Místo klidu
Pro tyto dvě mladé ženy v Dominikánské republice je chrám něčím mnohem více než jen nádhernou budovou. Je pro ně také živou připomínkou jejich nejniternějších nadějí a snů.
Dilcia Sotoová, které je 16 let, si stále pamatuje na den, kdy byl tento chrám v jejím rodném městě Santo Domingo v Dominikánské republice zasvěcen: „Bylo mi tehdy teprve devět let, ale řekla jsem si: ‚Páni! Chrám, a zde!‘ Vídávala jsem, jak lidé jezdí do jiných zemí, aby byli zpečetěni a uzavřeli smlouvy. Pomyslela jsem si: ‚Teď již nebudeme muset, moje rodina a já, jet do jiné země, protože máme svůj vlastní chrám kousek od nás.‘“
Dnes se zde, v hlavním městě, tento velkolepý chrám vypíná k nebi a jeho věž a dobře udržovaný pozemek upoutává pozornost mnoha kolemjdoucích, kteří se domnívají, že to musí být nějaká katedrála. Dilcia je ráda, když může vysvětlit, že tato budova je dokonce posvátnější než katedrála. Tichá důstojnost, která panuje na chrámovém pozemku, je v ostrém kontrastu s ruchem a shonem, který naplňuje ulice a tržiště centra města.
Právě na toto poklidné místo přišly před chvilkou Dilcia a její čtrnáctiletá kamarádka Kelsia St. Gardien. Obě jsou členky sboru Mirador, který patří do kůlu Santo Domingo Dominikánská republika Independencia. Obě již byly v chrámu dříve, vykonávaly tam křty za mrtvé. Ale dnes přišly jen tak – aby se procházely v zahradách, aby si popovídaly a aby mohly pociťovat z vnějšku budovy Ducha, který přebývá uvnitř chrámu.
Dilciino přání
Dilcia říká: „Nesmírně miluji Pána, a jsem Mu moc vděčná za to, jak působí na můj život. My, moje rodina, jsme členové Církve, ale moje tety, strýcové, bratranci a sestřenice nejsou. Když k nám přijdou, vždy mám připravenou Knihu Mormonovu, protože by se mohla vyskytnout nějaká příležitost podělit se s nimi o evangelium.“ O evangeliu mluví také s přáteli a „s kýmkoli, koho potká a kdo má o to skutečný zájem“. A vždy, když tu možnost má, říká: „Velmi silně pociťuji Ducha. Vždy, když někomu vydávám své svědectví, pociťuji znovu a znovu, že Církev je pravdivá.“
Vzpomíná si na lekci v semináři o plánu spasení. „Předtím, než byl tento svět, jsme byli ve velké Radě v nebi, a rozhodli jsme se následovat našeho Nebeského Otce a přijmout oběť, kterou Ježíš Kristus za nás vykoná,“ říká. Náš učitel nám vysvětlil, že můžeme říci, že jsme tehdy uposlechli Nebeského Otce, protože jsme nyní na zemi s tělem z masa a kostí. Když to řekl, věděla jsem, že je to pravda. Když jsem se onoho večera modlila, plakala jsem a vzdávala jsem Bohu díky za toto poznání.“
Dilcia cituje 1. Korintským 3:16: „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží v vás přebývá?“ „Jestliže i já jsem chrám,“ říká, „musím být tak čistá a krásná jako tento chrám. Být v této Církvi a být ctnostnou mladou ženou je úžasné požehnání!“
Říká, že jejím největším přáním je žít jednou opět s Nebeským Otcem. „Jsem moc vděčná za to, že nám dal tento chrám, abychom mohli udělat vše, co je třeba udělat, abychom se mohli k Němu vrátit,“ říká. „Nejlepší způsob, jak Mu poděkovat, je žít tak, jak to od nás požaduje.“
Dilcia říká: „Pán chce, abychom chodili do Jeho domu, abychom se o Něm učili a abychom si tím, co děláme, připravili cestu do věčnosti s Ním.“ Říká, že ráda dělá křty za mrtvé, protože „to je způsob, jak může pomáhat těm, kteří čekají na druhé straně závoje, jak může udělat pro ně něco, co oni sami pro sebe udělat nemohou“.
Kelsiin závazek
Kelsia souhlasí. „Naši předkové nás potřebují, aby se tato práce mohla vykonat, a já vím, že nám za to budou vděční,“ říká. „Hlavně se těším, až uvidím svou babičku, kterou jsem nikdy v tomto životě neviděla. Rozhodně dohlédneme na to, aby veškerá chrámová práce pro ni byla vykonána.“
Když Kelsia mluví o chrámu, velice ji to dojímá. „Zavázala jsem se, že budu dělat taková rozhodnutí, která budou napomáhat tomu, abych mohla být zpečetěna ke své rodině,“ říká. „Musíme mít v úctě evangelium a dodržovat přikázání al pie de la letra [každé písmenko zákona],“ říká. „Děláme to, protože milujeme svého Nebeského Otce, a poslušnost je to, čím Mu projevujeme svou vděčnost.“
Její rodina vstoupila do Církve v prosinci 2006, šest let poté, co se její rodiče přestěhovali do Dominikánské republiky z Haiti. „Jsem velmi vděčná za misionáře, kteří zaklepali u nás na dveře. Bylo to nádherné pociťovat Ducha a učit se o plánu, který pro nás má Nebeský Otec. Od té doby, kdy evangelium vstoupilo do našeho života, je naše rodina mnohem více semknutá. Jsem vděčná Nebeskému Otci za to, že mi dal rodinu, která je takto sjednocena, dokonce i v těch nejtěžších chvílích. Když myslím na to, že můžeme mít výsadu být zpečetěni na věčnost, připadá mi to jako jedno z největších požehnání.“
Její rodiče právě nyní chodí do kursu Příprava pro chrám, a to jí připomíná, že se musí připravovat na den, kdy bude oddána v chrámu. Mým cílem je, abychom já i můj budoucí manžel byli hodni jeden druhého a abychom byli hodni být věčnou rodinou.“
Pocit klidu
Tyto dvě kamarádky míjejí stožár, na němž se ve svěžím větru třepotá státní vlajka. „Dokonce i vlajka u chrámu nám připomíná, že máme být věrné,“ říká Dilcia. „Na ní nejsou jen barvy. Je na ní moto Dios, patria, libertad [Bůh, vlast, svoboda] a křesťanský kříž a Desatero přikázání. Připomíná nám, že tuto zem založili lidé, kteří věřili v Boha, a že Bůh je zde stále důležitý.“
Procházejí také kolem vchodu do chrámu, kde jsou vyryta nad vstupními dveřmi slova Santidad al Señor, la Casa del Señor (Svatost Pánu, dům Páně), tak jak to má každý chrám.
„Kdykoli čtu tato slova, naplňuje mne mocné svědectví, že jsou pravdivá,“ říká Dilcia. „Vzpomínám si, jak jsme sem jednou večer přišli se Vzájemným sdružením, jen tak – navštívit toto místo. Pak se nás biskup zeptal, co jsme zde pocítili. Mluvili jsme o tom a došli jsme k odpovědi, kterou vyjadřuje jediné slovo: klid.“
A Kelsia a Dilcia odcházejí a myslí na toto jedno slovo, které je dokonalou odpovědí… dokonalou, protože chrám je místo klidu.
Foto Richard M. Romney