– Rodinná historie – pracuji na ní
Začít s ní může být snadné a zábavné. Mládež po celém světě pracuje na rodinné historii, a pomáhá tak druhým.
Kde začít? Možná si myslíte, že vaši příbuzní už udělali všechnu práci, kterou bylo možné udělat. Nebo jste možná v rodinné historii nováčkem a zdá se vám příliš náročná. Ať už začnete tím, že si budete vést osobní deník, připravovat jména pro chrám nebo se učit od svých žijících předků, i vy se můžete podílet na rodinné historii zábavným a smysluplným způsobem.
Vedení osobního deníku – pamatujme na svá požehnání
Vést si deník není snadné. Často si říkáme, že jsme příliš vytíženi nebo unaveni a že náš život není dost zajímavý na to, aby stálo za to o něm psát. Před pár lety jsem si uvědomila, že vedení deníku nemá být těžké a že si to mohu oblíbit.
Začala jsem tím, že jsem si každý den zapsala jednu věc. Nezáleželo na tom, jestli to bylo dlouhé nebo zajímavé; prostě jsem napsala, o čem jsem přemýšlela nebo co se toho dne stalo. A můj život už byl díky tomu požehnán.
Jednoho dne se jedné člence naší rodiny nedařilo a já jsem nevěděla, co bych jí měla říct, ale poté jsem měla pocit, že jí mám přečíst jeden zápis ze svého deníku. Mohla jsem se tak podělit o něco osobního, co jsem si zaznamenala do svého černého deníčku, a viděla jsem, jak se jí díky tomu ulevilo.
Zaručuji vám, že když si každý den poznamenáte jednu věc, požehná vám to život. Když si budete zaznamenávat požehnání, která v životě dostáváte, ať už jsou malá, či velká, může vám to pomoci na ně pamatovat.
Gentry W., Utah, USA
Nacházejte radost v rodinné historii – vyhledávání předků
Když jsem byl pokřtěn, slyšel jsem toho o rodinné historii hodně, ale nevěděl jsem, jak na ní mám pracovat nebo zda to zvládnu. Rozhodl jsem se, že se o to pomodlím, a pocítil jsem, že bych na ní měl začít pracovat ihned. Měl jsem pocit, že moji předkové se nemohou dočkat, až s tím začnu, a že mi pomohou najít informace nezbytné pro vykonání obřadů.
Začal jsem tím, že jsem se zapsal do kurzu rodinné historie, a zanedlouho jsem byl povolán jako poradce pro rodinnou historii. Byl jsem nervózní, protože jsem o tom moc nevěděl, ale povolání jsem přijal.
Jednoho dne jsem navštívil sestru své babičky, která měla dokumenty o mé prababičce. Moc mi toho sdělit nechtěla, protože v její rodině bylo tradicí o zesnulých příbuzných nemluvit. Řekla mi, že dalšího dne bude výročí prababiččina úmrtí a že se chystá tyto dokumenty spálit. Zeptal jsem se jí, zda bych z nich nejprve nemohl získat nějaké informace, a ona mi to dovolila. Tehdy jsem poznal, že Nebeský Otec mi pomůže ve vyhledávání pokračovat.
Zatímco jsem sloužil ve středisku rodinné historie nedaleko chrámu, dozvídal jsem se toho o své rodině čím dál tím víc. Zjistil jsem, že dva prarodiče mé babičky byli italští přistěhovalci, kteří vlastnili farmu nedaleko São Paula v Brazílii. Moje rodina s příbuznými na farmě ztratila kontakt, ale našel jsem bratrance, který psal knihu o genealogii naší rodiny. Tuto knihu, kterou psal devět let, mi dal. Řekl, že nevěděl, proč má knihu psát, ale měl pocit, že to v budoucnosti někomu pomůže. Vím, že tím, kdo ho inspiroval, byl duch Eliášův.
Díky této zkušenosti jsem poznal, že pracujeme na posvátném díle. Naši předkové čekají na naši pomoc a stojí nám po boku, aby nám pomáhali.
