Rodinná historie a chrámová práce – pečetění a uzdravování
Starší Dale G. Renlund
Kvorum Dvanácti apoštolů
Když sestavujeme svou rodinnou historii a v zastoupení svých předků chodíme do chrámu, Bůh naplňuje zaslíbená požehnání současně na obou stranách závoje.
Rodinné vztahy mohou patřit k tomu nejuspokojivějšímu, a přesto nejnáročnějšímu, co v životě zažíváme. Mnozí jsme ve své rodině někdy čelili nebo čelíme nějaké rozmíšce. Jedna taková rozmíška vznikla i mezi dvěma hrdiny z období znovuzřízení Církve Ježíše Krista v těchto posledních dnech. Parley a Orson Prattovi byli bratři, obrácení do Církve brzy po jejím vzniku a vysvěceni jako apoštolové. Oba čelili zkoušce víry, ale vyšli z ní s neochvějným svědectvím. Oba velmi napomohli věci pravdy a mnoho pro ni obětovali.
V době, kdy Svatí žili v Nauvoo, mezi nimi vzniklo napětí, které v roce 1846 vyvrcholilo ostrou konfrontací na veřejnosti. Důsledkem byla dlouhodobá hluboká roztržka. Parley na začátku napsal Orsonovi dopis ve snaze roztržku urovnat, avšak Orson mu neodpověděl. Parley své úsilí vzdal, rozhodnut, že již Orsonovi nenapíše, pokud se neozve sám.1
O několik let později, v březnu 1853, se Orson dozvěděl o plánu vydat knihu o potomcích Williama Pratta, prvního amerického předka obou bratrů. Když Orson uviděl tuto drahocennou část své rodinné historie, rozplakal se „jako malé dítě“. Jeho srdce se obměkčilo a rozhodl se, že neshodu s bratrem urovná.
Orson Parleymu napsal: „Můj drahý bratře, mezi všemi potomky našeho předka, nadporučíka Williama Pratta, není nikdo, kdo by měl tak hluboký zájem o vyhledání jeho potomků jako my dva.“ Orson byl jedním z prvních, kteří pochopili, že Svatí posledních dnů mají povinnost vyhledávat a sestavovat rodinnou historii, tak aby za své předky mohli vykonat zástupné obřady. V dopise dále napsal: „Víme, že se v tom všem projevuje ruka Boha našich otců. … Prosím o prominutí, že píši po tak dlouhé době. … Doufám, že mi odpustíš.“2 I přes jejich neochvějná svědectví se katalyzátorem, díky němuž se roztržka zahladila, ublížení zahojilo a odpuštění nabídlo a přijalo, stala láska k jejich předkům.3
Vede-li nás Bůh k tomu, abychom něco udělali, často má na mysli více záměrů. Práce na rodinné historii a chrámová práce je nejen pro mrtvé, ale žehná i živým. V případě Orsona a Parleyho tato práce obrátila srdce jednoho ke druhému. Práce na rodinné historii a chrámová práce poskytly sílu k uzdravení toho, co bylo zapotřebí uzdravit.
Jako členové Církve máme božsky danou zodpovědnost vyhledávat své předky a sestavovat rodinnou historii. Jedná se o něco mnohem více než jen o žádoucí koníček, protože obřady spasení jsou nezbytné pro všechny Boží děti.4 Máme zodpovědnost nacházet své vlastní předky, kteří zemřeli, aniž by přijali obřady spasení. V chrámu za ně můžeme vykonat obřady v zastoupení a naši předci se mohou rozhodnout, zda tyto obřady přijmou.5 Také jsme povzbuzováni, abychom pomáhali členům sboru a kůlu se jmény členů jejich rodiny. Je úžasné a udivující, že skrze práci na rodinné historii a chrámovou práci můžeme pomoci vykoupit ty, kteří zemřeli.
