„Kdyby měl Kristus takové příležitosti jako já…“
Náš Spasitel Ježíš Kristus nás učí tomu, jak je důležité hledat toho, kdo se ztratil.
Před mnoha lety, když naše nejstarší děti byly ve věku šesti, čtyř a dvou let, jsem je se svou ženou překvapil kvízem. Jako rodina jsme každý den četli z Knihy Mormonovy.
Má žena se zeptala: „Kdo byl ten muž, který šel do lesa lovit zvěř, ale místo toho se modlil celý den až do noci?“
Po chvilce ticha se jim rozhodla napovědět: „Jeho jméno začíná na E… e… e… e.“
Z kouta místnosti naše dvouleté dítě zvolalo: „Nos!“
Ozvalo se dítě, které si hrálo v koutě – to, které bylo podle našeho názoru příliš malé na to, aby tomu rozumělo. Enos! Byl to Enos, kdo šel do lesů lovit zvěř, jehož vlastní duše však hladověla. Ačkoli se v jeho záznamu nemluví o tom, že by se v onom lese ztratil, Enosův příběh nás učí tomu, že vyšel jako ten, kdo byl nalezen – a kdo poté pocítil touhu po blahu svých bratrů.
Náš Spasitel Ježíš Kristus nás v Novém zákoně učí tomu, jak je důležité hledat toho, kdo se ztratil:
„Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti a nešel by na poušť k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?
A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí.“ (Lukáš 15:4–5.)
Od doby Adamova pádu je celé lidstvo ve ztraceném a padlém stavu. Stejně jako u většiny z vás byli na počátku mého „nalezení“ dva věrní misionáři. V roce 1913 v Kodani v Dánsku starší C. Earl Anhder a Robert H. Sorenson učili mé prarodiče evangeliu Ježíše Krista a pokřtili je. Moji rodiče mě učili, jak je důležitá pracovitost, poctivost a bezúhonnost. Nicméně v průběhu jedné krátké generace jsme přestali být aktivní v Církvi a ztratili jsme znalost evangelia. Když se ohlížím zpět, vzpomínám si, jak mě jako velmi malého chlapce moji kamarádi pozvali do Primárek. Můj první zážitek v Církvi byl spojen s přátelstvím v Primárkách.
Když jsem měl jako chlapec za několik měsíců oslavit své 12. narozeniny, jednou v sobotu odpoledne někdo zaklepal na dveře a já jsem šel otevřít. Několik mých přátel – jáhnů oblečených v bílé košili a kravatě – mě přišlo pozvat na mé úplně první kněžské shromáždění. A tak jsem po boku svého vedoucího kráčel dolů z kopce směrem k Tabernaclu na Chrámovém náměstí. Konalo se tam kněžské zasedání v rámci dubnové generální konference.
Mým skautským vedoucím byl Lloyd Bennett. Velmi často mě v sobotu odpoledne vyzvedl a jeli jsme do skautské kanceláře koupit potřebné odznaky a materiály. Během cesty jsme si povídali. Stal se přítelem, kterému jsem důvěřoval. Lloyd Bennett, stejně jako mnozí jiní, si udělal čas na onoho jednoho.
Tito úžasní přátelé a vedoucí rozuměli nedávné radě staršího M. Russella Ballarda, abychom „našli… ještě jednoho“ („Ještě jeden“, Liahona, květen 2005, 71) a rozuměli také tomu, co to obnáší. Někdy je to ten jeden, který se skrývá v koutě a na kterého jsme ani nepomysleli.
Svůj vlastní zážitek podobný tomu Enosovu jsem prožil tehdy, když jsem jako 18letý klečel ve vojenských kasárnách ve Fort Ordu v Kalifornii. Poté, co zhasla světla a já jsem klečel na tvrdé podlaze, jsem vstal, podobně jako Enos, jako ten, kdo byl nalezen. Pocítil jsem, že mám sloužit na misii na plný úvazek. Mé srdce je naplněno vděčností za mnohé, kteří mi pomáhali, abych poznal, kdo jsem, a abych poznal Krista a Jeho evangelium. Pochopil jsem, že má cesta domů vede skrze našeho Spasitele Ježíše Krista.
„A přijde na svět, aby vykoupil svůj lid; a vezme na sebe přestupky těch, kteří věří ve jméno jeho; a to jsou ti, kteří budou míti věčný život, a k nikomu jinému spasení nepřijde.“ (Alma 11:40.)
