Zůstává obrácená

VÁCLAVA SVOBODOVÁ

Začala jsem jako nevěřící, když jsem ale poznala, že evangelium je pravdivé, všechno se změnilo.

C elý život mě učili, že žádný Bůh neexistuje. Když jsem se jako studentka střední školy z České republiky hlásila na výměnný studijní pobyt do Spojených států, netušila jsem, jak se to změní. Když jsem vyplňovala žádost, jedna otázka zněla: „Kterému náboženství dáváte přednost?“ Věděla jsem, že většina Američanů jsou křesťané, a tak jsem to tam napsala. Byla jsem však nevěřící.

S napětím jsem čekala, jak to s mou žádostí dopadne. Kam se asi dostanu?

Byla jsem umístěna do rodiny Granta a Jewel Hodsonových, což je rodina Svatých posledních dnů v Utahu. Kde vlastně Utah je? A co mormoni? Co je to za lidi? Našla jsem si v knihách informace o Utahu, našla jsem si i něco o mormonech. V knihách se psaly o Církvi a zvláště o Josephu Smithovi hrozné věci. Poslední noc doma jsem probrečela. Naplňovala mě hrůza.

Maminka mě ujišťovala, že všechno bude v pořádku, a pokud se mi ta rodina v Utahu nebude líbit, mohu se vrátit domů nebo mohu být umístěna do jiné rodiny.

Když jsem přijela do Utahu, přišla mi naproti Emily, jedna z jejich dcer. Bylo jí 16 let, měla na sobě běžné všední oblečení a byla velice milá. Pomyslela jsem si: „Páni! Snad by to nakonec nemuselo být tak hrozné!“ Celá rodina se ke mně chovala přátelsky a přívětivě.

Zapůsobily na mne ne nevýznamné kulturní odlišnosti. Viděla jsem, že se má hostitelská rodina modlí před každým jídlem a předtím, než jdou spát. Nepili alkohol ani nekouřili. Ve svém životě dodržovali morální zásady. Když jsem srovnávala jejich způsob života s životem dospívajících, které jsem doposud znala, všechno bylo úplně naopak.

A zdálo se, že téměř každý, s kým jsem se seznámila, byl členem Církve SPD. Silný dojem na mě udělalo to, že když tito lidé mluvili o své církvi, říkali: „ Vím ,“ a ne „ věřím. “ Nikdy dříve jsem neslyšela, že by někdo mluvil o náboženství s takovým přesvědčením. Pomyslela jsem si, že když tito lidé mohou vědět , musí existovat nějaký způsob, abych to mohla vědět i já. Byla jsem tím, kdo musel vědět , protože kdybych přijala učení Církve, musela bych změnit způsob života i své plány do budoucna.

Se silnou touhou vědět sama pro sebe, zda je Církev pravdivá, jsem sledovala svou hostitelskou rodinu. Nekázali mi evangelium, ale to, jak žili, mě vedlo k tomu, že jsem chtěla vědět, co se skrývá za tím, co dělají. Nikdy jsem neviděla takovou víru.

Slyšela jsem, jak jeden vedoucí Církve říká: „Lidé budou chtít znát Krista, protože znají vás.“ Chtěla jsem znát Krista, protože jsem znala Hodsonovy. Byli pro mne velkým příkladem toho, jak má rodina žít.

Začala jsem se modlit. Modlila jsem se tři týdny a nic se nestalo. To mě trochu znepokojilo. Myslela jsem si, že možná nejsem hodna pocítit Boží lásku.

Tentýž týden jsem se rozhodla, že se zúčastním obvyklého rodinného svědeckého setkání Hodsonových, které se konalo první neděli v měsíci. Jewel, matka, se mě zeptala, zda bych také chtěla něco říci. Řekla jsem: „Jistě.“ Pomyslela jsem si však: „Co vlastně řeknu?“

Protože všichni vyjadřovali vděčnost, pomyslela jsem si, že bych mohla přinejmenším vyjádřit svou vděčnost za to všechno, co pro mne Hodsonovi udělali. Měli se mnou velkou trpělivost. Jednali se mnou jako se svou vlastní dcerou a nikdy mne do ničeho nenutili. Chtěla jsem vyjádřit svou opravdovou vděčnost.

