Jeremiáš

„Jeremiáš žil v obtížné době a na obtížném místě, ale Pán mu dovolil předvídat ‚nadějnou dobu během shromažďování Izraele v posledních dnech‘.“¹ – Linda K. Burtonová, generální presidentka Pomocného sdružení

Composite photo's of a scroll on fire, colored paper, and a illustration of Jeremiah of the Old Testament.

Jsem synem Helkiáše, kněze v Anatot nedaleko Jeruzaléma. V mém mládí ke mně přišlo „slovo Hospodinovo … řkoucí:

Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe.“

Necítil jsem se na toto povolání připraven a odpověděl jsem: „Aj, neumím mluviti, nebo dítě jsem.“

Pán ale odpověděl: „Neříkej, dítě jsem, nýbrž k čemuž tě koli pošli, jdi, a vše, cožť přikáži, mluv.

Neboj se jich, neboť jsem s tebou, abych tě vysvobozoval.“ Pán se poté „dotekl … úst mých“ a vložil mi do nich slova.²

Prorokoval jsem v Jeruzalémě 40 let, od roku 626 do roku 586 př. Kr., během vlády Joziáše, Joakima a Sedechiáše.³ Žil jsem ve stejné době jako prorok Lehi z Knihy Mormonovy. Oba jsme odsuzovali zlovolnost lidí v Jeruzalémě a předpověděli jsme zničení tohoto velikého města.⁴

Pán mi přikázal, abych svá proroctví zaznamenal do knihy ve formě svitku.⁵ Když se o proroctvích doslechl král Joakim, knihu spálil. Pán mi přikázal, abych svá proroctví zapsal znovu a abych k nim přidal ještě mnohá další.⁶

Při kázání Pánova slova jsem čelil neustálému protivenství. Paschur, syn hlavního správce, mě udeřil a pověsil na mučicí klády. Dav mě chtěl kvůli mému kázání umučit k smrti. Byl jsem neoblíbený prorok, kterého často uvrhovali do hladomorny a do žaláře. Žil jsem v době skutečně veliké zlovolnosti.⁷

Avšak i přesto, že jsem žil uprostřed soužení, mi Pán dovolil spatřit, že Izraelité budou v posledních dnech shromážděni, že Pán jim vepíše svůj zákon do srdce a že uvede „jednoho z města, a dva z čeledi“ do Sionu.⁸

Zatímco jsem dál kázal slovo Páně, i když to bylo obtížné, poznal jsem, že vnitřní oddanost evangeliu vede k pokoji. Když si vybudujeme osobní vztah s Pánem, můžeme všichni pociťovat naději i uprostřed zkoušek a soužení.