Já? Pastýř v Izraeli?
Byl jsem svědkem a účastníkem tisíců pastýřských návštěv. Svědčím o úžasných vylitích Ducha, která je provázejí.
Jeden z rysů, kterými se Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů liší od jiných, je ten, že má neplacené pastýře.Ve sborech, odbočkách, kůlech a okrscích Církve nemáme placené duchovenstvo; místo toho si členové slouží navzájem.
Každý člen Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů má povolání být pastýřem v Izraeli. Členové-pastýři slouží v biskupstvech a v předsednictvech odboček, jako vedoucí kněžství a pomocných organizací, jako referenti a tajemníci, jako učitelé v různých oblastech – včetně domácího a navštěvujícího učení – a v bezpočtu dalších funkcí.
Neplacení pastýři mají několik rysů společných. Každý z nich má ovce, které vyživuje, povzbuzuje je a kterým slouží. Každý z nich je povolán Pánem skrze Jeho pověřené služebníky. Jako pastýř je každý z nich za své správcovství zodpovědný Pánu.
Hledejme ztracené ovce
Joseph Serge Merilus opustil v 19 letech své rodné Haiti a v roce 1980 se přestěhoval za prací do Dominikánské republiky. Po osmnácti měsících se vrátil na Haiti, zamiloval se a do Dominikánské republiky se vrátil se svou nevěstou, Marií Reymonde Esterlinovou.
Když byli na počátku svého společného manželského života v nové zemi, pociťoval Joseph duchovní hlad. Snažil se onen hlad uspokojit, a proto navštívil s Marií několik církví. Ale jako cizinci hovořící ve španělsky mluvící zemi haitskou kreolštinou měli problémy, nerozuměli totiž druhým a druzí nerozuměli jim. Nakonec potkali dva misionáře Svatých posledních dnů, kteří je pozvali na shromáždění. Poté, co se Joseph s Marií zúčastnili několika shromáždění, učili je misionáři s trpělivostí diskuse ve španělštině a v září 1997 byli pokřtěni.
Joseph byl povolán sloužit v předsednictvu Nedělní školy, poté jako rádce v předsednictvu odbočky a později jako president odbočky. Ale kvůli několika nedorozuměním a pocitům křivdy, většinou vyplývajících z nedostatečné komunikace, se Joseph s Marií i se svými pěti dětmi stali neaktivními a místní členové na ně v podstatě zapomněli.
Během následujících sedmi let se manželům narodili další čtyři děti a do své rodiny přijali synovce a neteř z Haiti. Joseph se s velkým úsilím naučil plynně španělsky a anglicky a v jedné místní společnosti začal učit angličtinu a haitskou kreolštinu.
V srpnu 2007 přišli ke dveřím této rodiny dva vedoucí kněžství, kteří hledali Pánovy ztracené ovce. Zjistili, že Joseph i Marie mají stále svědectví o evangeliu i přesto, že se sedm let neúčastnili shromáždění. Vedoucí rodinu vyzvali, aby se do Církve vrátili, což hned další den učinili – všech 13 členů rodiny. Od té doby se shromáždění účastní pravidelně.
Dnes je Joseph vedoucím misie odbočky v Barahoně, která se nachází v jihozápadní části Dominikánské republiky. Jeho dva nejstarší synové rovněž slouží v odbočce jako vedoucí a jeho synovec – nově vysvěcený starší – je presidentem Mladých mužů. Nedávno rodina navštívila chrám, kde byli zpečetěni jako věčná rodina.
Jen se nad tím zamyslete – 13 ztracených ovcí bylo nalezeno, protože dva členové-pastýři byli ochotni tuto rodinu vyhledat, vyživovat ji a přivést ji zpět do Pánova stáda. Byli do tohoto domova vedeni právě tak, jako budeme vedeni vy i já, když budeme hledat ztracené ovce, za které neseme zodpovědnost.
