Posvátnost těla
Pán chce, abychom byli přetvořeni – ale k Jeho obrazu, nikoli k obrazu světa, a to tím, že přijmeme Jeho obraz do své tváře.
Právě jsem se vrátila z návštěvy, při které jsem na svět přivítala naši nejmladší maličkou vnučku Elizabeth Claire Sandbergovou. Je dokonalá! Jako vždy, když se narodí miminko, žasla jsem nad jejími prstíky na rukou i na nožkách, nad jejími vlásky, tlukoucím srdíčkem a jejími charakteristickými rodinnými rysy – nosíkem, bradičkou a dolíčky ve tváři. Její starší bratři a sestra byli rovněž nadšeni a uchváceni ze své maličké, dokonalé sestřičky. Připadalo mi, že si uvědomují onu svatost v jejich rodině plynoucí z přítomnosti celestiálního ducha, který se právě spojil s čistým fyzickým tělem.
V předsmrtelném světě jsme se dozvěděli, že tělo je součástí velikého plánu štěstí, který pro nás Bůh připravil. Jak se praví v Prohlášení o rodině: „Duchovní synové a dcery znali Boha a uctívali ho jako svého Věčného Otce a přijali jeho plán, podle kterého jeho děti mohou obdržet hmotné tělo a získat pozemskou zkušenost, aby pokročily směrem k dokonalosti a nakonec naplnily své božské určení jako dědicové věčného života.“ („Rodina – Prohlášení světu“, Liahona, říjen 2004, 49.) Ve skutečnosti jsme „plésali [radostí]“ (Job 38:7), že můžeme být součástí tohoto plánu.
Proč jsme byli tak nadšeni? Rozuměli jsme věčným pravdám týkajících se našeho těla. Věděli jsme, že naše tělo bude stvořeno k obrazu Božímu. Věděli jsme, že naše tělo bude schránkou našeho ducha. Také jsme chápali, že naše tělo bude podrobeno bolesti, nemoci, postižením a pokušení. Avšak byli jsme ochotni, dokonce jsme dychtili, přijmout tyto těžkosti, protože jsme věděli, že jen tehdy, když jsou duch a prvek neoddělitelně spojeny, můžeme růst a můžeme se stát podobnými našemu Nebeskému Otci (viz NaS 130:22) a „[získat] plnost radosti“ (NaS 93:33).
Díky plnosti evangelia na zemi máme opět výsadu znát tyto pravdy týkající se těla. Joseph Smith učil: „Přišli jsme na tuto zem, abychom mohli mít tělo a abychom ho mohli Bohu v celestiálním království představit čisté. V tom, že máme tělo, spočívá důležitá zásada štěstí. Ďábel žádné tělo nemá, a v tom spočívá jeho trest.“ (The Words of Joseph Smith, ed. Andrew F. Ehat a Lyndon W. Cook [1980], 60.)
Satan poznal tytéž věčné pravdy týkající se těla, a přesto jeho trest spočívá v tom, že tělo nemá. Proto se snaží dělat vše, co je v jeho silách, aby nás přiměl k tomu, abychom tento vzácný dar zneužívali nebo s ním nesprávně zacházeli. Způsobil, že celý svět je plný lží a klamů týkajících se těla. Pokouší mnohé, aby znesvětili tento veliký dar těla necudností, nemravností, požitkářstvím a různými závislostmi. Některé svádí k tomu, aby svým tělem opovrhovali; jiné pokouší tím, aby své tělo uctívali. Ať tak či onak, přesvědčuje celý svět, aby tělo považoval za pouhou věc. Tváří v tvář tolika satanským nepravdám ohledně těla chci dnes pozvednout svůj hlas na podporu posvátnosti těla. Svědčím o tom, že tělo je dar, se kterým se má zacházet s vděčností a s respektem.
V písmech se praví, že tělo je chrám. Sám Ježíš jako první přirovnal své tělo k chrámu (viz Jan 2:21). Později Pavel napomínal obyvatele Korintu, zlovolného města, které překypovalo všemi možnými projevy nestoudnosti a nemravnosti: „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží v vás přebývá? Jestližeť kdo chrámu Božího poškvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.“ (1. Korintským 3:16–17.)
Co by se stalo, kdybychom se svým tělem skutečně zacházeli jako s chrámem? Výsledkem by byl dramatický vzestup cudnosti, slušnosti, zachovávání Slova moudrosti a odpovídající pokles problémů s pornografií a s týráním a zneužíváním, neboť bychom tělo, podobně jako chrám, považovali za posvátný příbytek Ducha. Stejně jako nic nečistého nesmí vstoupit do chrámu, dbali bychom ostražitě na to, aby žádná nečistota nevstoupila do chrámu našeho těla.
