Drahocenné dary od Boha

President M. Russell Ballard

Zastupující president Kvora Dvanácti apoštolů

Pokud uplatníme alespoň nejmenší množství opravdové víry v Krista, může být náš život naplněn vírou, radostí, štěstím, nadějí a láskou.

Bratři a sestry, právě jsme se zúčastnili posvátného shromáždění, což je zvyklost praktikovaná již v biblické době, když se dávný Izrael shromažďoval, aby pociťoval Pánovu přítomnost a oslavoval Jeho požehnání.¹ Máme tu výsadu, že žijeme v době, kdy byla tato dávná zvyklost znovuzřízena skrze Proroka Josepha Smitha.² Naléhavě vás žádám, abyste si do svého osobního deníku zaznamenali, co jste v souvislosti s touto nanejvýš posvátnou událostí, jíž jste se účastnili, pociťovali.

Před nedávnem jsme se rozloučili s naším drahým přítelem a prorokem – presidentem Thomasem S. Monsonem. Ačkoli nám všem moc chybí, jsme hluboce vděčni, že Pán povolal nového proroka, presidenta Russella M. Nelsona, aby předsedal Jeho Církvi. Spořádaným způsobem jsme nyní započali novou kapitolu naší církevní historie. Toto je drahocenný dar od Boha.

Když každý z nás vyjádřil presidentu Nelsonovi podporu zvednutím ruky, stáli jsme jako svědkové před Bohem a uznali jsme, že president Nelson je právoplatným nástupcem presidenta Monsona. Se zdviženou rukou jsme slíbili, že budeme dbát jeho hlasu, když obdrží vedení od Pána.

Pán pravil:

„Budeš dbáti na všechna jeho [tím je myšleno presidenta Církve] slova a přikázání, která ti bude dávati, když je obdrží. …

Neboť slovo jeho budete přijímati jako z mých vlastních úst, ve vší trpělivosti a víře.“³

Znám našeho nového proroka-presidenta již více než 60 let. 33 let jsem s ním sloužil v Kvoru Dvanácti a jsem svědkem toho, že byl připravován rukou Páně na to, aby se stal naším předsedajícím apoštolem a prorokem a používal všechny klíče svatého kněžství na zemi. Kéž každý z nás plně podporuje presidenta Nelsona i jeho rádce a řídí se jejich vedením. Také srdečně vítáme staršího Gonga a staršího Soarese jako nové členy Kvora Dvanácti apoštolů.

Ježíš se po svém Vzkříšení, což je událost, kterou o tomto nádherném velikonočním víkendu slavíme, zjevil svým učedníkům a pravil: „Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“⁴ Povšimněte si těchto dvou kroků – Bůh posílá svého Syna. Syn posílá své služebníky – smrtelné muže a ženy – aby uskutečňovali Jejich dílo.

Nemělo by nás překvapit, že jednotlivci, kteří jsou povoláváni konat Pánovo dílo, nejsou dokonalí lidé. Příběhy z písem popisují případy mužů a žen, kteří byli Bohem povoláni vykonat veliké dílo – případy dobrých synů a dcer našeho Nebeského Otce, kteří byli povoláni ke službě v církevních povoláních a snažili se dělat vše, co bylo v jejich silách, avšak nikdo z nich nebyl dokonalý. Totéž platí i o nás v dnešní době.

S ohledem na skutečnost, že všichni lidé mají slabosti a nedokonalosti, jak můžeme kráčet kupředu a vzájemně se podporovat? Začíná to vírou – opravdovou, upřímnou vírou v Pána Ježíše Krista. Víra ve Spasitele je první zásadou Kristovy nauky a evangelia.

Před několika lety jsem navštívil Svatou zemi. Když jsme projížděli kolem pěstírny hořčice, ředitel Jeruzalémského střediska BYU se mě zeptal, zda jsem někdy viděl hořčičné semeno. Nikdy jsem ho neviděl, a tak jsme zastavili. Ukázal mi semínka hořčice. Byla překvapivě maličká.

A pak jsem si vzpomněl na Ježíšovo učení: „Amen zajisté pravím vám: Budete-li míti víru jako zrno horčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebudeť vám nic nemožného.“⁵

Když budeme mít víru tak malou jako hořčičné semínko, Pán nám pomůže přenést hory zklamání a pochybností ohledně úkolů, jež leží před námi, zatímco sloužíme s Božími dětmi včetně členů své rodiny, členů Církve a těch, kteří dosud členy nejsou.

Bratři a sestry, pokud uplatníme alespoň nejmenší množství opravdové víry v Krista – dokonce jen hořčičné semínko víry – může být náš život naplněn vírou, radostí, štěstím, nadějí a láskou.

Starší George A. Smith vzpomínal na radu, kterou mu dal Prorok Joseph Smith: „Řekl mi, abych nikdy neklesal na mysli, ať již procházím jakýmikoli těžkostmi. Kdybych byl ponořen do nejhlubší propasti Nového Skotska a navršily se na mě celé Skalisté hory, nemám klesat na mysli, ale mám vytrvat, mít víru a udržovat si nezlomnou odvahu, a nakonec bych se dostal až na vrchol oné haldy.“⁶

Měli bychom pamatovat na Pavlovo prohlášení: „Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje.“⁷ Toto poznání je dalším drahocenným darem od Boha.

Kromě darů, které jsem již zmínil, existuje ještě celá řada dalších. Uvedu jen několik z nich – dar sabatního dne, svátosti, služby druhým a samozřejmě onen nesrovnatelný dar od Boha, kterým je náš Spasitel.

