Požehnání ze služby
Když členové Církve následují Spasitelův příklad služby druhým, posilují tím jejich svědectví a přinášejí jim do života požehnání.
Příkladná služba presidenta Thomase S. Monsona je mezi členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů dobře známá. Více než šest desetiletí podává pomocnou ruku těm, kteří to potřebují, poskytuje útěchu a pokoj bezpočtu jednotlivců a osobně slouží nemocným a sužovaným.1
„V dnešní době jsou kolem nás srdce, která je třeba potěšit, a skutky, které je třeba vykonat – dokonce jsou kolem nás drahocenné duše, které je třeba spasit,“ říká president Monson. „Nemocní, unavení, hladoví, prochladlí, zranění, opuštění, zestárlí i zbloudilí – ti všichni k nám volají o pomoc.“2
Osobní služba presidenta Monsona je ukázkou toho, jaký je rozdíl mezi řízením a službou. Členové Církve řídí programy a obřady, ale slouží jednotlivcům, mají je rádi a poskytují jim úlevu. Když president Monson podává pomocnou ruku, následuje Spasitele, který „nepřišel, aby mu sloužili, ale aby on sloužil“ (Marek 10:45).
Jak ukazují následující čtyři příběhy, Svatí posledních dnů, kteří jdou a činí totéž (viz Lukáš 10:37), žehnají druhým, Církvi i sobě.
Samaritán s těstem na palačinky
Moje léčení po menší operaci nebylo tak bezproblémové, jak se předpokládalo. Ale jako presidentka Pomocného sdružení v našem sboru jsem měla pocit, že mám poskytovat pomoc druhým, nikoli o ni sama žádat. V pondělí ráno, tři dny po mé operaci, jsem musela probudit sedm dětí a vypravit je do školy. Přemýšlela jsem, jestli nemám nechat doma svou nejstarší dceru, aby mi pomáhala s miminkem.
Když se mi tyto myšlenky honily hlavou, zazvonil zvonek. Vickie Woodardová, moje první rádkyně a dobrá kamarádka, mi přišla pomoci. Vickie oznámila, že přišla udělat palačinky. V ruce měla misku s těstem a zeptala se, kde by mohla najít pánev na smažení. Děti měly radost.
Po snídani vypravila Vickie děti do školy, uklidila, pak vzala miminko k sobě domů a vrátila se s ním až kolem poledne, kdy miminko chodí spát. Když jsem se jí později zeptala, kdo se stará o její vlastní malé děti, řekla mi, že si její manžel vzal v práci několik hodin volna, aby mi mohla pomoci.
Služba Vickie a jejího manžela mi v onen den umožnila nabrat sílu a přispěla k mému uzdravení.
Beverly Ashcroftová, Arizona, USA
Nejmenším z těchto
Když jsem byla jednou sama doma se svým nejmladším synem, uklouzla jsem na schodu a upadla. Následné bolesti břicha přetrvávaly několik dní, a tak jsem šla k lékaři.
Byla jsem v té době těhotná a testy ukázaly, že se mi začala odlučovat placenta. Tento stav vyžadoval absolutní klid, jinak bych mohla o dítě přijít.
Dělala jsem si starosti, neboť jsme měli tři malé děti a nemohli jsme si dovolit zaplatit výpomoc. Sestry z mé odbočky se však dozvěděly o mém stavu, a aniž by o to byly požádány, přišly mi na pomoc. Rozdělily se do tří skupin, které mi pomáhaly ráno, odpoledne a večer.
Přicházely prát, žehlit, vařit, uklízet a pomáhat dětem s jejich úkoly. Jedna sestra, Rute, která byla pokřtěna do Církve, když jsem byla upoutána na lůžko, do naší rodiny přímo zapadla. Rute, která je zdravotní sestra, pomáhala v noci a dávala mi potřebné injekce.
Nebylo třeba, abych o něco žádala; tyto sestry předvídaly moje potřeby a o všechno se postaraly. Když bylo rukou, které byly ochotné pomáhat, více, než bylo potřeba, sedla si jedna sestra ke mně a povídala si se mnou. Takto to dělaly tři měsíce.
Tyto sestry mi věnovaly sílu, lásku a oddanost. Udílely ze svého času a talentů. Přinášely oběti, aby mohly být se mnou. Nikdy za to nic nežádaly. Milovaly a sloužily podle příkladu Pána, který nás učil: „Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Matouš 25:40.)