Když se však dnes věnujeme práci na rodinné historii a chrámové práci, činíme si rovněž nárok na „uzdravující“ požehnání slíbená proroky a apoštoly.6 I tato požehnání jsou úžasná a udivující svým rozsahem, konkrétností a důsledky pro život ve smrtelnosti. Tento dlouhý seznam požehnání zahrnuje:
-
větší porozumění Spasiteli a Jeho smírné oběti;
-
větší vliv Ducha Svatého,7 díky němuž pociťujeme sílu a vedení pro svůj život;
-
větší víra, díky níž jsme hlouběji a trvaleji obráceni ke Spasiteli;
-
větší schopnost a motivace učit se a činit pokání8 tím, že rozumíme tomu, kdo jsme, odkud přicházíme, a máme jasnější vizi toho, kam jdeme;
-
větší zušlechťující, posvěcující a zklidňující vlivy působící na naše srdce;
-
větší radost díky větší schopnosti pociťovat Pánovu lásku;
-
větší požehnání v rodině, bez ohledu na situaci v naší současné, minulé či budoucí rodině nebo na nedokonalosti v našem rodokmenu;
-
větší láska a vděčnost vůči našim předkům a žijícím příbuzným, takže se již necítíme osamělí;
-
větší schopnost rozpoznat to, co potřebuje být uzdraveno, a díky tomu – s Pánovou pomocí – větší schopnost sloužit druhým;
-
větší ochrana před pokušeními a sílícím vlivem protivníka;
-
a větší pomoc při uzdravování znepokojeného, zlomeného nebo ustaraného srdce a při léčení neduhů.9
Pokud jste se někdy modlili o některé z těchto požehnání, zapojte se do práce na rodinné historii a do chrámové práce. Budete-li tak činit, vaše modlitby budou zodpovězeny. Vykonáváním obřadů ve prospěch zemřelých jsou uzdravovány Boží děti na zemi. Není divu, že president Russell M. Nelson ve svém prvním proslovu v úřadu presidenta Církve prohlásil: „Vaše uctívání v chrámu a vaše služba tam pro vaše předky vám požehná větší mírou osobního zjevení a pokoje a upevní vaše odhodlání zůstat na cestě smlouvy.“10
Tato požehnání pro živé i mrtvé předvídal i jeden z dřívějších proroků.11 Ezechielovi ukázal nebeský posel vidění o chrámu, z něhož vytékala voda. Bylo mu řečeno:
„Vody tyto vycházejí … a sstupujíce po rovině, vejdou do [mrtvého] moře … [a uzdraví] se vody.
I stane se, že každý živočich, kterýž se plazí, všudy, kamžkoli přijdou potokové, ožive, … proto že … [se uzdraví], a živy budou všudy, kdežkoli dojde tento potok.“12
Za povšimnutí stojí dvě vlastnosti těchto vod. Zaprvé – i když tento potok neměl žádné přítoky, rozrostl se v mohutnou řeku a čím dále proudil, tím více se rozšiřoval a prohluboval. Něco podobného se stává i s požehnáními plynoucími z chrámu, když jsou jednotlivci zpečetěni jako rodiny. Když se skrze pečeticí obřady rodiny stmelují, vídáme značný pokrok směrem dozadu i dopředu v proudu generací.
Zadruhé – řeka obnovila vše, čeho se dotkla. Požehnání chrámu mají podobně překvapivou schopnost uzdravovat. Požehnání chrámu mohou uzdravit srdce, život i rodiny.
Dovolte mi uvést příklad. V roce 1999 jistý mladý muž jménem Todd zkolaboval kvůli prasklé cévě v mozku. I když Todd a jeho rodina byli členy Církve, byli aktivní jen sporadicky a nikdo z nich nezakusil požehnání chrámu. Když poslední noc Toddova života seděla jeho matka Betty u jeho postele, pohladila mu ruku a řekla: „Todde, jestli opravdu musíš jít, slibuji ti, že zařídím, aby za tebe byly provedeny obřady v chrámu.“ Druhý den ráno přestala Toddovi fungovat mozková činnost a byl prohlášen za mrtvého. Chirurgové transplantovali Toddovo srdce mému pacientovi, pozoruhodnému muži jménem Rod.
Několik měsíců po transplantaci se Rod dozvěděl o rodině dárce svého srdce a začal si s nimi psát. Asi za dva roky Toddova matka Betty pozvala Roda, aby se zúčastnil její první návštěvy chrámu. Rod a Betty se poprvé osobně setkali v celestiální místnosti chrámu St. George v Utahu.
Za nějakou dobu zemřel Toddův otec – manžel Betty. O několik roků později Betty pozvala Roda, aby v zastoupení za jejího zesnulého syna přijal chrámové obřady. Rod tak vděčně učinil a tato zástupná práce vyvrcholila v pečeticí místnosti chrámu St. George. Betty klečela u oltáře naproti svému vnukovi, jenž sloužil jako zástupce, a byla připečetěna k zemřelému manželovi. Pak se slzami, které jí stékaly po tváři, pokynula Rodovi, aby se k nim u oltáře připojil. Rod poklekl vedle nich jako zástupce jejího syna Todda, jehož srdce stále tlouklo v Rodově hrudi. Dárce Rodova srdce, Todd, byl pak připečetěn ke svým rodičům na celou věčnost. Toddova matka dodržela to, co před lety svému umírajícímu synovi slíbila.
