Křesťanský charakter

Starší David A. Bednar

Kvorum Dvanácti apoštolů

Z proslovu proneseného 25. ledna 2003 během náboženského sympozia na Univerzitě Brighama Younga-Idaho.

Ježíš, který trpěl ze všech nejvíce, má nejvíce soucitu pro nás všechny, kteří trpíme o tolik méně.

Starší Neal A. Maxwell (1926–2004) učil jisté zásadě, která na mě velmi zapůsobila a na kterou se často zaměřuji, když studuji nebo přemítám. Řekl: „Nebylo by žádného Usmíření, nebýt Kristova charakteru!“¹ Od chvíle, kdy jsem tuto přímočarou a pronikavou větu uslyšel, se snažím více poznat slovo „charakter“ a lépe mu porozumět. Také přemítám o vztahu mezi Kristovým charakterem a Jeho Usmířením – a o důsledcích tohoto vztahu pro každého z nás jakožto učedníka.

Charakter Pána Ježíše Krista

Pravděpodobně tím nejdůležitějším ukazatelem charakteru je schopnost všímat si druhých, kteří se potýkají s týmž problémem či protivenstvím, jež bezprostředně a silně tíží i nás samotné, a vhodně zareagovat. Náš pravý morální charakter se projevuje například v moci rozpoznat utrpení druhých, když sami trpíme; ve schopnosti odhalit, že jsou hladoví, když sami máme hlad; a v moci nabídnout jim pomocnou ruku a projevit soucit jejich duchovnímu utrpení, když jsme sami uprostřed duchovního strádání. Tudíž charakter se projevuje tím, že projevujeme zájem o druhé a pomáháme jim, zatímco přirozená a instinktivní reakce je zaměřovat se pouze na své vlastní problémy a těžkosti. Pokud je skutečně tato dovednost vrcholným měřítkem morálního charakteru, pak je Spasitel světa dokonalým příkladem tohoto pevného a laskavého charakteru.

Příklady Kristova charakteru

V hořejší místnosti v onen večer Poslední večeře, právě v ten večer, kdy se Kristus chystal podstoupit největší utrpení, ke kterému kdy došlo ve všech světech, jež stvořil, mluvil o Utěšiteli a o pokoji:

„Toto mluvil jsem vám, u vás přebývaje.

Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu, a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.

Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ (Jan 14:25–27.)

Mistr, který si uvědomoval, že On sám brzy intenzivně a na vlastní kůži zažije, jaké to je, být bez útěchy i pokoje, a ve chvíli, kdy možná v srdci pociťoval úzkost a obavy, projevil zájem o druhé a nabídl jim právě ta požehnání, která by mohla a měla posílit Jeho samotného.

Ježíš se ve veliké Přímluvné modlitbě, kterou pronesl těsně předtím, než se se svými učedníky vydal přes potok Cedron do zahrady getsemanské, modlil za své učedníky i za všechny, „kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne,

Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně. …

Aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs mne miloval. …

A známéť jsem jim učinil jméno tvé, a známo učiním, aby milování, kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich.“ (Jan 17:20, 21, 23, 26.)

Když přemítám o této i o dalších událostech, ke kterým došlo těsně před Jeho zrazením a Jeho utrpením v zahradě, kladu si opakovaně následující otázky: Jak se mohl modlit za blaho a jednotu druhých těsně před svými vlastními muky? Co Mu umožnilo prosit o útěchu a pokoj pro ty, jejichž potřeby byly o tolik méně závažné než ty Jeho? Jak se dokázal tak plně a výlučně soustředit na situaci a starosti druhých, zatímco Ho tížila padlá povaha světa, který stvořil? Jak dokázal Mistr projevit zájem o druhé tehdy, kdy by se jakákoli jiná bytost nedosahující Jeho kvalit stáhla do sebe? Odpověď na všechny tyto mocné otázky nám poskytují slova staršího Maxwella:

„Zárukou Ježíšova pozoruhodného Usmíření byl nezbytně Jeho charakter. Bez Ježíšova vznešeného charakteru by nemohlo být žádného vznešeného Usmíření! Jeho charakter je takový, že vytrpěl ‚pokušení všeho druhu‘ (Alma 7:11), a přesto jich ‚nedbal‘ (NaS 20:22).“²

Ježíš, který trpěl ze všech nejvíce, má nejvíce soucitu pro nás všechny, kteří trpíme o tolik méně. Hloubka utrpení a soucitu je ve skutečnosti úzce spojena s hloubkou lásky, kterou ten, kdo slouží, pociťuje.

Usilujme aktivně o pravou lásku

Ve smrtelnosti můžeme usilovat o to, abychom byli požehnáni nezbytnými prvky křesťanského charakteru a rozvíjeli je. Opravdu je možné, abychom jako smrtelníci usilovali ve spravedlivosti o získání duchovních darů souvisejících se schopností projevovat zájem o druhé a vhodným způsobem reagovat na ty, kteří se potýkají s týmž problémem či protivenstvím, jež bezprostředně a silně tíží i nás samotné. Takovou schopnost nemůžeme získat pouhou silou vůle nebo osobním odhodláním. Místo toho jsme odkázáni na „zásluhy a milosrdenství a milost Svatého Mesiáše“ (2. Nefi 2:8) a potřebujeme je. Avšak „řádku za řádkou, předpis za předpisem“ (2. Nefi 28:30) a „v průběhu času“ (Mojžíš 7:21) získáváme schopnost podávat pomocnou ruku druhým, přestože naším přirozeným sklonem je stáhnout se do sebe.

Dovolte mi podotknout, že vy i já se musíme modlit, toužit po tom, usilovat o to a pracovat na tom, abychom si vypěstovali křesťanský charakter, doufáme-li v obdržení duchovního daru pravé lásky, čisté lásky Kristovy. Pravá láska není vlastnost nebo rys, který získáme výhradně díky osobní účelové vytrvalosti a odhodlání. Musíme skutečně ctít své smlouvy, žít způsobile a dělat vše, co je v našich silách, abychom byli oprávněni onen dar přijmout; ale dar pravé lásky v konečném důsledku vlastní nás – a nikoli my jej. (Viz Moroni 7:47.) Pán určuje, zda a kdy přijmeme veškeré duchovní dary, ale my musíme dělat vše, co je v naší moci, abychom si takové dary přáli, toužili po nich, přivolávali je a byli oprávněni je získat. Jednáme-li stále více způsobem, jenž je v souladu s charakterem Krista, pak možná dáváme nebi najevo tím nejmocnějším způsobem svou touhu získat onen nadpozemský duchovní dar pravé lásky. A tímto úžasným darem je nám zjevně žehnáno tehdy, když stále více podáváme pomocnou ruku druhým, ačkoli přirozený muž či žena v našem nitru by se za normálních okolností stáhli do sebe.

Ježíš je Kristus, Jednorozený Syn Věčného Otce. Vím, že žije. A svědčím o tom, že díky Jeho charakteru máme příležitost získat jak nesmrtelnost, tak věčný život. Kéž podáváme pomocnou ruku druhým tehdy, když naším přirozeným sklonem je stáhnout se do sebe.