Rovněž bychom se snažili, aby zevnějšek našeho tělesného chrámu vypadal čistě a krásně a odrážel tak posvátný a svatý charakter toho, co se nachází uvnitř, stejně jako to Církev činí ve vztahu k chrámům. Máme se oblékat a chovat tak, aby to odráželo posvátného ducha, který je uvnitř nás.
Před nedávnem, když jsem zavítala do jednoho z nejvíce turisticky navštěvovaného města na světě, pocítila jsem ohromný smutek z toho, že se tolik lidí ve světě stalo kořistí Satanova klamu, že naše tělo je pouhá věc, kterou lze otevřeně vystavovat na odiv. Představte si ten rozdíl a mou radost, když jsem vstoupila do třídy, kde byly slušně a vhodně oblečené mladé ženy, z jejichž tváří zářila dobrotivost! Pomyslela jsem si: „Zde je osm nádherných dívek, které vědí, jak projevovat úctu svému tělu, a které vědí, proč to dělají.“ V brožurce Pro posílení mládeže se píše: „Vaše tělo je posvátné stvoření Boží. Mějte k němu úctu jako k daru od Boha a žádným způsobem jej neznesvěcujte. Tím, jak se oblékáte a jak dbáte o svůj vzhled, můžete Pánu ukázat, že si uvědomujete, jak vzácné je vaše tělo… To, jak se oblékáte, svědčí o tom, jací jste uvnitř.“ ([2001], 14–15.)
Zdrženlivost znamená více než jen vyhýbat se odhalujícímu oblečení. Neurčuje pouze výšku spodního okraje šatů a hloubku výstřihu, ale také postoj našeho srdce. Slovo zdrženlivost znamená „umírněnost“. Souvisí se slovem střídmost. Zahrnuje v sobě „mravnost a slušnost… v myšlení, řeči, oblékání a chování“. (Daniel H. Ludlow, ed., Encyclopedia of Mormonism, 5 vols. [1992], 2:932.)
Střídmost a přiměřenost má řídit všechny naše fyzické touhy. Milující Nebeský Otec nám poskytl fyzické krásy a radosti, „aby potěšily oko a rozveselily srdce“ (NaS 59:18), avšak s touto výstrahou: že jsou „učiněny, aby byly používány se soudností, nikoli s nestřídmostí, ani s vynucováním“ (NaS 59:20). Můj manžel používal tyto verše, když učil naše děti o zákonu cudnosti. Řekl, že „slovo vynucování… [v angličtině] doslova znamená ,zkroutit [nebo překroutit vůči něčemu]‘. Způsob používání… svého těla nesmíme překroutit [vůči]… božsky stanoveným účelům, kvůli kterým nám [toto tělo bylo] dáno. Fyzické potěšení je správné ve správný čas a na správném místě, ale ani tehdy se nesmí stát naším bohem.“ (John S. Tanner, „The Body as a Blessing“, Ensign, July 1993, 10.)
Tělesná potěšení se pro někoho mohou stát posedlostí; a rovněž se jí může stát i pozornost, kterou věnujeme svému zevnějšku. Někdy jde o sobeckou nestřídmost ve fyzickém cvičení, dietách, úpravách vzhledu a utrácení peněz za nejnovější módní výstřelky (viz Alma 1:27).
Trápí mě provádění extrémních úprav zevnějšku. Štěstí přichází díky tomu, že přijímáme tělo, které nám bylo dáno, jako božský dar, a že zkrášlujeme své přirozené rysy – nepřichází díky tomu, že přetváříme své tělo k obrazu světa. Pán chce, abychom byli přetvořeni – ale k Jeho obrazu, nikoli k obrazu světa, a to tím, že přijmeme Jeho obraz do své tváře (viz Alma 5:14, 19).
