Žádní jiní bohové

Starší Dallin H. Oaks

Kvorum Dvanácti apoštolů

Sloužíme prioritám či bohům namísto Bohu, kterého podle svých slov uctíváme?

Desatero přikázání je základem křesťanské i židovské víry. Bůh ho dal dětem Izraele skrze proroka Mojžíše, přičemž první dvě přikázání udávají směr našemu uctívání a prioritám. V prvním Pán přikázal: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ (Exodus 20:3.) O staletí později, když se Ježíše zeptali, „které jest přikázaní veliké v zákoně“, odpověděl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ (Matouš 22:36–37.)

Druhé přikázání z Desatera upřesňuje, že nemáme mít jiné bohy, a uvádí, co má být v našem životě, jakožto dětí Božích, nejvyšší prioritou. „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí“, které jsou na nebi nebo na zemi. (Exodus 20:4.) Toto přikázání pak dodává: „Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti.“ (Exodus 20:5.) Toto nejen zapovídá fyzické modly, ale také to navždy stanovuje základní prioritu. Jehova vysvětluje: „Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh … horlivý, … činící milosrdenství … [těm], kteříž mne milují, a [dodržují má] přikázaní.“ (Exodus 20:5–6.) Význam slova horlivý mnohé prozrazuje. Jeho původní význam v hebrejštině zní: „Majíce jemné a hluboké pocity.“ (Exodus 20:5, poznámka pod čarou b v anglickém vydání Bible.) A tak když „sloužíme“ jiným bohům – když máme na prvním místě jiné priority –, urážíme Boha.¹

I.

Jakým jiným prioritám v dnešní době lidé – dokonce i lidé věřící – „slouží“ namísto Bohu? Zamysleme se nad těmito možnostmi, které jsou v našem světě rozšířené:

Kulturní a rodinné tradice
Politická korektnost
Budování kariéry
Materiální statky
Cíle týkající se odpočinkových aktivit
Moc, prominentní postavení a prestiž

Pokud se zdá, že žádný z těchto příkladů se nikoho z nás netýká, našli bychom nejspíš další, které by se nás týkaly. Zásada je důležitější než jednotlivé příklady. Tato zásada se netýká toho, zda máme jiné priority. Otázka, kterou pokládá druhé přikázání, zní: „Co je naší nejvyšší prioritou?“ Sloužíme prioritám či bohům namísto Bohu, kterého podle svých slov uctíváme? Zapomínáme následovat Spasitele, který učil, že pokud Ho milujeme, budeme dodržovat Jeho přikázání? (Viz Jan 14:15.) Pokud ano, naše priority jsou obrácené vzhůru nohama kvůli duchovní apatii a neukázněným choutkám, které jsou v dnešní době tak široce rozšířené.

II.

Pokud jde o Svaté posledních dnů, Boží přikázání jsou neoddělitelně založena na Božím plánu pro Jeho děti – na velikém plánu spasení. Tento plán, někdy nazývaný jako „veliký plán štěstí“ (Alma 42:8), vysvětluje náš původ i určení jako dětí Božích – odkud jsme přišli, proč jsme zde a kam jdeme. Plán spasení vysvětluje účel stvoření a podmínky smrtelnosti, včetně Božích přikázání, toho, že potřebujeme Spasitele, a životně důležité role rodiny ve smrtelnosti i na věčnosti. Pokud my, Svatí posledních dnů, kteří toto víme, nemáme srovnané priority podle tohoto plánu, riskujeme, že sloužíme jiným bohům.

Znalost Božího plánu pro Jeho děti poskytuje Svatým posledních dnů unikátní náhled na manželství a rodinu. Jsme právem známi jako církev, která se zaměřuje na rodinu. Na počátku naší teologie jsou nebeští rodiče a naším nejvyšším cílem je dosáhnout plnosti věčného oslavení. Víme, že toto je možné pouze v rodinném svazku. Víme, že manželství muže a ženy je pro naplňování Božího plánu nezbytné. Pouze takovéto manželství zajišťuje schválené prostředí pro narození do smrtelnosti a pro přípravu členů rodiny na věčný život. Na manželství a na přivádění dětí na svět a na jejich výchovu pohlížíme jako na součást Božího plánu a posvátnou povinnost danou těm, kteří mají možnost tak činit. Věříme, že největším pokladem na zemi i v nebi jsou naše děti a potomstvo.

III.

