Chytla jsem se silných kořenů

Melsida Hakobyanová, Arménie

Když jsem byla malá a chodila jsem v Rusku do školy, četla jsem hrůzu nahánějící příběh o dvou chlapcích, kteří v lese narazili na medvěda. Po letech, když jsem se stala učitelkou, se mě moji přátelé zeptali, zdali bych s nimi nešla na houby. Les ve mně stále vyvolával strach, ale souhlasila jsem a šla jsem s nimi.

Když jsme přišli do lesa, vzala jsem si do ruky klacek, abych se mohla bránit v případě, že bych narazila na medvěda. Moji přátelé začali brzy nacházet hnědé houby, které hledali. Já jsem naopak hledala houby s jasně červeným kloboukem, a tak jsem se vydala jiným směrem. Než jsem se nadála, byla jsem sama.

Najednou jsem při hledání uklouzla a spadla na zem. Můj košík na houby letěl vzduchem, ale já jsem se pevně držela svého klacku. Když jsem se snažila zvednout, všimla jsem si, že země je blátivá a mazlavá. Ke svému zděšení jsem zjistila, že jsem se dostala do bažiny. Gumáky se mi rychle plnily vodou, a já jsem se začala propadat. Snažila jsem se hýbat nohama, ale místo abych se vysvobozovala, stahovalo mě to ještě hlouběji. Když se mi bahno dostalo až po pás, zaplavil mě hrozný strach.

Volala jsem své kamarády, ale jediná odpověď, kterou jsem slyšela, byly bzučící vážky a kuňkající žáby. Když jsem začala plakat, vzpomněla jsem si náhle na svoji babičku. Kdykoli se nacházela v nelehké situaci, modlila se. Často vyzývala i mě, abych se pomodlila, ale já jsem to pokaždé odmítla a moje odpověď zněla: „Žádný Bůh neexistuje.“

Ale v oné bažině, ze které se pomalu stával můj hrob, se nedalo dělat nic jiného, než se modlit a volat k Bohu o pomoc. „Jestli žiješ, tak mi prosím pomoz!“ křičela jsem.

Téměř okamžitě jsem zaslechla vlídný hlas, který mi říkal: „Věř a neboj se. Chytni se silného kořenu od stromu.“

Když jsem se rozhlédla, spatřila jsem za sebou veliký kořen stromu. Pomocí svého klacku jsem se ho chytla. Cosi mi potom dalo sílu potřebnou k tomu, abych se z bažiny vytáhla sama.

Obalena blátem jsem padla k zemi a děkovala Bohu za to, že zodpověděl mou modlitbu. Nyní jsem uvěřila, že žije. Cítila jsem Jeho blízkost a slyšela jsem Jeho hlas, a On mi dodal sílu k tomu, abych se osvobodila.

Když mě nedlouho poté misionáři na plný úvazek učili o tom, že Prorok Joseph Smith obdržel odpověď na svou modlitbu v Posvátném háji, věřila jsem jim. Koneckonců, Bůh odpověděl i na mou modlitbu v lese. Chytla jsem se silných kořenů evangelia, brzy nato jsem byla pokřtěna a dnes sloužím v odbočce Gyumri v Arménii.

Vím, že Nebeský Otce miluje všechny své děti, a jsem vděčná za to, že jsem členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Jsem také vděčná za mnoho dalších požehnání, která jsem od Nebeského Otce obdržela, především za to, že před mnoha lety odpověděl v lese na modlitbu jedné ateistky.

Když se mi bahno dostalo až po pás, zaplavil mě hrozný strach. Volala jsem své kamarády, ale jediná odpověď, kterou jsem slyšela, byly bzučící vážky a kuňkající žáby.