Inspirovaná pastýřská služba

President Henry B. Eyring

Druhý rádce v Prvním předsednictvu

Svatého Ducha přijímáme nejlépe tehdy, když se zaměřujeme na službu druhým. A právě proto máme kněžskou zodpovědnost sloužit v zastoupení Spasitele.

Drazí bratří, jsem vděčný za výsadu promluvit k vám na této historické generální konferenci. Vyjádřili jsme podporu presidentu Russellu M. Nelsonovi jako 17. presidentovi Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Díky tomu, že mám to požehnání s ním každý den spolupracovat, jsem pocítil potvrzení Ducha, že president Nelson je povolán Bohem vést Pánovu pravou Církev.

Také mám svědectví, že Pán povolal staršího Gerrita W. Gonga a staršího Ulissese Soarese, aby sloužili jako členové Kvora Dvanácti apoštolů. Mám je rád a podporuji je. Svou službou požehnají životu mnoha lidí na celém světě napříč generacemi.

Tato konference je historická ještě z jednoho dalšího důvodu. President Nelson oznámil inspirovaný krok vpřed v Pánově organizovaném plánu týkajícím se Jeho Církve. Tento plán zahrnuje novou strukturu kněžských kvor ve sborech a kůlech, abychom mohli lépe plnit své kněžské zodpovědnosti. Všechny tyto zodpovědnosti se týkají naší kněžské péče o děti našeho Otce.

Pánův plán pro Jeho Svaté, který zahrnuje poskytování láskyplné péče, měl v průběhu let různé podoby. V počátečních dnech existence města Nauvoo potřeboval Prorok Joseph Smith zorganizovat péči o příliv většinou zbídačených obrácených směřující do města. Patřilo mezi ně i čtvero mých praprarodičů – Eyringovi, Bennionovi, Romneyovi a Smithovi. Prorok zorganizoval tuto péči o Svaté podle zeměpisného hlediska. V Illinois se takto vzniklé části města nazývaly „čtvrtě“.

Když Svatí putovali přes pláně, byla jejich vzájemná péče organizována v rámci „výprav“. Jeden můj pradědeček z otcovy strany se zrovna vracel z misie v dnešní Oklahomě, když se s takovou výpravou během jejího putování setkal. Byl kvůli nemoci tak zesláblý, že on a jeho společník leželi na zádech v malém krytém voze.

Vedoucí výpravy vyslal dvě mladé ženy, aby pomohly dotyčným v onom osamělém voze, ať již je to kdokoli. Jedna z nich, mladá sestra, která byla obrácena ve Švýcarsku, se podívala na jednoho z misionářů, a byla pohnuta soucitem. Tato výprava Svatých tohoto misionáře zachránila. Zotavil se natolik, že zbytek cesty do údolí Solného jezera šel pěšky, po boku své mladé zachránkyně. Zamilovali se do sebe a vzali se. Tento misionář byl můj pradědeček Henry Eyring a ona byla má prababička Maria Bommeli Eyringová.

O řadu let později, když druzí poznamenávali, jak těžké muselo toto putování přes celý kontinent být, řekla: „Ale ne, nebylo to těžké. Celou cestu, když jsme šli, jsme si povídali o tom, jaký je to zázrak, že jsme oba našli pravé evangelium Ježíše Krista. Byly to ty nejšťastnější chvíle, jaké si pamatuji.“

Od té doby Pán používá různé způsoby, aby pomohl svým Svatým vzájemně o sebe pečovat. Nyní nám žehná posílenými a sjednocenými kvory na úrovni sborů a kůlů – kvory, která pracují v součinnosti s ostatními organizacemi ve sboru.

Městské čtvrtě, výpravy a posílená kvora – všechny tyto skupiny potřebovaly a potřebují přinejmenším dvě věci, aby úspěšně plnily Pánův záměr týkající se toho, aby Jeho Svatí pečovali o sebe navzájem tak, jak o ně pečuje On. Jsou úspěšné tehdy, když Svatí mají více lásky Kristovy k druhým než zájmu o sebe samotné. V písmech se o této lásce mluví jako o pravé lásce, čisté lásce Kristově. (Viz Moroni 7:47.) A jsou úspěšné tehdy, když Duch Svatý vede toho, kdo poskytuje péči druhým, aby věděl, co Pán považuje za nejlepší pro člověka, jemuž se snaží pomoci.

V uplynulých týdnech se často členové Církve v mé přítomnosti chovali tak, jako kdyby z nějakého důvodu očekávali, co se Pán chystá učinit, jak zde dnes bylo oznámeno. Dovolte mi uvést jen dva příklady. Jedním z nich je jednoduchý proslov na shromáždění svátosti, který pronesl 14letý učitel v Aronově kněžství, jenž rozumí tomu, čeho mohou nositelé kněžství ve službě Pánu dosáhnout. Druhým příkladem je nositel Melchisedechova kněžství, který byl díky lásce Kristově inspirován sloužit jedné rodině.