Velmi dobře si vzpomínám na své nízké sebevědomí, které jsem měla jako dospívající dívka se silným akné. Snažila jsem se o svou pleť správně pečovat. Rodiče mi pomáhali zajišťovat lékařskou péči. Celé roky jsem nejedla čokoládu ani žádná mastná jídla v restauracích rychlého občerstvení, kde se dospívající tak často scházejí, ale nemělo to žádné očividné hojivé výsledky. V té době bylo pro mne těžké být v plné míře vděčná za toto tělo, které mi přinášelo tolik trápení. Má laskavá matka mě však učila vyššímu zákonu. Znovu a znovu mi říkávala: „Musíš udělat vše, co je v tvých silách, abys měla příjemný zevnějšek, ale jakmile vyjdeš ze dveří, zapomeň na sebe a začni se soustřeďovat na druhé.“
V tom to bylo. Učila mě křesťanské zásadě nesobeckosti. Pravá láska neboli čistá láska Kristova „nezávidí a není nadutá, nehledá své“ (Moroni 7:45). Když se učíme soustřeďovat se na druhé neboli být nesobečtí, rozvíjíme vnitřní duchovní krásu, která vyzařuje z našeho zevnějšku. A právě tím se přetváříme k obrazu Páně namísto k obrazu světa a přijímáme Jeho obraz do své tváře. President Hinckley mluvil právě o tomto druhu krásy, kterou získáváme, když se naučíme vážit si svého těla, mysli a ducha. Řekl:
„Ze všech stvoření Všemohoucího není nic tak krásného, nic tak inspirujícího jako nádherná dcera Boží, která kráčí v počestnosti a rozumí tomu, proč by se tak měla chovat, která ctí a respektuje své tělo jako něco posvátného a božského, která zušlechťuje svou mysl a neustále rozšiřuje hranice svého poznání, která vyživuje svého ducha věčnou pravdou.“ („Pochopení naší božské podstaty“, Poselství navštěvujících učitelek, únor 2002.)
Tolik se modlím o to, aby všichni muži i ženy usilovali o tuto krásu, kterou prorok velebil – o krásu těla, mysli a ducha!
Znovuzřízené evangelium učí tomu, že existuje úzký vztah mezi tělem, myslí a duchem. Ve Slově moudrosti je například duchovní a fyzická stránka provázána. Když se řídíme Pánovým zdravotním zákonem určeným pro naše tělo, je také slíbena moudrost našemu duchu a poznání naší mysli (viz NaS 89:19–21). Duchovní stránka je se stránkou fyzickou vskutku propojena.
Vzpomínám si na jednu příhodu z doby svého dětství, kdy byl citlivý duch mé matky narušen fyzickým požitkářstvím. Maminka zkoušela nový recept na sladké rolády. Byly velké, velmi sladké a báječné – a také velmi syté. Dokonce ani moji dospívající bratři nedokázali sníst více než jednu roládu. Onoho večera při rodinné modlitbě otec požádal maminku, aby se pomodlila. Maminka sklonila hlavu a nereagovala. Otec ji jemně pobídl: „Něco se stalo?“ Nakonec řekla: „Necítím se teď moc duchovně. Před chvílí jsem snědla tři sladké rolády.“ Předpokládám, že mnozí z nás se občas podobně provinili fyzickým požitkářstvím vůči svému duchu. Zvláště ty látky, které jsou ve Slově moudrosti zakázány, mají škodlivý účinek na naše tělo a otupující vliv na naši duchovní citlivost. Nikdo z nás nemůže ignorovat tento vztah mezi naším duchem a naším tělem.
Toto posvátné tělo, za které jsme tak vděčni, trpí vrozenými omezeními. Někteří lidé se rodí jako postižení a jiní trpí po celý život bolestmi kvůli své nemoci. Každý z nás, když stárne, pociťuje, jak jeho tělo začíná postupně slábnout. Když toto nastává, toužíme po onom dni, kdy naše tělo bude vyléčeno a uzdraveno. Těšíme se na vzkříšení, které umožnil Ježíš Kristus, až „duše bude znovuzřízena k tělu a tělo k duši; ano, a každá končetina a každý kloub budou znovuzřízeny ke svému tělu; ano, vpravdě vlas z hlavy nebude ztracen; ale všechny věci budou znovuzřízeny do své vlastní a dokonalé schránky“. (Alma 40:23.) Vím, že skrze Krista můžeme pociťovat plnost radosti, které lze dosáhnout pouze tehdy, když jsou duch a prvek neoddělitelně spojeny (viz NaS 93:33).
Naše tělo je náš chrám. Díky tomu, že máme tělo, nepodobáme se Nebeskému Otci méně, ale naopak více. Svědčím o tom, že jsme Jeho děti, stvořené k Jeho obrazu, a že máme možnost stát se takovými, jako je On. Nechť s tímto božským darem těla zacházíme s velkou péčí. Jednou, budeme-li toho hodni, obdržíme dokonalé, oslavené tělo – nezkažené a čisté jako tělo mé malé vnučky, jen s tím rozdílem, že bude spojeno s duchem neoddělitelně. A my budeme plesat radostí (viz Job 38:7), že jsme opět obdrželi tento dar, po kterém jsme toužili (viz NaS 138:50). Kéž ctíme posvátnost těla během smrtelnosti, aby ho Pán mohl posvětit a oslavit pro věčnost. Ve jménu Ježíše Krista, amen.