Jako rozbitá nádoba
Jak se … nejlépe vyrovnat s tím, když vás nebo ty, které máte rádi, postihnou duševní či emocionální problémy?
Apoštol Petr napsal, že ti, kteří následují Ježíše Krista, mají mít jeden k druhému soucit.1 V tomto duchu bych rád mluvil k těm, kteří trpí nějakou formou duševní nemoci nebo emocionální poruchy, ať již jsou tyto choroby mírné či závažné, krátkodobé či trvající celý život. Když slýcháme odborníky mluvit o neurózách a psychózách, o genetických dispozicích a chromozomálních defektech, o bipolární poruše, paranoii a schizofrenii, uvědomujeme si, že se jedná o velmi složitou problematiku. Jakkoli matoucí toto všechno může být, tato trápení patří mezi skutečnosti smrtelného života a neměli bychom se stydět je přiznat, stejně jako přiznáváme boj s vysokým tlakem nebo náhlý objev zhoubného nádoru.
Ve snaze dosáhnout určitého pokoje a pochopení ohledně těchto složitých záležitostí je důležité pamatovat na to, že žijeme – a rozhodli jsme se žít – v padlém světě, kde je z božských důvodů naše věrná snaha dosáhnout božskosti znovu a znovu zkoušena a prověřována. V Božím plánu je nanejvýš uklidňující to, že byl přislíben Spasitel – Vykupitel, který nás má skrze naši víru v Něj nad tyto zkoušky vítězně pozvednout, i když cena, která za to musela být zaplacena, byla pro Otce, který Ho poslal, i pro Syna, který přišel, nepředstavitelná. Jedině díky vděčnosti za tuto božskou lásku bude naše vlastní menší utrpení nejprve snesitelné, poté pochopitelné, a nakonec vykupující.
Dovolte mi ponechat stranou nevšední nemoci, které jsem zmínil, a zaměřit se na „depresivní poruchu“, která je běžně známa jako „deprese“. Když mluvím o této poruše, nemám na mysli dny, kdy se nám nic nedaří nebo kdy nás tlačí odevzdání daňového přiznání, nebo jiné nepříjemné momenty, které všichni zažíváme. Každý občas pociťuje úzkost nebo sklíčenost. V Knize Mormonově se píše, že Ammon a jeho bratří byli v jednom velmi obtížném období zkroušeni,2 a tak se můžeme cítit i my. Dnes ale mluvím o něčem závažnějším, o poruše, která je natolik vážná, že významně omezuje schopnost člověka plně fungovat, o duševní ráně, která je tak hluboká, že nikdo nemůže zodpovědně říci, že určitě zmizí, pokud se jen ti, kteří tuto ránu mají, vzchopí a začnou myslet pozitivněji – i když já sám jsem horlivým zastáncem toho, že se máme vzchopit a myslet pozitivně!
Nikoli, tato zatemnělost mysli a ducha je něčím více než pouhou skleslostí. Viděl jsem, jak tím trpěl jeden naprosto andělský muž, když mu po 50 letech zemřela milovaná manželka. Viděl jsem to u matek, které trpěly takzvaným „poporodním blues“. Viděl jsem, jak tím trpěli úzkostliví studenti, vojenští veteráni či babičky, které se strachovaly o blaho svých dospělých dětí.