Nejprve mi dovolte podělit se o slova onoho mladého muže, která pronesl na shromáždění svátosti sboru. Byl jsem u toho. Snažte se vzpomenout si, jací jste byli, když vám bylo 14 let, a poslechněte si, jak toho říká mnohem více, než co by tak mladý muž mohl vědět:

„Jsem opravdu rád, že jsem od doby, kdy mi vloni bylo 14 let, členem kvora učitelů v našem sboru. Učitel má dál všechny zodpovědnosti jáhna a navíc několik dalších.

Protože někteří z nás jsou učitelé, jiní jimi jednou budou a každý v Církvi je díky kněžství požehnán, je důležité, abychom my všichni znali povinnosti učitele ještě lépe.

Ze všeho nejdříve se v Nauce a smlouvách 20:53 říká: ‚Povinností učitele je vždy bdíti nad církví a býti s jejími členy a posilovati je.‘

A dále se v Nauce a smlouvách 20:54–55 říká:

‚A hleděti, aby v církvi nebyla žádná nepravost ani tvrdost jednoho ke druhému, ani lhaní, pomlouvání, ani zlé řeči;

A hleděti, aby se církev často shromažďovala, a také hleděti, aby všichni členové konali svou povinnost.‘“

Mladý muž pokračoval:

„Pán nám říká, že naší zodpovědností není jen pečovat o Církev, ale i pečovat o lidi v Církvi tak, jak by to dělal Kristus, protože to je Jeho Církev. Jestliže se budeme snažit dodržovat přikázání, být k sobě laskaví, být čestní, být dobrými přáteli a radovat se, když jsme spolu, pak budeme moci mít Ducha a budeme vědět, co si Nebeský Otec přeje, abychom dělali. Když to dělat nebudeme, pak své povolání nemůžeme naplňovat.“

A pokračoval:

„Když se učitel rozhodne být správným příkladem tím, že je dobrým domácím učitelem, zdraví členy na shromáždění, připravuje svátost, pomáhá doma a je mírotvorcem, ctí díky tomu své kněžství a naplňuje své povolání.

Být dobrým učitelem neznamená jen být zodpovědným, když jsme na shromáždění nebo na církevních akcích. Apoštol Pavel učil: ‚Buď příkladem věrných v řeči, v [jednání], v lásce, v duchu, u víře, v čistotě.‘ (1. Timoteovi 4:12.)“

Pak tento mladík řekl:

„Nezáleží na tom, kde jsme nebo co děláme – dobrým příkladem spravedlivosti můžeme být vždy a všude.

S tatínkem jsme domácí učitelé rodiny Brownových.¹ Kdykoli za nimi zajdeme, moc rád si s nimi popovídám a snažím se je víc poznat. To, co se mi na Brownových opravdu líbí, je, že kdykoli je navštívíme, jsou všichni ochotni nás vyslechnout a vždy nám něco zajímavého vyprávějí.

Když díky domácímu učení lépe poznáváme lidi ve sboru, je pro nás snazší vykonávat další povinnost učitele, a to zdravit členy na shromáždění. Když jim pomáháme, aby se na shromáždění cítili vítáni a měli pocit, že tam patří, vědí díky tomu, že je druzí mají rádi, a pomáhá jim to připravit se přijmout svátost.

Poté, co se učitelé každou neděli pozdraví se členy, kteří přišli na shromáždění, jdou pomoci připravit svátost. Moc se mi líbí roznášet a připravovat svátost v tomhle sboru, protože každý se chová velmi uctivě. Vždy, když připravuji a roznáším svátost, tak pociťuji Ducha. Je to pro mě opravdové požehnání, že to mohu dělat každou neděli.

Některá služba, jako například roznášení svátosti, je něco, co lidé vidí a poděkují nám za to, ale jiné služby, jako je příprava svátosti, si obvykle nikdo nevšimne. Není důležité, jestli nás lidé vidí sloužit; je důležité, že Pán ví, že Mu sloužíme.

Jako učitelé se máme vždy snažit posilovat Církev, přátele a rodinu tím, že budeme plnit své kněžské zodpovědnosti. Není to vždy jednoduché, ale Pán nám nedává žádná přikázání, ‚aniž by pro [nás] připravil cestu, [abychom mohli] uskutečniti věc, kterou … přikazuje‘. (1. Nefi 3:7.)“

Když tento mladý muž domluvil, žasl jsem nad jeho vyzrálostí a moudrostí. Zakončil těmito slovy: „Vím, že když se rozhodneme následovat [Ježíše Krista], staneme se lepšími lidmi.“

Další příběh o kněžské službě vyprávěl jeden bratr před měsícem na shromáždění svátosti ve svém sboru. Opět jsem byl u toho. V tomto případě tento zkušený nositel Melchisedechova kněžství během svého proslovu netušil, že popisuje přesně to, co si Pán přeje, aby se díky posíleným kněžským kvorům stalo. Toto jsou hlavní body jeho příběhu:

Jemu a jeho společníkovi pro domácí učení bylo přiděleno sedm rodin. Téměř všechny si nepřály návštěvy. Když se za nimi domácí učitelé vypravili, odmítly jim otevřít. Když jim volali, nezvedaly telefon. Když jim nechali vzkaz, neozvaly se. Tento starší společník nakonec jako formu své pastýřské služby zvolil psaní dopisů. Dokonce začal používat jasně žluté obálky – v naději, že dostane odpověď.