Vzhledem k tomu, co víme o potenciálně věčné roli rodiny, se rmoutíme nad prudce klesajícím počtem rodících se dětí a klesajícím počtem sňatků v mnoha západních zemích, jejichž kultura je z historického pohledu křesťanská a židovská. Odpovědné zdroje uvádějí toto:

Spojené státy nyní mají nejnižší porodnost ve své historii² a mnohé národy v Evropské unii i další rozvinuté země mají porodnost pod úrovní zachování své populace.³ To ohrožuje přežití jednotlivých kultur, a dokonce i celých národů.
V Americe se procento mladých dospělých ve věku 18 až 29 let, kteří uzavřeli sňatek, snížilo z 59 v roce 1960 na 20 v roce 2010.⁴ Střední hodnota věku u prvního sňatku je nyní na nejvyšší úrovni v historii – 26 let u žen a téměř 29 let u mužů.⁵
V mnoha zemích a kulturách je skutečností, že 1) tradiční rodina sestávající z vdané matky, ženatého otce a dětí se stává spíše výjimkou než pravidlem, 2) že mnoho mladých žen se čím dál častěji rozhoduje spíše pro budování kariéry než pro uzavření manželství a přivádění dětí na svět, a 3) že role otců a to, jak lidé vnímají jejich nezbytnost, upadá.

Uprostřed těchto znepokojujících trendů jsme si rovněž vědomi toho, že Boží plán je určen pro všechny Jeho děti a že Bůh své děti miluje, ať jsou kdekoli.⁶ V první kapitole Knihy Mormonovy se píše, že Boží „moc a dobrotivost a milosrdenství jsou nade všemi obyvateli země“. (1. Nefi 1:14.) V pozdější kapitole se uvádí, že „dal [své spasení] bezplatně pro všechny lidi“ a že „všichni lidé mají onu výsadu, jeden jako druhý, a žádnému není zakázáno“. (2. Nefi 26:27–28.) Písma nás tedy učí tomu, že máme zodpovědnost být soucitnými a láskyplnými vůči všem lidem. (Viz 1. Tessalonicenským 3:12; 1. Janova 3:17; NaS 121:45.)

IV.

Respektujeme rovněž náboženské přesvědčení všech lidí, a to i těch, jejichž počet narůstá a kteří prohlašují, že v Boha nevěří vůbec. Víme, že v důsledku Bohem dané schopnosti rozhodovat se zastávají mnozí opačné názory než my, ale doufáme, že druzí budou stejnou měrou respektovat naše náboženské názory a budou chápat, že naše víra nás nabádá k jiným rozhodnutím a jinému chování, než je to jejich. Například věříme, že jako nezbytnou součást plánu spasení stanovil Bůh věčné měřítko, že sexuální vztahy se mají odehrávat pouze mezi mužem a ženou, kteří uzavřeli sňatek.

Moc stvořit smrtelný život je nejvznešenější mocí, kterou Bůh dal svým dětem. Její používání sice bylo nařízeno prvním přikázáním Adamovi a Evě (viz Genesis 1:28), ale další důležitá přikázání byla dána ohledně zákazu jejího zneužívání (viz Exodus 20:14; 1. Tessalonicenským 4:3). Důraz, který klademe na zákon cudnosti, je dán tím, že rozumíme účelu naší moci plození v uskutečňování Božího plánu. Mimo manželský svazek muže a ženy je jakékoli používání schopnosti plození ať v té či oné míře hříšné a je v rozporu s Božím plánem pro oslavení Jeho dětí.

To, jakou důležitost přikládáme zákonu cudnosti, vysvětluje naši oddanost vzoru manželství, který má počátek u Adama a Evy a který pokračuje po celé věky jako Boží vzor pro rozmnožovací vztah mezi Jeho syny a dcerami a pro výchovu Jeho dětí. Pokud jde o podstatu a důležitost manželství, mnozí lidé z jiných denominací či organizací s námi naštěstí souhlasí – někteří na základě náboženské nauky, jiní na základě toho, co považují za nejlepší pro společnost.

Naše znalost Božího plánu pro Jeho děti⁷ vysvětluje, proč jsme tolik znepokojeni tím, že se čím dál více dětí rodí mimo manželství – v současnosti je to 41 procent všech narozených dětí ve Spojených státech⁸ – a že za posledního půlstoletí dramaticky narostl počet párů, které spolu žijí bez sňatku. Před padesáti lety bylo jen mizivé procento prvních sňatků, kdy spolu manželé žili ještě před sňatkem. Nyní dochází k nemanželskému soužití před sňatkem v 60 procentech případů.⁹ A lidé, zvláště dospívající, toto čím dál častěji tolerují. Podle nedávné studie asi 50 procent dospívajících uvádí, že přivádění dětí na svět mimo manželský svazek je „hodnotný životní styl“.¹⁰

V.