Byla jsem na řadě jako poslední. Postavila jsem se a začala jsem říkat, jak jsem vděčná za jejich laskavost a trpělivost a také za jejich touhu učit mě o Bohu. Zčistajasna mě naplnil silný a zvláštní pocit. Jazyková překážka zmizela; mluvit anglicky nebyl žádný problém. Poprvé jsme mluvila plynule! Nikdy dříve jsem nic podobného nepocítila. Říkala jsem to, k čemu jsem byla nabádána. Byl to hřejivý a nádherný pocit. Kdosi mě tiše učil: „Ty víš , že to, co říkáš, je pravda. Ty víš , že existuji. Ty to víš .“

A já jsem to věděla! Se slzami v očích jsem se posadila. Pomyslela jsem si: „Co to bylo?“ Moje hostitelská maminka tiše odpověděla, jako by slyšela mou otázku: „To, co pociťuješ, je Duch.“ Jediné, na co jsem mohla myslet, bylo: „Páni! Je to pravda!“

Se svolením svých rodičů jsem požádala otce své hostitelské rodiny, aby mě pokřtil do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Byl to pro mne šťastný den. Měla jsem pocit čistoty a osvěžení! Kromě toho, že jsem měla při sobě svou hostitelskou rodinu, byla jsem obklopena mnoha členy svého sboru, kteří přišli, aby mě podporovali. Velmi jsem si toho vážila.

Když jsem se z Utahu vrátila do České republiky, nebyla jsem jedinou členkou Církve jen v Chrastavě (8000 obyvatel), kde jsem bydlela, ale i v Liberci (120 000 obyvatel), který leží 10 km od Chrastavy. Pracovala jsem jako recepční v hotelu a na soukromé střední škole jsem učila angličtinu. Doma jsem se zoufale snažila najít nový způsob života. Moc nechybělo k tomu, abych to vzdala. Přesto jsem i nadále každý večer poklekala a modlila se o zázrak, který by mne vyvedl z mého zoufalství. Také jsem se skutečně usilovně snažila vyhýbat se starým zvykům a přátelům.

Konečně mé modlitby byly zodpovězeny. Do Liberce, kde jsem učila, přišli misionáři. (Později jsem zjistila, že bratr Hodson kontaktoval presidenta misie v České republice a řekl mu o mně. Nyní je v tomto mém rodném městě rostoucí odbočka, která má asi 40 Svatých posledních dnů.)

Potom jsem navštěvovala Universitu Brighama Younga – Idaho a získala jsem diplom v oboru výtvarného umění na BYU – Havaj. K nezapomenutelným zážitkům z mého studia na BYU – Havaj patří to, že jsem měla možnost hrát ve volejbalovém družstvu. Mé svědectví na této speciální universitě rostlo.

Nyní jsem se vrátila domů do České republiky. Chci šířit poselství evangelia. Zpočátku si tatínek a maminka mysleli, že jsem se úplně zbláznila, když jsem vstoupila do Církve. Nyní mě bezvýhradně podporují a jsou vděčni za mé vzdělání.

Možná, že také budu moci působit na druhé jako učitelka výtvarného umění. Lidé zde potřebují evangelium, a potřebují umění. Přeji si, aby věděli to, co vím já. Chci je učit pravému plánu štěstí. Vím, že Nebeský Otec chce, aby lidé kolem mě přijali evangelium do svého života, a všechno to dobré, co s tím souvisí. Vím, že mě Nebeský Otec miluje a že mi bude pomáhat, i když mám chyby, dělat to nejlepší, co dokážu. I nadále toužím po tom, aby mě vždy vedl.

Václava Svobodová je členkou odbočky Liberec v Českém okrsku Praha.