Gabriel D., Brazílie
Vykonávání chrámové práce – posvátné obřady
Do Církve jsem byl obrácen a ve své rodině jsem jediným členem. Dozvěděl jsem se, že jedním z posvátných obřadů je i křest za mrtvé. Šel jsem na prohlídku chrámu, a když jsem poslouchal, jak průvodce hovoří o obřadech, pocítil jsem, jak mi tichý a jemný hlas říká, abych šel do střediska rodinné historie a vyplnil žádost o chrámové obřady za svou zesnulou maminku. Když jsem se na svém účtu FamilySearch později dozvěděl, že chrámová práce za ni byla vykonána, byl jsem nesmírně šťastný. Posílilo to mé svědectví a já vím, že jedním z důvodů, proč jsme zde na zemi, je to, abychom svým předkům pomohli získat pravé evangelium Ježíše Krista.
Marvin S., Filipíny
Uposlechnutí nabádání – učme se od žijících příbuzných
Po absolvování střední školy jsem měla pocit, že bych měla navštívit všechny čtyři prarodiče. Měla jsem trochu volného času a uvědomila jsem si, že tato příležitost se nemusí opakovat, a tak jsem s každým párem prarodičů strávila týden.
Tento čas jsem strávila prohledáváním starých krabic, čtením starých dopisů a prohlížením starých fotek. Zaznamenávala jsem životní příběh svých prarodičů, procházela jsem se po hřbitovech a navštěvovala jsem místa, kde prarodiče a jejich příbuzní žili a pracovali. Bylo to moc zajímavé! Dozvěděla jsem se toho hodně o svých předcích, o prarodičích, rodičích i o sobě. Uvědomila jsem si, že kdyby nebylo mých předků, můj život by nebyl takový, jaký je.
Z návštěvy jsem se vrátila asi s tisícovkou jmen svých předků a pro mnohé z nich jsem již vykonala práci v chrámu. Uposlechnutí nabádání Ducha Svatého a návštěva prarodičů bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala.
Shenley P., Kalifornie, USA
Cítila jsem se jako doma – příprava jmen do chrámu
Když jsem tatínka poprosila o nápady ohledně rodinné historie, abych mohla dokončit program Osobního pokroku, vysvětlil mi, že jména některých členů rodiny našel už před lety, ale nebyl schopen je připravit na obřady v chrámu, protože mu na to nezbýval čas. Díky mé pomoci by tito členové rodiny mohli obdržet chrámová požehnání.
Několik dalších měsíců jsem trávila nedělní odpoledne a večery zadáváním jmen do počítače a posloucháním rodinných příběhů, které mi tatínek vyprávěl. Dokonce jsme si objednali mikrofiš, abychom našli další informace. Když bylo občas těžké staré záznamy přečíst, tiše jsem se pomodlila a poté jsem si vzala papír, abych si text obkreslila. A z mlžin zapomnění vystupovala jména.
Nakonec jsem shromáždila hodně jmen členů rodiny a mládež z našeho sboru mi pomohla s vykonáním křtů. Moji rodiče a další členové sboru si poté vzali kartičky se jmény, aby vykonali ostatní chrámové obřady.
Zdálo se, že uběhla jen chvilka, a já jsem se začala připravovat na to, abych šla do chrámu pro vlastní obdarování. Těšila jsem se, ale také jsem byla nervózní.
Když jsme mířili do chrámu, tatínek mi řekl, že našel několik kartiček se jmény členů naší rodiny, která jsem připravovala v rámci programu Osobní pokrok. Pár jsme jich omylem někam založili, a tak je teď s sebou vzal pro maminku, pro mého snoubence a pro sebe, abychom práci na nich dokončili. Podělil se se mnou o jména na kartičkách a já jsem si je ze svého projektu pamatovala.
Když jsem uzavírala posvátné smlouvy v chrámu, cítila jsem se obklopena svými blízkými na obou stranách závoje. Vědomí, že se svou rodinou mohu být spojena na věky, mi přineslo pocit nesmírného pokoje.
Holly P., Idaho, USA