Zázrak s tortillami
„Pojďte a vystupme na horu Páně, do domu Boha.“ (2. Nefi 12:3.)
U nás doma v Hondurasu k nám přišli dva mladí muži v bílé košili a vázance. „Jsme z Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů,“ řekli.
Matka je pozvala dál. Misionáři učili naši rodinu o evangeliu Ježíše Krista. I když mi bylo teprve devět, pocítil jsem v srdci pravdivost jejich slov.
„Co máme udělat, abychom se stali členy Kristovy Církve?“ zeptal se tatínek.
„Dejte se pokřtít,“ řekl jeden ze starších.
Maminka, tatínek i já jsme byli za měsíc pokřtěni. Můj bratr Tomas, kterému bylo šest let, měl být pokřtěn za dva roky.
Když nás starší učili více o evangeliu, vysvětlili nám, že rodiny spolu mohou být zpečetěny v chrámu.
Nejbližší chrám byl v Guatemale, velice daleko od nás. Museli bychom zaplatit dvoudenní cestu autobusem a ubytování na dvě noci ve městě. Na takovou cestu jsme neměli dost peněz, ale maminka s tatínkem nedovolili, aby nám to zabránilo v návštěvě chrámu.
Naše rodina pěstovala každý rok kukuřici. Dělali jsme z ní tortilly a prodávali je těm, kteří projížděli naší vesnicí.
Maminka vytáhla tužku a papír. Sečetla nějaké cifry a řekla: „Abychom cestu zaplatili, musíme prodat 2500 tortill.“
Vykulil jsem oči. To byla spousta tortill! „Tolik tortill jsme ještě nikdy neprodali,“ řekl jsem.
Maminka nevypadala ustaraně. „Pán se o nás postará,“ řekla. „Raoule, ty a Tomas musíte tatínkovi pomoci sklidit kukuřici,“ řekla mi maminka.
Tomas a já jsme tatínkovi pomohli kukuřici sklidit. Maminka ji každý den pomlela, udělala těsto a upekla ho. Tomas a já jsme tortilly odvezli do vesnice.
„Dnes přijel autobus plný turistů,“ řekl jsem mamince, když jsme se prvního dne vrátili domů. „Prodali jsme hodně tortill.“
„To je zázrak,“ řekla maminka.
Každý den jsme prodali hodně tortill. Za pár měsíců jsme našetřili tolik peněz, kolik jsme na cestu do Guatemaly potřebovali. Já jsem si však stále dělal starosti. Slyšel jsem příběhy o lupičích, kteří zastavují autobusy projíždějící džunglí. Obrali cestující o vše, co mělo nějakou hodnotu.
„A co lupiči?“ zeptal jsem se.
„Pán nás ochrání,“ řekla maminka. Potom se zeptala: „Raoule, věříš v evangelium?“
„Ano.“
„Pak víš, že musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom Pána a Jeho proroky poslechli.“
Rok po křtu byla má rodina připravená na cestu do chrámu. Jeli jsme do Guatemala City autobusem. Nikdy nezapomenu, jak silně jsem cítil Ducha, když jsme byli jako rodina zpečetěni na čas a na věčnost.
Když jsem onoho večera poklekl k modlitbě, poděkoval jsem Nebeskému Otci za požehnání chrámu.
Ilustrace Jim Madsen