Když starozákonní prorok Izaiáš viděl náš den, kdy evangelium bude v plné míře znovuzřízeno, prohlásil:
„Toto praví Panovník Hospodin: Aj, já pozdvihnu k národům ruky své, a k lidem vyzdvihnu korouhev svou, aby přinesli syny tvé na rukou, a dcery tvé aby na plecech neseny byly.“ (Izaiáš 49:22.)
Bratři a sestry, v tom, že pečujeme o onoho jednoho, jsme svědky naplňování tohoto proroctví. Uvědomujete si, že i vy jste byli neseni na rukou a na plecích – že jste byli neseni do bezpečí?
Co by udělal náš Spasitel, kdyby měl naši příležitost ovlivnit onoho jednoho? Budeme-li používat zásadu: Kdyby měl Kristus takové příležitosti jako já, co by udělal?, budou se naše rozhodnutí v životě soustřeďovat na Krista.
Osobně vím, že náš milovaný starší Neal A. Maxwell se vždy snažil najít onoho jednoho. Neboť se jako Nefi snažil „pilně psáti, [aby přesvědčil nás všechny, abychom] věřili v Krista a… byli smířeni s Bohem“. (2. Nefi 25:23.) Vím, že starší Maxwell více než jednou vyzýval ty, kteří se ztratili, dokonce onoho jednoho, kterého se snažil přivést ke Kristu.
Ať již jsme učitelkou v Primárkách, vedoucím Mladých mužů nebo Mladých žen, skautským vedoucím, domácím učitelem, navštěvující učitelkou nebo přítelem, Pán nás bude používat k tomu, abychom, budeme-li naslouchat, vyhledávali a našli onoho jednoho.
Jsem velmi vděčný za to, že jsem se rozhodl sloužit na misii na plný úvazek, na misii, která se stala významným přelomem v mém životě. Vy, mladí muži, máte výsadu sloužit, ba přímo pilně pracovat. Buďte toho hodni; připravujte se na kázání evangelia; neodkládejte to – jděte a služte! Vy, mladé ženy, toho můžete tolik vykonat při budování království. Drazí senioři – potřebujeme vás!
Naše rodina měla výsadu sloužit v Kanadě s úžasnými oddanými staršími, sestrami a s misionáři-seniory. Navazovali kontakty od srdce k srdci, od ducha k duchu, a v síle Páně hledali onoho jednoho a nacházeli ho nebo ji, podobně jako to činí oddaní misionáři po celém světě.
„A tak byli nástroji v rukou Božích při přivádění mnohých k poznání pravdy, ano, k poznání jejich Vykupitele.“ (Mosiáš 27:36.)
Každý z nás může změnit život někoho jiného, dokonce jeho věčný život, ale musíme jednat; musíme pro to něco udělat; musíme pilně pracovat. Možná jste získali inspiraci, abyste vyzvali někoho, aby se vrátil na shromáždění nebo aby si poprvé vyslechl poselství znovuzřízeného evangelia. Jen do toho, řiďte se touto inspirací. Co kdybychom my všichni pozvali někoho, aby zítra přišel naslouchat hlasu proroka? Udělali byste to? Pozvete někoho ještě dnes? S vírou a s ochotným srdcem (ba přímo s touhou) musíme důvěřovat v to, že Duch nám dá „v pravou hodinu, ano, v pravou chvíli, co [budeme] říkati“. (NaS 100:6.) Vím, že tomu tak je.
Jsem tak vděčný za toto povolání znovu sloužit, tentokrát v Austrálii! Vyjadřuji svou věčnou lásku a uznání své ženě a našim devíti misionářsky zaměřeným dětem za jejich lásku a podporu. Vydávám slavnostní svědectví, že plnost evangelia je znovuzřízena na zemi, že Joseph Smith je prorok Boží a že Kniha Mormonova je slovo Boží. V dnešní době nás vede žijící prorok, ano, president Gordon B. Hinckley. A také vím, že Bůh žije, a vím, že Ježíš je Kristus, náš Spasitel a Vykupitel. A právě tento Pastýř nás na svých milujících rukou a na svých plecích nese domů. Dovolte, abych jako Enos pokorně prohlásil: „[Musím] kázati… tomuto lidu a oznamovati slovo podle pravdy, která je v Kristu. A… radoval jsem se z něj více nežli z toho, co je ze světa.“ (Enos 1:26.) O těchto pravdách vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.