Existuje mnoho politických a společenských tlaků na změny zákonů a pravidel, jež by opravňovaly chování, které je v rozporu s Božími prohlášeními ohledně sexuální morálky a v rozporu s věčnou podstatou a účely manželství a přivádění dětí na svět. V důsledku těchto tlaků jsou již v různých státech a národech úředně povoleny sňatky osob stejného pohlaví. Další tlaky chtějí směšovat role pohlaví nebo homogenizovat rozdíly mezi muži a ženami, které jsou zásadní pro naplňování Božího velikého plánu štěstí.

Naše porozumění Božímu plánu a Jeho nauce nám poskytuje věčný náhled, s nímž nemůžeme tyto snahy schvalovat, ani shledávat oprávněnost zákonů, které toto dovolují. A na rozdíl od jiných organizací, které mohou svá pravidla, a dokonce i nauky měnit, naše pravidla se zakládají na pravdách, které Bůh označil za nezměnitelné.

Dvanáctý článek naší víry popisuje naše přesvědčení, že máme být poddáni občanským představitelům a že „máme býti poslušni zákona, že ho máme ctíti a podporovati“. Lidské zákony ale nemohou stanovit jako morální to, co Bůh prohlásil za nemorální. Oddanost naší nejvyšší prioritě – milovat Boha a sloužit Mu – vyžaduje, abychom za měřítko chování považovali Jeho zákon. Například se nás dál týká božský příkaz, abychom nepáchali cizoložství nebo smilstvo, i když tyto činy již neodporují zákonům státu nebo země, kde žijeme. Podobně ani zákony legalizující takzvaný „sňatek osob stejného pohlaví“ nemění Boží zákon ohledně manželství a ani Boží přikázání a naše měřítka, která se toho týkají. Jsme dál zavázáni milovat Boha a dodržovat Jeho přikázání a nesloužit jiným bohům a prioritám – a to ani tehdy, když se tito bohové a priority stávají v naší době a v místě, kde žijeme, populárními.

Kvůli tomuto odhodlání se může stát, že nás druzí nebudou chápat a možná budeme nařčeni z fanatismu, budeme diskriminováni nebo budeme čelit zásahům do práva svobodně praktikovat své náboženství. Pokud tomu tak bude, máme pamatovat na svou prvořadou prioritu – sloužit Bohu – a podobně jako naši pionýrští předkové máme tlačit svůj osobní ruční vozík stejně statečně jako oni.

Této situace se týká jeden proslov presidenta Thomase S. Monsona. Před 27 lety na této konferenci odvážně prohlásil: „Mějme odvahu vzdorovat společenským kompromisům, odvahu stát za zásadou. Právě odvaha, nikoli kompromis, přináší úsměv Božího schválení. Odvaha se stává hodnotnou a smysluplnou ctností, chápeme-li ji nejen jako ochotu hrdinně zemřít, ale jako odhodlání správně žít. Mravním zbabělcem je ten, kdo se bojí dělat to, co je podle jeho názoru správné, a to kvůli nesouhlasu či posměchu druhých. Pamatujte na to, že všichni lidé mají své obavy, ale ti, kteří jim důstojně čelí, mají rovněž odvahu.“¹¹

Modlím se o to, abychom kvůli dočasným obtížím smrtelnosti nezapomínali na ona veliká přikázání a priority, které nám dal náš Stvořitel a náš Spasitel. Nesmíme srdcem natolik ulpívat na věcech tohoto světa a usilovat o pocty lidí (viz NaS 121:35), že ztratíme ze zřetele naše věčné určení. My, kteří známe Boží plán pro Jeho děti – my, kteří jsme uzavřeli smlouvy, že se na něm budeme podílet –, máme jasnou zodpovědnost. Nikdy se nesmíme odchýlit od naší nejvyšší touhy, kterou je dosáhnout věčného života.¹² Nikdy nesmíme oslabit naši prvořadou prioritu – nemít jiné bohy a nesloužit jiným prioritám než Bohu Otci a Jeho Synu, našemu Spasiteli Ježíši Kristu.

Kéž nám Bůh pomáhá tuto prioritu chápat a zároveň být chápáni druhými, zatímco o ni moudře a laskavě usilujeme, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.