A viděl jsem to u mladých otců, kteří se snažili zaopatřit rodinu. Jednou jsem měl navíc děsivou zkušenost s tím, že jsem to viděl i u sebe. V jednom okamžiku našeho manželství, když se k finančním starostem přidala obrovská únava, jsem dostal psychickou ránu, která byla právě tak nečekaná, jako byla skutečná. Díky milosti Boží a lásce rodiny jsem dál fungoval a pracoval, ale i po všech těch letech nadále hluboce soucítím s ostatními, kteří musí takovou sklíčenost snášet déle a intenzivněji než já. Každopádně všichni čerpáme odvahu od těch, kteří slovy Proroka Josepha „[pátrali] a [rozjímali] v té nejtemnější hlubině“3 a obstáli v ní – mezi něž patřili i takoví velikáni jako Abraham Lincoln, Winston Churchill a starší George Albert Smith, jeden z nejšlechetnějších a Kristu podobných mužů naší dispensace, který bojoval s opakující se depresí několik let před tím, než se stal všemi milovaným osmým prorokem a presidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Jak se tedy nejlépe vyrovnat s tím, když vás nebo ty, které máte rádi, postihnou duševní či emocionální problémy? Především mějte víru v Otce v nebi, který vás miluje víc, než dokážete pochopit. Jak řekl president Monson tak dojemně sestrám v Pomocném sdružení minulou sobotu večer: „Tato láska se nikdy nemění. … Bůh vás miluje, když jste smutné i šťastné, když pociťujete zklamání i naději. Bůh vás miluje, ať již si myslíte, že si [to] zasluhujete, či nikoli. Tato láska prostě vždy přetrvává.“4 Nikdy o tom nepochybujte a nikdy se v srdci nezatvrzujte. Věrně se držte časem prověřených náboženských praktik, které vám do života přinášejí Ducha Páně. Hledejte rady u těch, kteří drží klíče k vašemu duchovnímu blahu. Požádejte o kněžské požehnání a važte si ho. Přijímejte každý týden svátost a držte se pevně zdokonalujících zaslíbení plynoucích z Usmíření Ježíše Krista. Věřte na zázraky. Viděl jsem mnohé přicházet ve chvíli, kdy se podle všeho zdálo, že jakákoli naděje je již ztracena. Naděje není nikdy ztracena. Nepřijdou-li tyto zázraky brzy nebo v plné míře nebo zdánlivě vůbec, pamatujte na Spasitelův příklad plný bolesti – pokud hořký kalich neodchází, vypijte ho a buďte silní a důvěřujte ve šťastnější dny před vámi.5
Abyste, kdykoli to jen půjde, zabránili nemoci, sledujte ukazatele stresu na sobě i na druhých, jimž byste mohli pomoci. Podobně jako v automobilu dávejte pozor na zvýšenou teplotu, nadměrnou rychlost nebo na nedostatek paliva v nádrži. Když čelíte „depresi z vyčerpání“, učiňte nezbytná opatření. Únava je náš společný nepřítel – a tak zpomalte, odpočiňte si, doplňte energii a natankujte. Lékaři nám říkají, že když nebudeme věnovat čas tomu, abychom byli zdraví, určitě později budeme věnovat čas tomu, že budeme nemocní.
Pokud vás vše kolem vás dál vysiluje, vyhledejte radu uznávaných lidí s kvalifikací, profesionálními dovednostmi a dobrými hodnotami. Upřímně jim popište svou minulost a problémy. S modlitbou a zodpovědně zvažte rady, které vám dají, a řešení, které vám předepíší. Kdybyste měli zánět slepého střeva, Bůh by od vás očekával, že požádáte o kněžské požehnání a zároveň vyhledáte tu nejlepší lékařskou péči. Totéž platí i u emocionálních poruch. Nebeský Otec očekává, že budeme využívat všech úžasných darů, které nám v této slavné dispensaci poskytl.
Pokud jste jedním z těch, kteří podobnou poruchu mají nebo o někoho takového pečují, pokuste se nebýt přemoženi rozsahem svého úkolu. Nepředpokládejte, že dokážete vyřešit vše, ale vyřešte to, co dokážete. Pokud jsou to jen malá vítězství, buďte za ně vděční a buďte trpěliví. V písmech Pán mnohokrát někomu přikazuje, aby se zastavil nebo se upokojil – a čekal.6 Trpělivé snášení určitých věcí je součástí našeho vzdělávání ve smrtelnosti.
