„Mormonům vstup zakázán“
Právě jsme se přestěhovali do malého venkovského městečka, kde nebylo mnoho členů Církve. Naše odbočka byla tvořena přátelskou, pevně semknutou skupinou členů, a každou neděli jsme chodili na shromáždění a radovali jsme se z toho, že tuto příležitost máme. Starost nám dělaly pouze naše děti, které měly v naší odbočce jen málo stejně starých kamarádů. S mým manželem jsme se rozhodli, že se budeme snažit najít přátele mimo Církev, aby naše děti mohly mít nové přátele a aby mohly poznávat lidi patřící do různých církví.
Když mi lidé organizující místní děti řekli, že nejsme v jejich skupině vítáni, protože jsme mormoni, mé naděje se brzy roztříštily. Na jiných místech, kde nebylo mnoho Svatých posledních dnů, jsme do podobných skupin patřili a náboženství nikdy dříve nebylo problémem. Ujišťovala jsem vedoucí té skupiny, že se nebudu snažit učit naší víře a že ani nikomu nebudu své náboženství vnucovat; že jen chci se svou rodinu najít přátele a seznámit se s novými lidmi. Ale oni ze svého rozhodnutí neustoupili a nedovolili nám, abychom se k nim připojili.
Rozhodla jsem se, že budu vůči lidem tohoto městečka laskavá, že se budu snažit s nimi jednat jako Kristus a že se budu vůči nim chovat přátelsky, aby viděli, že členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsou dobří lidé. Začali jsme zvát jiné děti, aby si k nám chodily hrát, zvali jsme rodiny ze sousedství na večeři, navštěvovali jsme druhé a tak jsme se snažili poznávat lidi. Četla jsem konferenční proslovy, články v církevních časopisech a písma o přátelství, laskavosti a o službě druhým. Pak jsem se snažila uvádět tyto zásady do svého života. Věděla jsem, že kdyby se mi podařilo ukázat lidem tohoto městečka, jak rodiny Svatých posledních dnů mohou být laskavé, určitě by nás ta skupina časem přijala.
Avšak čas plynul, a i když se nám podařilo spřátelit se s vedoucími té společenské skupiny, jejich postoj „mormonům vstup zakázán“ se nezměnil.
Rozhodla jsem se tedy, že budu i nadále pro lidi svého městečka dobrou sousedkou a že budu i nadále vůči nim laskavá, ale také jsem se rozhodla, že budu hledat podobnou společenskou skupinu v sousedním městě. Ale i tam mi řekli, že Svatí posledních dnů se k jejich skupině připojit nemohou. Tehdy jsem byla tak zoufalá, že se mi chtělo plakat. Co měli lidé v těchto dvou městech za problém? Cožpak nevidí, že jsme přátelská rodina se smyslem pro legraci?
Modlila jsem se o to, aby mě Duch vedl a pomáhal mi, abych dokázala být laskavá a aby se mé chování podobalo chování Kristovu, jak jen to je možné. Modlila jsem se, aby ti, kteří mě znají, pocítili v srdci, že jsme dobří lidé. Modlila jsem se, aby zažili proměnu srdce, která by je dovedla k tomu, aby nás přijali. Nicméně jsem měla pocit, že mé modlitby nebyly zodpovězeny. Bez ohledu na to, s jakým úsilím jsem se snažila, nebyla jsem schopna jejich srdce obměkčit.
Potom jsem jednoho večera měla telefonní hovor, který mé naděje zničil nadobro. Volali mi vedoucí oné skupiny a řekli mi ještě jednou, že moje rodina není v jejich skupině vítanou. Měli obavy, že možná očekáváme, že se připojíme v budoucnu, protože jsme v tomto městečku získali tak mnoho přátel. To, co říkali, mě velmi bolelo, a já jsem zoufale plakala. Všechny ty večeře, všechny ty chvíle, když jsem jim s něčím pomáhala, koláčky a rozhovory na chodníku pro tyto lidi neznamenaly nic. Kde jsem udělala chybu?
Oné noci jsem se ze srdce a upřímně modlila a prosila o pomoc, abych věděla, jak jednat s těmi, kteří byli tak silně zaujati proti Církvi. Měla jsem pocit, jako bych nyní, díky svému úsilí, měla nárok na jejich přízeň, a vysvětlila jsem to svému Otci v nebi.
Odpověď byla silnější než jakýkoli pocit, který jsem získala v poslední době: „Následuj Krista.“
Nejprve mě to trochu zmátlo. „Ano,“ pomyslela jsem si, „ale to již dělám.“ Koláčky, přátelství, pomoc – snažila jsem se podobat Kristu, jak jsem to jen dokázala. Přesto jediný dojem, který ke mně přicházel, byl „Následuj Krista“.
Potom jsem si uvědomila, že když mé síly jsou zaměřeny na Krista, neovlivňují mne tolik názory druhých. Sloužím jim, protože je to správné, a ne proto, že to vylepší můj obraz jako Svaté posledních dnů. Jsem přátelská a jsem dobrou sousedkou, protože mé pocity jsou přátelské a vstřícné, a ne proto, že mám sobecké důvody k tomu, abych byla přátelská.
„Následuj Krista“ se stalo mým motem, kdykoli se trápím kvůli těm, kteří nás nemají rádi pro naši víru. Nyní mám radost ze služby druhým bez ohledu na to, jak reagují na mou laskavost, a jsem za to požehnaná. Nepřišla jsem na zem, abych získávala uznání druhých. Přišla jsem sem, abych se připravila na návrat ke svému Otci v nebi, a jedinou cestou, jak se tam dostat, je následovat Spasitele.