Zde však příběh nekončí. Patnáct let po transplantaci srdce se Rod zasnoubil a před sňatkem vyjádřil přání, abych jejich zpečetění v chrámu Provo vykonal já. V den svatby jsem se s Rodem a jeho nádhernou nevěstou Kim setkal v místnosti hned vedle pečeticí místnosti, kde čekali jejich rodiny a nejbližší přátelé. Poté, co jsem s Rodem a Kim krátce pohovořil, jsem se zeptal, zda mají nějaké otázky.
Rod řekl: „Ano. Je tady rodina mého dárce a ráda by se s vámi setkala.“
S překvapením jsem se zeptal: „Chcete říct, že jsou tady? Teď?“
Rod odpověděl: „Ano.“
Zašel jsem za roh a přivolal jsem tuto rodinu z pečeticí místnosti. Betty, její dcera a její zeť se k nám připojili. Rod se s Betty pozdravil a objal ji, poděkoval jí, že přišla, a pak mě ji představil. Řekl: „Betty, to je starší Renlund. To je ten lékař, který se tolik let stará o srdce vašeho syna.“ Přešla místnost a objala mě. A několik následujících minut byla místnost plná objetí a slz radosti.
Poté, co jsme své emoce zklidnili, jsme se přesunuli do pečeticí místnosti, kde byli Rod a Kim zpečetěni na čas a celou věčnost. Rod, Kim, Betty a já můžeme dosvědčit, že toho dne bylo nebe velmi blízko a že s námi byli i další lidé, kteří již prošli závojem smrtelnosti.
Bůh, díky svým nekonečným schopnostem, pečetí a uzdravuje jednotlivce a rodiny navzdory tragédiím, ztrátám a těžkostem. Pocity, jež zažíváme v chrámu, někdy přirovnáváme k tomu, jako bychom na okamžik zahlédli nebe.13 Onoho dne v chrámu Provo ve mně rezonovala tato slova C. S. Lewise: „[Smrtelníci] o některém časném utrpení říkají: ‚Žádné budoucí blaho toto nemůže vynahradit,‘ ale nevědí, že nebe, jakmile ho dosáhneme, bude působit i zpětně, a i tato muka promění ve slávu. … Požehnaní řeknou: ‚Nikdy jsme nežili jinde než v nebi.‘“14
Bůh nás posílí, pomůže nám a pozvedne nás15 a posvětí nám i ten nejhlubší zármutek.16 Když sestavujeme svou rodinnou historii a v zastoupení svých předků chodíme do chrámu, Bůh naplňuje mnohá tato slíbená požehnání současně na obou stranách závoje. Podobně jsme požehnáni i tehdy, když s toutéž prací pomáháme druhým ve svém sboru a kůlu. I členové, kteří nežijí blízko chrámu, získávají tato požehnání tím, že pracují na rodinné historii a připravují jména svých předků pro vykonání chrámových obřadů.
President Russell M. Nelson nás však upozornil: „Zážitky spojené s chrámem a rodinnou historií, které mají druzí, nás mohou inspirovat celý den. Ale abychom tuto radost zažili my sami, musíme něco udělat.“ A pokračoval: „Vyzývám vás, abyste se s modlitbou zamysleli nad tím, jaký druh oběti – nejlépe oběť času – můžete přinést, abyste se … více věnovali chrámové práci a práci na rodinné historii.“17 Přijmete-li výzvu presidenta Nelsona, objevíte, shromáždíte a spojíte svou rodinu. Kromě toho poplynou k vám a k vaší rodině požehnání jako ona řeka, o níž mluvil Ezechiel. Naleznete uzdravení pro to, co je zapotřebí uzdravit.
Orson a Parley Prattovi na začátku této dispensace zažili uzdravující a pečeticí účinky práce na rodinné historii a chrámové práce. Zažila to i Betty, její rodina a Rod. A můžete to zažít i vy. Ježíš Kristus skrze svou smírnou oběť nabízí tato požehání všem – jak mrtvým, tak žijícím. Díky těmto požehnáním zjistíme, že „nikdy jsme“ – obrazně řečeno – „nežili jinde než v nebi“.18 O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.