Malé a prosté věci
Podávejme pomocnou ruku druhým s vírou a láskou.
Milovaní bratři a sestry, před několika týdny jsem byl v misionářském výcvikovém středisku v Mexico City, kde jsem promlouval k misionářům. S manželkou jsme záměrně přijeli o několik hodin dříve. Když jsme si prohlíželi nádherné zahrady a vzorně udržované cesty v areálu MTC, nemohli jsme si nevšimnout toho, jaké štěstí vyzařovalo z tváře stovek mladých misionářů a misionářek, kteří se soustředili na získání nových jazykových dovedností a na lepší pochopení své misionářské úlohy.
Když jsem se zastavil, abych tento pozoruhodný pohled vstřebal, vybavila se mi slova Almy, když přikázal svému synovi Helamanovi, aby zaznamenával historii svého lidu v rámci záznamů, které mu byly svěřeny, a aby je uchovával v posvátnosti, aby jednou mohly vyjít ke každému národu, jazyku a lidu.
Alma mu poté řekl:
„Nyní, ty se můžeš domnívati, že to je pošetilost ve mně; ale viz, já ti pravím, že malými a prostými věcmi se uskutečňují věci veliké; a malé prostředky v mnoha případech zahanbují moudré.
A Pán Bůh užívá prostředků, aby uskutečnil své veliké a věčné záměry; a velice malými prostředky Pán zahanbuje moudré a uskutečňuje spasení mnoha duší.“ (Alma 37:6–7.)
Nevinnost a nízký věk našich misionářů znázorňují Pánův způsob, podle něhož ti, kteří jsou pokorní, mohou „[zvát] druhé, aby přišli ke Kristu, tím, že jim [budou] pomáhat přijmout znovuzřízené evangelium vírou v Ježíše Krista a v Jeho Usmíření, pokáním, křtem, přijetím daru Ducha Svatého a vytrváním do konce“. (Kažte evangelium mé – příručka k misionářské službě [2004], 1.)
Jako členové Církve můžeme skrze malé a prosté věci „[přesvědčiti] mnohé o omylu jejich cest“ a pomoci přivést „je k poznání jejich Boha k spasení jejich duše“. (Alma 37:8.)
Jednou jsem doprovázel presidenta kůlu a biskupa, když jsme šli navštívit jednoho méně aktivního člena. Učili jsme ho, velmi jednoduchým způsobem, o požehnáních sabatu. Vyjádřili jsme mu upřímnou lásku. Odpověděl: „To jediné, co jsem potřeboval, bylo abrazo“ neboli objetí. Okamžitě jsem se postavil a objal jsem ho. Druhý den byla neděle. Tento bratr přišel na shromáždění svátosti s celou svou rodinou.
Během jednoho navštěvujícího učení řekla Martha, jedna členka z našeho sboru, mé ženě a její společnici, aby k ní už nikdy nechodily. Rozhodla se přestat chodit na shromáždění. Jedna z navštěvujících učitelek se Marthy zeptala, zda by si mohly společně naposledy zazpívat jednu náboženskou píseň, a ona souhlasila. Když zpívaly, stalo se něco zvláštního. Místnost začal pozvolna naplňovat Duch. Pociťovaly Ho všechny tři. Marthino srdce se začalo obměkčovat. Se slzami v očích navštěvujícím učitelkám popsala pocity svého srdce. V tu chvíli si uvědomila, že ví, že evangelium je pravdivé. Poděkovala navštěvujícím učitelkám a řekla jim, že by byla ráda, kdyby přišly znovu. Od té doby je vždy vítala s radostí.
Martha začala chodit na shromáždění i se svou malou dcerou. Chodívaly na něj pravidelně celá léta a Martha nikdy neztrácela naději, že se k nim jednou přidá i manžel. Nakonec ten den nadešel; Pán se dotkl manželova srdce a on začal chodit na shromáždění s nimi. Brzy poté se k nim přidala i jejich další dcera. Tato rodina začala pociťovat opravdovou radost pramenící z toho, že se doma těšili z požehnání evangelia. Martha od té doby věrně slouží jako presidentka Pomocného sdružení našeho sboru a její manžel sloužil věrně již v několika povoláních v kůlu. To vše začalo zpěvem jedné náboženské písně – malou a prostou věcí, která se dotkla Marthina srdce.
Náman byl velitelem vojska syrského krále; byl to čestný člověk, mocný a odvážný muž; ovšem trpěl také malomocenstvím. (Viz 2. Královská 5:1.) Poté, co se mu nepodařilo získat lék na malomocenství u krále Izraele, šel Náman do domu proroka Elizea. Elizeus k němu poslal posla, který mu řekl:
„Jdi a umej se sedmkrát v Jordáně, a uzdraveno bude tělo tvé, a čist budeš.
Tedy rozhněvav se Náman, bral se odtud a mluvil: Hle, řekl jsem [si], že jistotně vyjde, [postaví se a] vzývati bude jméno Hospodina Boha svého, a vznášeje ruku svou nad místem neduživým, tak uzdraví malomocenství mé. …
Ale přistoupivše služebníci jeho, mluvili k němu a řekli: Otče můj, jakkoli velikou věc prorok ten rozkázal by tobě, což bys neměl učiniti toho? Čím tedy více, kdyžť řekl: Umej se, a budeš čist.
A protož sstoupiv, pohřížil se v Jordáně sedmkrát vedlé řeči muže Božího. I učiněno jest tělo jeho jako tělo dítěte malého, a očištěn jest.“ (2. Královská 5:10–11, 13–14.)
Náš prorok, president Thomas S. Monson, nás všechny vyzval, abychom se vydali zachraňovat své bratry a sestry. Řekl: „Svět potřebuje naši pomoc. Jsou lidé, kterým je potřeba pomoci stát pevně na nohou, které je potřeba podržet za ruku, dodat odvahu jejich mysli, inspirovat jejich srdce a spasit jejich duši. Čekají na vás požehnání věčnosti.“ („Záchranná akce“, Liahona, červenec 2001, 57.)
Svědčím o tom, že mnozí z těch, kteří potřebují naši pomoc, na nás čekají. Jsou připraveni, aby jim jejich odvážní bratři a sestry podali pomocnou ruku a skrze malé a prosté věci je zachránili. Osobně jsem strávil mnoho hodin navštěvováním méně aktivních členů Církve, jejichž srdce již Pán obměkčil a kteří jsou nyní připraveni přijmout naše svědectví a naše upřímné vyjádření lásky. Když o ně projevíme zájem a vyzveme je, tak se bez váhání vrátí do Církve.
Podávejme pomocnou ruku druhým s vírou a láskou. Pamatujme na slib Páně:
„A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!
A nyní, jestliže budete míti velikou radost s jednou duší, kterou jste přivedli ke mně do království mého Otce, jak velikou budete míti radost, jestliže přivedete mnoho duší ke mně!“ (NaS 18:15–16.)
Vydávám svědectví o tom, že Pán chová ke všem svým dětem velikou lásku. Vím, že žije a že je náš Vykupitel. Ve jménu Ježíše Krista, amen.