Moc plynoucí ze dne sabatu spočívá v tom, že na shromáždění i doma pociťujeme radost a hřejivý pocit Ducha Páně, aniž by nás cokoli rozptylovalo.

Příliš mnoho lidí žije téměř neustále on-line, na svých chytrých mobilních zařízeních – displej jim svítí do obličeje ve dne v noci a sluchátka v uších vytěsňují onen tichý, jemný hlas Ducha. Pokud si nenajdeme čas na to, abychom se odpojili, můžeme promeškat příležitosti slyšet hlas Toho, jenž řekl: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“⁸ Není nic špatného na tom, když využíváme technologické vynálezy inspirované Pánem; musíme však být při jejich používání moudří. Pamatujme na dar dne sabatu.

Požehnání, kterým pro nás je přijímání svátosti na shromáždění svátosti, se nikdy nesmí stát rutinní záležitostí nebo jen něčím, co zkrátka děláme. Jedná se jen o 70 minut z celého týdne, kdy se můžeme zastavit a nalézt v životě více klidu, radosti a štěstí.

Když přijímáme svátost a obnovujeme své smlouvy, činíme tak na znamení Pánu, že na Něj vždy pamatujeme. Jeho Usmíření je drahocenný dar od Boha.

Výsada sloužit dětem Nebeského Otce je další příležitostí následovat příklad Jeho Milovaného Syna tím, že si vzájemně sloužíme.

Některé příležitosti ke službě jsou formální – v rodině, v církevním povolání či když se angažujeme v organizacích, které poskytují službu veřejnosti.

Členové Církve – muži i ženy – by neměli váhat, pokud to tak pociťují, kandidovat na veřejnou funkci na jakékoli úrovni státní správy v místě, kde žijí. Náš hlas je v dnešní době důležitý a musí zaznívat v našich školách, městech i zemích. Tam, kde je demokracie, je naší povinností, jakožto členů, volit úctyhodné muže a ženy, kteří jsou ochotni sloužit.

Mnoho příležitostí ke službě je neformálních – bez pověření – a přichází, když pomáháme druhým lidem, s nimiž se potkáváme na cestě životem. Vzpomeňte si, že když Ježíš učil zákoníka, že máme milovat Boha a své bližní jako sebe sama, použil příklad milosrdného Samaritána.⁹

Služba otevírá okno k porozumění Kristovu životu a službě. On přišel, aby sloužil, jak tomu učí písma: „Jako i Syn člověka nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale aby on sloužil, a aby dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé.“¹⁰

Petr popsal Spasitelovu službu ve smrtelnosti možná nejvýstižněji těmito čtyřmi slovy, když mluvil o Ježíšovi: „Kterýž chodil, dobře čině.“¹¹

Pán Ježíš Kristus je nejdrahocennější ze všech darů od Boha. Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“¹²

Nefi vyjádřil důležitost našeho Spasitele, když prohlásil: „Mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle proroctví svých, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.“¹³ Kristus musí být středem našeho života za všech dob a na všech místech.

Máme pamatovat na to, že je to Jeho jméno, které se objevuje na budovách, v nichž uctíváme Boha; a v Jeho jménu jsme křtěni, konfirmováni, vysvěcováni, obdarováváni a pečetěni jako manželé a manželky. Přijímáme svátost a slibujeme, že na sebe vezmeme Jeho jméno – a staneme se pravými křesťany. A konečně – v modlitbě svátosti jsme žádáni, abychom na Něj vždy pamatovali.¹⁴

Pamatujme při přípravě na zítřejší velikonoční neděli na to, že Kristus je tím nejvyšším. Je spravedlivý Soudce, náš věrný Přímluvce, náš požehnaný Vykupitel, Dobrý Pastýř, zaslíbený Mesiáš, opravdový Přítel a mnohem, mnohem více. Je pro nás vskutku drahocenným darem od našeho Otce.

Během našeho učednictví je na nás kladeno mnoho nároků a máme starosti a úkoly. Určité činnosti však musí být vždy základem našeho členství v Církvi. „Pročež,“ Pán přikazuje, „buď věrný, zastávej úřad, který jsem ti určil; pomáhej slabým, pozdvihuj ruce, které jsou skleslé, a posiluj kolena zemdlená.“¹⁵

Toto je Církev v praxi! Toto je čisté náboženství! Toto je evangelium v pravém smyslu – když pomáháme těm, kteří mají duchovní a časné potřeby, pozdvihujeme je a posilujeme! A abychom to mohli dělat, je třeba tyto lidi navštěvovat a pomáhat jim¹⁶ mít svědectví o víře v Nebeského Otce a Ježíše Krista a o Jeho Usmíření zakotvené v srdci.

Kéž nám Pán pomáhá a žehná, abychom si vážili svých mnohých vzácných darů, jež nám Bůh uděluje, včetně svého členství v Jeho znovuzřízené Církvi. Modlím se o to, abychom byli naplněni láskou ke všem dětem našeho Nebeského Otce a abychom byli schopni všímat si jejich potřeb a ochotni odpovídat na jejich otázky a obavy ohledně evangelia srozumitelně a laskavě, abychom tak prohlubovali vzájemné porozumění a vděčnost.

Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je náš Spasitel. To, čemu se budete učit na této generální konferenci, k nám přichází prostřednictvím inspirace od apoštolů a proroků, od generálních autorit a od vedoucích sester, které jsou generálními úřednicemi Církve. Kéž radost a pokoj Páně zůstávají s každým z vás, to je má pokorná modlitba ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.