„Pasiž ovce mé“
Lidé jsou nejpřístupnější našemu vlivu, když pociťují, že je máme opravdu rádi a že s nimi nejednáme jen proto, abychom plnili nějaké povolání.
Při jedné příležitosti Spasitel třikrát položil Petrovi jednu otázku:
„Šimone Jonášův, miluješ-li mne? Řekl jemu: Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji. Dí jemu [Ježíš]: Pasiž ovce mé.“1
Pán měl velkou starost o blaho dětí našeho Nebeského Otce, a proto dal Petrovi tento specifický úkol, aby pásl ovce. Tutéž starostlivost znovu potvrdil i v novodobé historii skrze zjevení dané Josephu Smithovi:
„Nyní, pravím ti, a co pravím tobě, pravím všem Dvanácti: Povstaňte a opásejte bedra svá, vezměte kříž svůj, následujte mne a paste ovce mé.“2
Když studujeme písma, všimneme si, že Spasitel sloužil lidem podle jejich konkrétních potřeb. Dobrým příkladem toho je událost, která se stala, když byl poblíž Kafarnaum, a Jairus, vedoucí synagogy, padl Ježíšovi k nohám a prosil Pána, aby šel k němu domů a požehnal jeho dceři, která umírala. Ježíš šel s Jairem, i když se kvůli davu lidí nemohl pohybovat rychle.
A pak přišel posel, který Jairovi řekl, že jeho dcera je již mrtvá. I když Jairus truchlil, uchoval si svou pevnou víru v Pána, který utěšil srdce tohoto otce řka:
„Neboj se, věř toliko, a zdrávať bude.
A všed do domu, nedopustil s sebou vjíti žádnému, než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky.
Plakali jí pak všickni a kvílili. A on řekl: Neplačtež. Neumřelať, ale spí…
… a ujav ruku její, zvolal, řka: Děvečko, vstaň.
I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.“3
Ježíš projevoval trpělivost a lásku vůči všem těm, kteří k Němu přicházeli hledajíce úlevu od svých fyzických, emocionálních či duchovních nemocí a kteří měli pocit, že ztrácejí odvahu a že jsou utiskováni.
Aby každý z nás mohl následovat Spasitelův příklad, musí se rozhlédnout kolem sebe a nabídnout pomocnou ruku ovcím, které čelí stejným těžkostem, a pozvednout je a povzbudit je, aby pokračovaly na cestě k věčnému životu.
Tato potřeba je v dnešní době stejně naléhavá, nebo možná ještě naléhavější, než když Spasitel kráčel po této zemi. Jako pastýři musíme pochopit, že máme pečovat o každou svou ovci a přivést ji ke Kristu, což je smyslem všeho, co v této Církvi děláme.
Jakákoli aktivita, shromáždění nebo program se má soustředit na tentýž cíl. Když zůstaneme naladěni na potřeby lidí, můžeme je posilovat a pomáhat jim překonávat jejich těžkosti, aby se pevně drželi cesty, která je povede zpět do přítomnosti našeho Nebeského Otce a pomůže jim vytrvat do konce.
Evangelium Ježíše Krista se týká lidí, nikoli programů. Občas v onom spěchu při plnění církevních zodpovědností trávíme příliš času tím, že se soustřeďujeme na programy, místo na lidi, a nakonec přehlížíme jejich skutečné potřeby. Když toto nastane, ztrácíme správný náhled na své povolání, zanedbáváme lidi a bráníme jim, aby dosáhli svého božského potenciálu získat věčný život.
Před mými 12. narozeninami mě biskup pozval na pohovor a učil mě, jak se připravit na to, abych přijal Aronovo kněžství a byl vysvěcen jáhnem. Když se pohovor chýlil k závěru, vytáhl ze stolu sadu formulářů a vyzval mě, abych je vyplnil. Byly to formuláře pro povolání na misii. Byl jsem ohromen. Vždyť mi bylo teprve 11 let! Ale tento biskup měl vizi budoucnosti a požehnání, která jsem mohl získat, pokud se náležitě připravím, abych sloužil na misii, až přijde můj čas.
Prokázal, že má o mne skutečný zájem. Řekl mi o krocích, které mám podniknout, abych se finančně i duchovně připravil na službu Pánu. Poté se mnou měl pohovor alespoň dvakrát ročně, a poté i biskup, který byl povolán po něm, dokud mi nebylo 19 let, a povzbuzovali mě, abych se i nadále věrně připravoval.
Nechali si mé formuláře na misii ve své složce a zmínili se o nich, kdykoli jsme měli pohovor. S pomocí rodičů a s podporou láskyplných a trpělivých biskupů jsem sloužil na misii. Misie mi pomohla porozumět požehnáním, která má Bůh přichystána pro všechny, kteří vytrvají do konce.
Nezáleží na tom, zda je to dítě, mladý člověk nebo dospělý – každý potřebuje pocítit, že je milován. Již několik let dostáváme rady, abychom se soustředili na práci s nově obrácenými a s méně aktivními členy. Lidé zůstanou v Církvi, když cítí, že se o ně někdo zajímá.
Když Spasitel dával svým apoštolům poslední pokyny, řekl:
„Přikázaní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.
Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“4
Lidé jsou nejpřístupnější našemu vlivu, když pociťují, že je máme opravdu rádi a že s nimi nejednáme jen proto, abychom plnili nějaké povolání. Když dáváme najevo opravdovou lásku k lidem, budou schopni pociťovat vliv Ducha a mohou získat motivaci následovat naše učení. Není vždy snadné mít rád lidi takové, jací jsou. Prorok Mormon vysvětlil, co máme dělat, když se do takové situace dostaneme:
„Pročež, milovaní bratří moji, modlete se k Otci z celé síly srdce, abyste mohli býti naplněni touto láskou, kterou uděluje všem, kteří jsou pravými následovníky Syna jeho, Ježíše Krista; abyste se mohli státi syny Božími; abychom, až se zjeví, byli jako on, neboť ho budeme viděti takového, jaký je; abychom mohli míti tuto naději; abychom mohli býti očištěni tak, jako on je čistý.“5
Samotný Kristus sloužil lidem, pozvedal ty, kteří byli obtíženi, dodával naději sklíčeným a vyhledával ty, kteří byli ztraceni. Ukazoval lidem, jak moc je miluje a jak moc jim rozumí a jak drahocenní jsou. Uvědomoval si jejich božskou podstatu a věčnou hodnotu. Dokonce i když vyzýval lidi k pokání, zavrhoval hřích, aniž by zavrhoval hříšníka.
Apoštol Pavel ve své první epištole Korintským zdůrazňoval, jak je potřebné projevovat tuto opravdovou lásku vůči každé ovci z Pánova stáda:
„A kdybych vynaložil na pokrmy všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá.
Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se.
V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého.
Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě.
Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká…
Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.“6
Když budeme následovat Spasitelův příklad a učení, můžeme lidem pomáhat, aby naplnili své pozemské poslání a vrátili se k našemu Nebeskému Otci a žili opět s Ním.
O tomto vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.