Má modlitba v Severním moři
Olaf Thorlief Jensen, Utah, USA
Ilustrace Bradley H. Clark
Když mi bylo 17 let, žili jsme na ostrově Andabeløy na jihu Norska. Můj otec na ostrově Andabeløy vstoupil do Církve a já jsem zde byl pokřtěn v moři.
V té době jsem pracoval jako rybář a měl jsem zkušenosti s ovládáním člunu. Otec mi svěřil naši pobřežní taxi službu, kterou využívali obyvatelé v této oblasti.
Jednoho dne v roce 1941 nám zatelefonoval lékař z Flekkefjordu a potřebovat odvézt směrem na sever. Jedna žena, která odtud žila asi dvě hodiny cesty člunem, potřebovala okamžitou lékařskou pomoc. Doktor Hoffman mě požádal, zda bych ho tam mohl vzít, ale moji rodiče se obávali bouřky, která právě řádila v Severním moři. Rozhodli jsme se, že se pomodlíme a zeptáme se Nebeského Otce, co máme dělat. Dostali jsme odpověď, že mám jet.
Když jsem na moře spustil Tryg, svůj desetimetrový rybářský člun, počasí bylo špatné a vlny veliké. Vyzvedl jsem lékaře a pak jsme propluli fjordem na otevřené moře. Měli jsme se dostat do obce severně od Listy, která se nachází na kamenitém norském jižním pobřeží, jež je známé větrným počasím a tím, že zde ztroskotalo mnoho lodí.
Kormidloval jsem v bouři, dokud jsme se nedostali do kamenité zátoky, široké asi 12 metrů, která vedla k našemu cíli. Do zátoky se řítily vysoké vlny a tříštily se o skály, takže jsem tudy se člunem nemohl proplout.
„Co budeme dělat?“ zeptal se lékař přes hluk bouře.
„Musíme se pomodlit,“ odpověděl jsem.
Odmlčel jsem se a pomodlil – požádal jsem Nebeského Otce, aby nás vedl. Jakmile jsem řekl amen, přišla ke mně jasná odpověď. Najednou jsem si vybavil příběh, který mi kdysi vyprávěl jeden starý rybář. Rybařil v této oblasti a v prudké bouři se nemohl dostal na břeh. Když čekal, až bouře skončí, všiml si, že vlny přicházejí podle určitého vzorce. Poté, co se vzedmuly tři veliké vlny, následovala krátká chvíle klidu – dostatečně dlouhá na to, aby mohl vjet do zátoky.
V této oblasti jsem rybařil mnohokrát, ale nikdy jsem si nevšiml, že by se vlny pohybovaly podle nějakého vzorce. Přesto jsem se člunem najel ke vstupu do zátoky, kde jsme čekali a pozorovali, jak přicházejí tři velké vlny. A skutečně – za nimi následovala nečekaná chvíle klidu. Klouzal jsem se člunem po klidné vodě vnitřního zálivu a doplul s doktorem Hoffmanem bezpečně ke břehu. Spěchal za nemocnou ženou a já jsem mezitím čekal ve člunu, vděčný Nebeskému Otci za odpověď na svou modlitbu.
Když se asi za hodinu lékař vrátil, prohlásil: „Zachránili jsme jí život!“
Tato zpráva a také zlepšující se počasí mi přinesly úlevu, a domů jsem již člun kormidloval bez problémů.
Svědčím o tom, že když potřebujeme pomoc, máme se pomodlit. Vím, že Nebeský Otec odpoví.
Vlny byly tak vysoké, že jsem nemohl se člunem proplout do zátoky.