Hledání pomoci po Nancyině úmrtí
Autor žije v Georgii v USA.
Co bylo zapotřebí udělat, abych dokázal v osobním životě aktivovat uzdravující moc Ježíše Krista?
Ilustrace: Iker Ayerstaran
V únoru 2016 zemřela po 11letém boji s rakovinou prsu má žena Nancy. Nesmírný žal, který jsem pociťoval v prvních měsících po jejím úmrtí, by nebylo možné popsat někomu, kdo podobnou ztrátu nezažil. Zármutek, trýznivá muka, trápení, bolest – žádné z těchto slov nestačí na to, aby popsalo mé pocity. Bylo to nesnesitelné.
Spasitelova uzdravující moc
Již dlouho jsem rozuměl tomu, že Ježíš Kristus „sestoupil pod všechny věci“ (NaS 88:6), aby mohl „pomoci lidu svému podle slabostí jeho“ (Alma 7:12). To znamená, že moc Spasitelova Usmíření má větší dosah než jen zajištění vzkříšení a vykoupení z hříchů. Skrze tuto moc nás Spasitel také může uzdravovat v časech utrpení a potřeby. Ve svém žalu jsem se naléhavě – téměř horečně – snažil zjistit, co je zapotřebí udělat, abych ve svém životě dokázal tuto stránku Spasitelovy moci aktivovat. Celé týdny jsem bádal v písmech a v proslovech generálních autorit Církve. Upřímně jsem věřil, že Spasitel skrze svou nesmírnou bolest a oběť zná bolest, kterou prožívám. Jak mi ale to, že tuto bolest zná, může pomoci? A vzhledem k tomu, že toto vytrpěl za mě – co je zapotřebí udělat, abych obdržel tuto pomoc, kterou On na základě svého utrpení umí poskytnout?
Po mnohém bádání, studiu, modlitbách a návštěvách chrámu jsem tomu začal rozumět. Především jsem si začal jasněji uvědomovat, že Pán naší rodině pomoc, útěchu a podporu již poskytl a poskytuje – zvláště v týdnech předcházejících Nancyinu úmrtí. Měli jsme úžasné duchovní zážitky, které – jak si nyní uvědomuji – byly požehnáními pramenícími z uzdravující a posilující moci, jež je nám dostupná díky Spasitelovu Usmíření. A již jen toto poznání, že Spasitel se o nás velmi osobně stará, přinášelo samo o sobě nesmírnou útěchu. Podobně jako tomu bylo v případě Sidracha, Mizacha a Abdenága v dávných dobách, je i On s námi v „peci ohnivé rozpálené“ (Daniel 3:17) našeho soužení.
Důvěra v Pána
Také jsem zjistil, že máme-li obdržet Pánovu útěchu a uzdravení, něco se od nás vyžaduje. To nejdůležitější je, že Mu musíme důvěřovat. To může být těžké. Proč bych měl důvěřovat Bohu, když mohl v prvé řadě zabránit tomu, aby Nancy zemřela? V odpověď na tuto otázku neustále přemítám o tom, co Pán řekl Proroku Josephu Smithovi:
„Nemůžete spatřiti přirozenýma očima svýma, v nynější době, plán vašeho Boha týkající se těchto věcí, jež přijdou později, a slávu, která bude následovati po mnohém soužení.“ (NaS 58:3.)
Byli jsme požehnáni mnoha znameními ohledně toho, že způsob i načasování Nancyiny smrti proběhly podle vůle Páně. Dospěl jsem k pochopení toho, že vševědoucí a milující Otec dopustil, abychom si toto protrpěli, protože podle Jeho dokonalého plánu pro oslavení naší rodiny bylo toto soužení z určitého důvodu nezbytné. Díky tomuto poznání rozumím tomu, že mým úkolem v Jeho plánu není jen vytrvat, ale vytrvat „dobře“. (NaS 121:8.) Do té míry, do jaké dokáži tuto strast zasvětit Jemu, se mi dostane nejen pomoci, ale i posvěcení. A již nyní toto v mnoha ohledech zažívám.