Jednou z těchto sedmi rodin byla méně aktivní osamocená sestra, která se přistěhovala z Evropy. Měla dvě malé děti.

Po mnoha pokusech ji kontaktovat od ní dostal textovou zprávu. Stroze mu sdělila, že má moc práce, než aby se mohla setkávat s domácími učiteli. Měla dvě zaměstnání a také pracovala v armádě. V hlavním zaměstnání pracovala jako policistka a jejím cílem bylo stát se detektivkou a poté se vrátit do své rodné země a pokračovat ve své profesi tam.

Tomuto domácímu učiteli se nikdy nepovedlo navštívit ji doma. Pravidelně jí posílal textové zprávy. Každý měsíc jí posílal ručně psaný dopis a pro každé dítě připojoval přání k určitému svátečnímu období v roce.

Žádnou odpověď ale nedostal. Ona však věděla, kdo jsou její domácí učitelé, jak je může kontaktovat a že jsou ve své kněžské službě vytrvalí.

Pak od ní jednoho dne dostal naléhavou textovou zprávu. Velmi nutně potřebovala pomoc. Nevěděla, kdo je její biskup, ale znala své domácí učitele.

Za několik dní musela odjet na měsíc do jiného státu na vojenské cvičení. A děti nemohla vzít s sebou. Její matka, která měla děti pohlídat, zrovna odletěla do Evropy, aby se postarala o manžela, který měl náhlé zdravotní problémy.

Tato méně aktivní osamocená sestra měla dost peněz na to, aby koupila letenku do Evropy pro své nejmladší dítě, ale nikoli pro svého 12letého syna Erica.² A tak požádala svého domácího učitele, zda by nemohl najít nějakou dobrou rodinu v Církvi, která by si na příštích 30 dní vzala Erica k sobě domů!

Domácí učitel jí odepsal, že udělá, co bude v jeho silách. Pak kontaktoval své kněžské vedoucí. Biskup, který byl předsedajícím vysokým knězem, souhlasil s tím, aby se obrátil na členy rady sboru, včetně presidentky Pomocného sdružení.

Presidentka Pomocného sdružení záhy našla čtyři dobré členské rodiny s dětmi v Ericově věku, které si Erica postupně braly na týden k sobě. V průběhu příštího měsíce tyto rodiny Erica živily, našly mu místo ve svém přeplněném bytě nebo malém domě, vzaly ho na již naplánované letní rodinné akce, braly ho na shromáždění, zapojovaly ho do rodinných domácích večerů a tak dále.

Rodiny, které měly syny v Ericově věku, ho zapojovaly do shromáždění a akcí jejich kvora jáhnů. Během oněch 30 dnů byl Eric poprvé v životě každou neděli na shromáždění.

Poté, co se Ericova matka vrátila z vojenského cvičení domů, chodil na shromáždění dál – obvykle s jednou z oněch čtyř členských rodin, které se nabídly, že se o něj postarají, nebo s dalšími, kteří se s ním spřátelili, včetně navštěvujících učitelek jeho matky. Časem byl vysvěcen jáhnem a začal pravidelně roznášet svátost.

Podívejme se nyní na Ericovu budoucnost. Nebudeme překvapeni, pokud se jednou stane vedoucím Církve v rodné zemi své matky, až se tam jejich rodina vrátí – a to vše díky Svatým, kteří pod vedením biskupa společně sloužili v jednotě, s pravou láskou v srdci a s mocí Ducha Svatého.

Víme, že tato pravá láska je nezbytná, máme-li být spaseni v království Božím. Moroni napsal: „Pokud nemáte pravou lásku, nemůžete býti nikterak spaseni v království Božím.“ (Moroni 10:21; viz také Eter 12:34.)

Také víme, že pravá láska je dar, který je nám udílen poté, co uděláme vše, co je v našich silách. Musíme se modlit „k Otci z celé síly srdce, [abychom] mohli býti naplněni touto láskou, kterou uděluje všem, kteří jsou pravými následovníky Syna jeho, Ježíše Krista“. (Moroni 7:48.)

Zdá se mi, že Svatého Ducha přijímáme nejlépe tehdy, když se zaměřujeme na službu druhým. A právě proto máme kněžskou zodpovědnost sloužit v zastoupení Spasitele. Když jsme zapojeni do služby druhým, myslíme méně na sebe, a Duch Svatý k nám může snadněji přicházet a pomáhat nám v našem celoživotním úsilí o to, abychom obdrželi dar pravé lásky.

Vydávám vám svědectví, že Pán již učinil velký krok vpřed ve svém plánu, který je určen pro nás, abychom mohli být ještě inspirovanější a plni pravé lásky v naší kněžské pastýřské službě. Jsem vděčný za Jeho lásku, kterou nám tak štědře udílí. O tom svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.