Protivenství před misií
Autor žije v Manausu v Brazílii.
Poté, co se mnou měl president kůlu pohovor ohledně služby na misii, řekl: „Ve tvém životě se budou odehrávat zvláštní věci, které se tě budou snažit přimět, abys své rozhodnutí změnil.“
Ilustrace Greg Newbold
V 15 letech jsem se stal členem Církve a čtyři roky poté jsem si podal přihlášku na misii. President kůlu mě při pohovoru pochválil za rozhodnutí sloužit Pánu jako misionář na plný úvazek. Poté tento inspirovaný vedoucí řekl něco, co na mě velmi zapůsobilo: „Bratře, od této chvíle se ve tvém životě budou odehrávat zvláštní věci, které se tě budou snažit přimět, abys své rozhodnutí sloužit Pánu změnil.“
Zatímco jsem čekal na povolání na misii, pracoval jsem jako praktikant u společnosti Xerox. Díky této práci jsem si dokázal obstarat něco z toho, co jsem na misii potřeboval, a pomoci mamince pokrýt výdaje na domácnost. Vše šlo podle plánu.
Naneštěstí se skutečně začaly odehrávat „zvláštní věci“. Nejprve maminku někdo napadl a ona svým zraněním téměř podlehla, ale laskavý Nebeský Otec jí zázračně ušetřil život.
V té době jsme s maminkou a dvěma mladšími sestrami bydleli v pronajatém domě. Žili jsme z mého výdělku a z nízkého příspěvku, který maminka dostávala od doby, co otec před lety zemřel.
Někteří lidé, včetně členů Církve, se ptali: „Budeš mít odvahu opustit maminku v této situaci a odejít na misii?“ To, že jsem tuto otázku slýchával často, vneslo do mého srdce pochybnosti.
Jednoho dne mi zatelefonoval president kůlu a řekl mi, že dorazilo mé povolání na misii, a požádal mě, abych toho večera přišel k němu do kanceláře, aby mi tuto netrpělivě očekávanou obálku z ústředí Církve mohl předat. Byl jsem z té noviny nervózní i šťastný.
Téhož dne mě můj nadřízený požádal, jestli by si se mnou před obědem nemohl promluvit. Když jsem vstoupil do kanceláře, přátelsky mě přivítal a pár minut jsme si povídali o mém zaškolování a o tom, čemu jsem se u společnosti naučil. Poté mi tento muž, který měl v této společnosti velký vliv, řekl něco, co bylo snem většiny lidí v našem městě: „Jako praktikant jste u nás odvedl dobrou práci, a my bychom vás chtěli zaměstnat a nechat si vás v týmu. Co na to říkáte?“
Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Vteřiny se táhly jako věčnost. Zdálo se mi, že slyším, jak se mě druzí ptají, zda svou maminku opustím bez finančního zajištění a odejdu do misijního pole.
Vzpomněl jsem si však na to, čemu jsem se učil z písem a od církevních vedoucích, a jistým velmi posvátným způsobem jsem s neochvějnou jistotou věděl, že Bůh chce, abych sloužil jako misionář Jeho Církve na plný úvazek. Věděl jsem, že se o mou rodinu postará, že Mu mohu důvěřovat a že vše dobře dopadne.
Vysvětlil jsem svému nadřízenému svou situaci a jeho odpověď mi stále ještě zní v uších: „Myslel jsem si, že jste rozumný mladý muž a vy takto zahazujete svou největší příležitost v životě.“
Z hloubi srdce jsem mu za jeho nabídku poděkoval a o 28 dní později jsem se hlásil v misionářském výcvikovém středisku v São Paulu v Brazílii.
Během mé misie se postaral o mou rodinu skrze přátele v Církvi a zázračnými způsoby. Maminka se uzdravila a jí i mým sestrám se naskytly nové pracovní příležitosti.
Když se rozhodneme sloužit Pánu, opravdu se odehrávají „zvláštní věci“. Přesto bych chtěl pokorně připojit své svědectví ke svědectví tisíců dalších, kteří vstoupili do služby Boží, že misionářská služba měla na můj život ohromný vliv.