Svým dětem radím udělat to, čemu jsem se v tomto procesu sám naučil:
-
Umožněte bolesti, kterou prožíváte při nějaké těžké zkoušce, aby vás motivovala k hlubšímu učednictví.
-
Vylévejte si srdce v modlitbě.
-
Pokud vůči Bohu pociťujete hněv kvůli tomu, že dopouští, aby se stávaly tragédie, proste Ho, aby tento hněv nahradil vírou a poddajností.
-
Zavažte se, že Ho budete milovat a že budete věrní až do konce.
-
Neustále pijte ze slova Božího – z písem a z proslovů a spisů novodobých proroků a inspirovaných učitelů.
-
Při návštěvách chrámu hladovějte po tom, abyste byli vyučováni věcem týkajícím se věčnosti.
-
Najděte ty, pro něž se osobní krize stává krizí víry, a posilujte je svým svědectvím o těchto naukách.
Svědectví apoštola
Přibližně měsíc po Nancyině smrti nastal večer, kdy mě žal, který jsem pociťoval, naprosto přemáhal. Celý den jsem pociťoval velmi hlubokou bolest a zármutek. Vzpomněl jsem si, že starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů učil, že „cesta spasení vždy vede … přes Getsemany“.1 Ačkoli mé utrpení nelze srovnávat s tím Spasitelovým, onoho večera jsem se ocitl uprostřed svých vlastních „chvil naplněných temnotou a hořkostí“.2
Poté, co jsem se takto nějakou dobu cítil a modlil se o pomoc, mi vytanulo na mysli něco, co jsem před několika lety četl a co jsem si v počítači označil záložkou. Dokument jsem našel a sjel jsem posuvníkem dolů, abych našel to, co jsem hledal. Byl to rozhovor se starším Richardem G. Scottem z Kvora Dvanácti apoštolů (1928–2015), v němž byl dotázán ohledně ztráty své manželky Jeanene, která v roce 1995 zemřela na rakovinu. Starší Scott odvětil: „Především … jsem ji neztratil. Je na druhé straně závoje. Jsme zpečetěni oním posvátným obřadem chrámu a budeme spolu na věky.“3
Obrázek chrámu Atlanta v Georgii
Onoho večera na mě tato slova zapůsobila takovou mocí, jakou jsem dosud nezažil. Jako kdyby se v temné noci rozsvítil maják. Nikdy jsem nečetl nic, co by na mě mělo tak náhlý a pronikavý účinek. Temnota a bolest byly ty tam. Byl jsem jako Alma, když „si již více [nemohl] vzpomenouti na bolesti své“. (Alma 36:19.) Toto svědectví apoštola mi proniklo až do srdce. Žasl jsem nad tím, jak mi myšlenka, které jsem rozuměl již od dětství, mohla najednou připadat tak mimořádná. Přemýšlel jsem o tom, jak je možné, že starší Scott mohl něco takového vědět. A v tom okamžiku jsem si uvědomil, že to vím i já. Budu-li věrný, budu moci mít veškerou naději, kterou měl starší Scott. I když jsem od oné doby určitě pociťoval smutek a truchlil jsem, nikdy už jsem znovu nepocítil onu hlubokou bolest a zármutek, které jsem prožíval onoho večera.
Toto je moc, kterou nám Spasitel nabízí, aby nám pomáhal v našich zkouškách. Uvědomuji si, že zármutek naší rodiny nikdy zcela nevymizí, ale začíná být pohlcován v tom, čemu se říká „posilující“ a „zdokonalující“ požehnání plynoucí ze Spasitelova Usmíření.4 Přibližujeme se ke Spasiteli, pociťujeme Jeho útěchu a posilují nás spolehlivé základy našich smluv.