Byl jsem svědkem a účastníkem tisíců pastýřských návštěv. Svědčím o úžasných vylitích Ducha, která je provázejí. Viděl jsem návrat mnoha ztracených ovcí, a pocítil jsem onu radost, která přichází tehdy, když jsou přijati zpět do stáda. Viděl jsem dojatá srdce, vyslovená požehnání, prolité slzy, vydávaná svědectví, pronášené a zodpověděné modlitby a vyjadřovanou lásku. Viděl jsem změněné životy.
Pasme stáda
Někdy v letech 592 až 570 př. Kr. promlouval Bůh ke svému prorokovi Ezechielovi ohledně nedbalých pastýřů. Kvůli jejich nedbalosti bylo stádo rozptýleno. Pán o těchto pastýřích řekl:
„Synu člověčí, prorokuj proti pastýřům Izraelským. Prorokuj a rci jim, těm pastýřům: Takto praví Panovník Hospodin: … Zdaliž pastýři nemají stáda pásti? …
Neduživých neposilujete, a nemocné nehojíte, a zlámané neuvazujete, a zaplašené zase nepřivodíte, a zahynulé nehledáte…
… Nýbrž po vší země širokosti rozptýleny jsou ovce stáda mého, a není žádného, kdo by se po nich ptal, ani žádného, kdo by jich hledal.
Takto praví Panovník Hospodin: … budu vyhledávati stáda mého z ruky jejich.“ (Ezechiel 34:2, 4, 6, 10.)
V mnoha ohledech jsme se stali církví, která je aktivní pouze v kapli. Věnujeme velké úsilí tomu, abychom poskytovali duchovní a citovou výživu těm, kteří přicházejí na shromáždění, ale co ti, kteří svou cestu do kaple ztratili?
Pokud jsem přijal povolání sloužit v Církvi, pak mám ovce, vůči nimž mám božský závazek pomáhat a sloužit. Například jako učitel jsem pastýřem nejenom těch, kteří přicházejí do mé třídy, ale také těch, kteří se výuky neúčastní. Mám zodpovědnost za to, že je najdu, seznámím se s nimi, budu jejich přítelem, budu jim sloužit podle jejich potřeb a přivedu je zpět do stáda.
Přivádějme je zpět
Jako členové-pastýři uděláme dobře, když budeme pamatovat na učení v Lukášovi 15 a když o něm budeme přemítat. V této kapitole Pán učil podobenstvím o ztracené ovci, o ztraceném groši a o marnotratném synovi. Všechna tři podobenství se týkají toho, co se ztratilo a poté bylo znovu nalezeno. V podobenství o ztracené ovci se Pán táže:
„Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti a nešel by na poušť k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?
A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí.
A přijda domů, svolal by přátely a sousedy, řka jim: Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula.
Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím větší, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání.“ (Lukáš 15:4–7.)
V tomto podobenství zbloudila a ztratila se pouze jedna ovce – v případě našich sborů a odboček je tomu tak však málokdy. Nicméně ponaučení z tohoto podobenství zůstává stejné, bez ohledu na to, kolik ovcí od stáda zbloudilo.
O tom, jak dlouho ona cesta zpět trvala, se podobenství nezmiňuje. V rámci našeho pastýřského úsilí se některé ovce vrátí po jediné návštěvě, zatímco jiné budou vyžadovat roky neustálé a laskavé podpory.
Během přivádění bratrů a sester zpět nezapomínejme na to, že ovce, jež „[přivádíme]… zpět do stáda“, jsou „drahé Pastýřovu srdci“.1 On zná každého z nich osobně. Každého z nich miluje dokonalou láskou. Protože jsou Jeho, bude nás vést, řídit a inspirovat k tomu, co máme říkat – pokud se ho budeme tázat a poté naslouchat hlasu Ducha. Když budeme upřímně a pokorně podávat pomocnou ruku, díky moci Ducha Svatého zareagují mnozí positivně.
Kéž pamatujeme na své zodpovědnosti pastýře, abychom tak mohli podat Pánovi dobrou zprávu ohledně svého správcovství nad ovcemi, které každému z nás přidělil.
Detail obrazu Cesta do Betléma, Joseph Brickey; vpravo: detail obrazu Kain a Abel, Robert T. Barrett
Již není ztracena, Greg K. Olsen, nesmí být kopírováno; fotoilustrace Laureni Fochetto