědectví, že je Jednorozeným Otcovým –

Že jím a skrze něho a od něho světy jsou a byly stvořeny a obyvatelé jejich jsou syny a dcerami Bohu zplozenými.“ (NaS 76:22–24.)

Joseph Smith – Životopis v Drahocenné perle je vydán v podobě brožurky pro misionářskou práci nazvané Svědectví proroka Josepha Smitha (katalogové č. 36081 121, 32667 121). V této zprávě Prorok prostým a přímočarým způsobem prohlašuje: „[Viděl] jsem vidění; věděl jsem to a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti, aniž jsem se odvážil to učiniti; přinejmenším jsem věděl, že kdybych tak učinil, prohřešil bych se proti Bohu a došel odsouzení“ (Joseph Smith – Životopis 1:25).

Víme, že Jan Křtitel vydává čisté svědectví, když používá výraz vydávám svědectví:

„A já, Jan, vydávám svědectví, že jsem spatřil slávu jeho, jakožto slávu Jednorozeného Otcova, plného milosti a pravdy, a to Ducha pravdy, jenž přišel a dlel v těle a dlel mezi námi…

A já, Jan, vydávám svědectví, a hle, nebesa byla otevřená a Duch Svatý sestoupil na něj v podobě holubice a usedl na něj a přišel hlas z nebe řkoucí: Toto je můj milovaný Syn.

A já, Jan, vydávám svědectví, že obdržel plnost slávy Otcovy“ (NaS 93:11, 15–16).

V některých písmech vydává svědectví Otec nebo Syn. Například Nefi slyšel svědectví Boha Otce, který prohlásil: „Ano, slova Milovaného mého jsou pravdivá a věrná. Ten, kdo vytrvá do konce, ten bude spasen.“ (2. Nefi 31:15.)

Spasitel svědčil o proroku Josephu Smithovi a o překladu Knihy Mormonovy: „On přeložil tu knihu, totiž tu část, kterou jsem mu přikázal, a jakože Pán váš a Bůh váš žije, je pravdivá.“ (NaS 17:6.)

Spasitel svědčil o sobě: „Já jsem první i poslední; jsem ten, kdo žije, jsem ten, kdo byl zabit; jsem přímluvcem vaším u Otce.“ (NaS 110:4.)

Jsem velmi vděčný za moc čistého svědectví. Neustále zkoumám, jak sám vydávám svědectví, abych ho udržel v souladu se správnými zásadami, kterým učí písma a proroci posledních dnů. Vydávám svědectví, že prohlašování čistého svědectví doprovází božská moc.