Náš domov, naše rodina
Lizoččino srdce
Autorka nyní žije v Belgii.
Ilustrace Annie Henrieová
S manželem jsme do Církve vstoupili v Rusku v roce 1995 a o rok později jsme byli zpečetěni v chrámu Stockholm ve Švédsku. Připečetěny k nám byly také naše dvě malé dcery. O dva roky později jsme byli požehnáni narozením další dcerky – Lizočky. Náš život se odvíjel bez problémů. Všichni jsme byli šťastní. Ale dva dny po narození začala mít naše maličká problémy s přijímáním potravy. Za měsíc přibrala jen 300 gramů.
Zdravotníci na dětské klinice nám řekli, abychom ji krmili častěji. Viděla jsem, že jíst chce, ale nejde jí to. Nakonec ji manžel odvezl do městské nemocnice. Lékař nám okamžitě sdělil diagnózu – vrozená srdeční vada. Jedna srdeční chlopeň nefungovala, a kvůli slabému krevnímu oběhu v plicích bylo pro Lizočku těžké dýchat i jíst.
Potřebovala operaci, ale v Rusku byly nejmladším dětem, které takovouto operaci podstoupily, dva roky. Naší dceři byl teprve měsíc. Lékař jí předepsal léčbu a řekl, že operaci provedou později, až bude Lizočka starší.
O měsíc později se Lizoččino zdraví dramaticky zhoršilo a museli jsme ji rychle odvézt do nemocnice. Cestou jsem ji držela. Dívala se na mě, jako by žadonila o pomoc. Kdybych nebyla členkou Církve, nevím, co bych dělala. S manželem jsme však důvěřovali Pánu a pevně jsme věřili, že všechno dopadne dobře. Snažila jsem se ji uklidnit a říkala jsem: „Ničeho se neboj, maličká. Bůh nás miluje. Pomůže nám a všechno bude v pořádku.“
Konečně jsme dorazili do nemocnice. Držela jsem ji v náručí a běžela na příjem. Lizočka začala zavírat oči. Téměř nedýchala. Nemohla jsem skoro mluvit, ale řekla jsem lékaři, co má mé dítě za problém, a zdravotníci ji odvezli na jednotku intenzivní péče. Lékař řekl, že jí začínají otékat plíce, a tak ji napojili na umělou plicní ventilaci.
Druhý den jsme mluvili s primářem kardiochirurgie. Řekl: „Takovéto operace jsem sice prováděl, ale jen na starších dětech. Kolik jí je teď?“
„Dva měsíce,“ řekli jsme.
„Již teď jí to způsobuje velké utrpení. Je velmi slabá a otékající plíce všechno jen komplikují, ale už nemůžeme déle čekat. Nikdy jsem takovouto operaci na malém dítěti nedělal. Udělám, co bude v mých silách. Budete muset koupit umělou dvojitou chlopeň, ale ta je velmi drahá – zhruba 2100 dolarů. Operovat budeme za čtyři dny.“
Co jsme měli dělat? Ani my ani nikdo, koho jsme znali, neměl tolik peněz. O naší situaci se však doslechli druzí, a díky jejich štědrosti a Pánově milosrdenství jsme dokázali peníze sehnat. Manžel koupil chlopeň, kterou jsme potřebovali k záchraně života svého dítěte.
Za dcerku se nemodlili a nepostili jen bratři a sestry z naší odbočky, ale i misionáři a mnoho dalších Svatých posledních dnů ve městě. Pociťovali jsme jejich podporu. Když jsme v den operace seděli na chodbě, pociťovali jsme přítomnost Ducha Svatého a také modlitby našich bratrů a sester. Věděli jsme, že jsou nám nablízku! A Bůh byl také s námi a vedl operující lékaře. Neopustil nás a my jsme věděli, že všechno dobře dopadne.
Když vyšel po skončení operace lékař ze sálu, poněkud užasle nám řekl: „Všechno se povedlo. Voperovali jsme jí novou chlopeň. Nevím, jak se to stalo, ale operace byla úspěšná.“ My jsme však věděli, díky čemu byla úspěšná. Nebeský Otec tomuto lékaři požehnal.
Lizočka zůstala v nemocnici ještě tři dny, než se otok srdce a plic zmírnil. Lékaři jí skalpelem otevřeli hrudník a poté ho sešili pouze pomocí tenké membrány, aby ji mohli za několik dnů operovat znovu a hrudník a orgány uzavřít. Téměř nikdo z lékařů si nemyslel, že přežije. My jsme však věřili v Nebeského Otce a v Jeho moc a věřili jsme, že pokud je to Jeho vůle, Lizočka se uzdraví.
Jedině Bůh nám mohl naši Lizočku vrátit. Každým dnem se její stav zlepšoval. Zůstala v nemocnici ještě měsíc a nyní je s námi opět doma.
Bůh je Bohem zázraků. Slyší naše modlitby a v těžkých chvílích nás nese na rukou. Zkoušky posilují naši víru a učí nás věřit a mít naději a lásku.