Enilze do Rocio Ferreira da Silvaová, Paraná, Brazílie
Přines jen jejich oblečení
Když byl můj manžel Brandon v Orlandu na Floridě na služební cestě, probudil se jednou v noci s vysokou horečkou a obtížně se mu dýchalo. Zavolal si sanitku, aby ho odvezla do nemocnice, kde se dozvěděl, že má těžký zápal plic.
Protože máme s Brandonem syny ve věku batolat nemohla jsem okamžitě odejet z domu a vydat se z Pensylvánie za ním na Floridu. Volala jsem Brandonovi každý den a doufala jsem, že se jeho stav zlepší, aby se k nám mohl vrátit.
Brandonův stav se však zhoršoval. Když na mě sestra v nemocnici naléhala, abych přijela do nemocnice, co nejdříve je to možné, začala jsem přemýšlet o tom, kdo by se mohl postarat o naše chlapce.
Moje matka souhlasila, že si vezme v práci volno, a řekla, že přijede tak brzy, jak jen bude moci. Ale letadlo, kterým jsem potřebovala letět, odlétalo dříve, než matka mohla dorazit. Zavolala jsem několika přítelkyním, abych zjistila, zda by nemohly pohlídat chlapce do té doby, než maminka dorazí. Jedna přítelkyně z Pomocného sdružení, Jackie Oldsová, řekla, že je ráda pohlídá.
„Přines jim jen oblečení a plínky,“ řekla, „a já si je tu nechám tak dlouho, jak budeš potřebovat.“
Nechtěla jsem to přijmout, protože tato sestra byla s vlastními třemi dětmi velmi zaneprázdněná. Ale ona trvala na svém. Když jsem u ní po chvilce chlapce odevzdávala, utěšovala mě slovy: „Nedělej si o ně starosti. Starosti si dělej o to, aby bylo Brandonovi lépe, a o to, abys ho dostala domů. O batolata jsem se kdysi už starala.“
V tu chvíli jsem věděla, že chlapci budou v bezpečí, že budou šťastní a že o ně bude dobře postaráno. Tak to také bylo. Měla jsem tak možnost být s manželem, jehož stav byl ve chvíli, kdy jsem se dostala do nemocnice, vážný. Ale po několika dnech mu bylo natolik dobře, že se mohl vrátit domů.
Jsem vděčná za dobrou přítelkyni, která zareagovala způsobem, který zdaleka přesahuje to, o co bych jí sama požádala, a která nám posloužila v době, kdy jsme to potřebovali.
Kelly Parksová, Pensylvánie, USA
Služba u lůžka
Bratr Anderson, 35letý energický president Mladých mužů sboru, byl takovým vedoucím mládeže, kterého každý obdivoval: bývalý misionář, otec pěti dětí, podnikatel, mladý v srdci. Ale nyní měl leukémii. Když se Ryan Hill, první asistent kvora kněží, dozvěděl od biskupa tuto zprávu, začal jednat a zavolal všem aktivním i méně aktivním kněžím ve svém kvoru.
Při každém telefonátu říkal: „Jedeme do nemocnice navštívit bratra Andersona. Potřebujeme každého. Můžeš přijít?“
Jeden kněz řekl: „Nejsem si jistý, jestli mi to vyjde. Možná budu muset pracovat.“
„Tak tedy počkáme, dokud nepřijdeš z práce,“ odpověděl Ryan. „Toto je něco, co musíme vykonat společně.“
„Dobře,“ řekl člen kvora. „Zjistím, jestli si s někým nemohu směnu vyměnit.“
Všech 11 kněží šlo do nemocnice. Přišli ti, kteří byli méně aktivní, i ti, kteří nikdy nezmeškali ani jedno nedělní shromáždění. Společně se smáli, plakali, modlili se a plánovali do budoucna. V následujících měsících si rozvrhli dobu, kdy bratru Andersonovi masírovali chodidla, když měl problémy s krevním oběhem, střídali se jako dárci krevních destiček, aby bratr Anderson dostával jen jejich krev, což představovalo dvouhodinovou proceduru, a dokonce za ním jeli 32 km ze školního plesu i se svými dívkami (z nichž dvě mladé ženy nebyly členkami Církve) k jeho lůžku v nemocnici, aby se s ním mohli podělit o své zážitky ze střední školy.
Během svých posledních dnů je bratr Anderson vyzval k tomu, aby sloužili na misii, měli sňatek v chrámu a byli stále ve vzájemném kontaktu. Po více než deseti letech, kdy jsou doma ze své misie, kdy jsou oddáni v chrámu a kdy zakládají svoje vlastní rodiny, stále vzpomínají na ony nesmírně důležité duchovní zážitky služby, které měli se svým milovaným vedoucím.
Norman Hill, Texas, USA
Ilustrace Gregg Thorkelson