Pokud jste pečovatelé, v oddané snaze pomáhat pečovat o zdraví druhých si nezničte to své. Buďte v tom všem moudří. Neběžte rychleji, než kolik máte sil.7 Ať již jste, či nejste schopni poskytnout cokoli, vždy můžete nabídnout svou modlitbu a nepředstíranou lásku.8 „Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, … nevzpouzí se, … ale … všecko snáší, … všeho se naděje, všeho trpělivě čeká. [Pravá] láska [nikdy nepomíjí].“9
Pamatujme také na to, že navzdory jakékoli nemoci či náročnému problému je toho v životě hodně, v co lze doufat a za co lze být vděčný. Jsme nekonečně důležitější než naše omezení či strasti! Stephanie Clark Nielsonová a její rodina jsou našimi přáteli již přes 30 let. 16. srpna 2008 se se Stephanie a jejím manželem Christianem zřítilo letadlo a následný požár ji znetvořil tak hrozně, že když členové rodiny přišli identifikovat své příbuzné, poznali ji jen podle nalakovaných nehtů na nohou. Naděje na to, že by Stephanie mohla žít, nebyla téměř žádná. Po třech měsících v umělém spánku se probudila a spatřila, jak vypadá. Dostavila se ohromná deprese, která zanechala jizvy na její psychice. Stephanie měla čtyři děti ve věku do sedmi let a nechtěla, aby ji kdy znovu viděly. Měla pocit, že by bylo lepší, kdyby nežila. „Napadlo mě, že by bylo snazší,“ řekla mi jednou Stephanie u mě v kanceláři, „kdyby na mě prostě zapomněli a já jsem se z jejich života vytratila.“
Ale ke své věčné zásluze a díky modlitbám manžela, rodiny, přátel, čtyř krásných dětí a pátému, které se Nielsonovým narodilo před pouhými 18 měsíci, Stephanie vybojovala cestu ze sebezničující hlubiny a stala se jednou z nejpopulárnějších blogujících maminek v celém národě a otevřeně hlásá čtyřem milionům lidí, kteří její blog čtou, že jejím „božským účelem“ v životě je být maminkou a s láskou si vážit každého dne, který jí byl na této krásné zemi dán.
Ať máte jakékoli trápení, bratři a sestry – duševní či citové, fyzické či jiné –, nehlasujte proti drahocennosti života tím, že ho ukončíte! Důvěřujte v Boha. Vytrvejte v Jeho lásce. Vězte, že jednoho dne nastane zářivý úsvit a všechny stíny smrtelnosti zmizí. I když se můžeme cítit jako rozbitá nádoba, jak praví Žalmista,10 musíme pamatovat na to, že tato nádoba je v rukou božského hrnčíře. Zlomenou duši lze uzdravit právě tak jako zlomené kosti nebo zlomené srdce. A zatímco Bůh je tím, kdo uzdravuje, my ostatní můžeme pomoci tím, že budeme milosrdní, laskaví a nebudeme druhé soudit.
Svědčím o svatém vzkříšení, onom nepopsatelném základním daru plynoucím z Usmíření Pána Ježíše Krista! Společně s apoštolem Pavlem svědčím o tom, že to, co bylo zaseto v porušitelnosti, jednoho dne vstane v neporušitelnosti, a to, co bylo zaseto ve slabosti, nakonec vstane v moci.11 Vydávám svědectví o onom dni, kdy naši blízcí, které jsme znali a kteří měli ve smrtelnosti nějaké omezení, budou stát před námi se slávou a vznešeností a s úchvatně dokonalým tělem a myslí. Bude to úžasný okamžik! Nevím, zda budeme více šťastnější z toho, že jsme svědky takového zázraku, nebo z toho, že jsou zcela dokonalí a „konečně svobodní“.12 Kéž do doby, než se Kristův svrchovaný dar projeví nám všem, žijeme podle víry, pevně se držíme naděje a prokazujeme soucit jeden k druhému,13 o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.