Na hladině vod
Autor žije v Utahu v USA.
Snažně jsem prosil Nebeského Otce, aby mě zbavil stavu úzkosti a zoufalství, ale bez těchto zkoušek bych možná nedosáhl oné „zaslíbené země“, do níž mě vedl, ať již se nacházela kdekoli.
Asi půl roku po ukončení studia na univerzitě jsem začal zažívat záchvaty paniky, návaly úzkosti a vlny deprese. Netušil jsem, odkud se tyto pocity braly, ale byly intenzivní a ochromovaly mě.
Usilovně jsem se snažil soustředit. V práci ve mně každý nový úkol vyvolával takovou úzkost, že jsem nedokázal sedět v klidu. V hlavě se mi divoce honily myšlenky a srdce mi bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. To trvalo celé dny; a pokaždé, když jsem se vrátil z práce domů, zhroutil jsem se na pohovku. Než jsem se vzpamatoval, večer uplynul a začal nový pracovní den.
Tyto pocity přetrvávaly po celé měsíce, dokonce i poté, co jsem si našel novou práci a vyhledal profesionální pomoc.
Každé ráno jsem se cestou do práce modlil o sílu, abych ten den nějak přežil a dokázal se vrátit domů k manželce a k dceři. Konec mých potíží byl v nedohlednu a já jsem to chtěl často vzdát. Mnoho dnů jsem s očima plnýma slz snažně prosil nebesa o pomoc. Modlil jsem se s větší upřímností než kdykoli předtím a prosil jsem Nebeského Otce, aby mi pomohl pochopit tuto zkoušku a odňal ji ode mě.
Když jsem nepociťoval Ducha, měl jsem pocit, že se ztrácím v temnotě a zoufalství. Ale když mě Duch pozvedl z beznaděje, nabyl jsem dostatek sebejistoty k tomu, abych vytrval – i kdyby jen do příští modlitby. Začal jsem se spoléhat na Nebeského Otce ve větší míře než jen při požehnání jídla či automatické modlitbě před spaním. Díky tomu jsem se k Němu přiblížil.
Zmítán na vlnách
Uprostřed své úzkosti a zoufalství jsem si znovu četl příběh Jareditů, kteří se plavili přes „velikou hloubku“. (Eter 2:25.) Mohu si jen domýšlet, jakým neklidným očekáváním byli naplněni, když nastupovali do člunů. Jejich putování mohlo být nebezpečné, ale oni věděli, že mají namířeno do „země [vyvolené] nade všechny jiné země“. (Eter 2:15.)
O jejich cestě se dočítáme:
„A stalo se, že Pán Bůh způsobil, že na tváři vod směrem k zaslíbené zemi dul zuřivý vítr; a tak byli větrem unášeni na vlnách mořských.
A stalo se, že byli mnohokráte pohřbeni v hlubinách mořských kvůli vlnám jako hory, které se o ně tříštily, a také kvůli velikým a strašlivým bouřím, které způsobila prudkost větru.
… Když byli obklopeni mnohými vodami, volali k Pánu a on je opět vynesl nahoru na hladinu vod.
A stalo se, že zatímco byli na vodách, vítr nikdy nepřestal váti směrem k zaslíbené zemi; a tak byli hnáni větrem vpřed.“ (Eter 6:5–8.)
Tyto verše se mě osobně velmi dotkly. Měl jsem pocit, jako kdybych byl ve člunu a opíral se do mě vichr úzkosti, pohlcovaly mě vlny deprese a pohřbívaly mě v hlubinách zoufalství. Když jsem byl „[obklopen] mnohými vodami“ a chtěl jsem volat k Pánu, na chvíli jsem se dostal na hladinu, ale poté jsem byl znovu pohřben.
Znovu jsem si přečetl 8. verš: „Vítr nikdy nepřestal váti směrem k zaslíbené zemi; a tak byli hnáni větrem vpřed.“ (Zvýraznění přidáno.) Pak mi to došlo. Tentýž vítr, který způsobil, že vlny velké jako hory čluny pohřbívaly, byl pro Jaredity při jejich putování zároveň požehnáním. Snažně jsem prosil Nebeského Otce, aby utišil vítr a vlny, ale bez nich bych možná nedosáhl „zaslíbené země“, do níž mě vedl, ať již to bylo kamkoli.
Tyto verše změnily můj náhled na život. Úzkosti a deprese mě přiměly více se spoléhat na Nebeského Otce. Bez onoho větru a vln bych Boha možná nikdy nepoznal tak, jak jsem Ho poznal – a Jaredité by možná nikdy nedopluli do zaslíbené země.
Nyní, několik let po tomto zážitku, se poryvy větru úzkosti již utišily a vlny deprese mě již nepohřbívají. Ale jestliže a když se bouře vrátí, budu volat k Pánu a budu vděčný, protože budu vědět, že čluny do zaslíbené země nedonese moře klidné – ale moře rozbouřené.
Ilustrace Jerry Harston