Ale já mám hlad!
Isadora Marquesová Garciová
São Paulo, Brazílie
Ilustrace Allen Garns
Jednoho deštivého dne během mé misie v Kolumbii jsme se společnicí měly ještě hodinu čas, než jsme se měly vrátit domů. Měly jsme hlad a byly jsme unavené celodenním chozením. Nenašly jsme nikoho, koho bychom mohly učit.
Také jsme s sebou neměly peníze a nestihly jsme předtím nakoupit. Věděly jsme, že až se vrátíme domů, nebude tam nic k jídlu. Snažila jsem se tyto negativní myšlenky vytěsnit a soustředit se na práci.
„Podívej, co jsem našla!“ zvolala náhle moje společnice.
Našla na zemi peníze. Z jejího výrazu bylo zřejmé, že ji napadlo totéž, co mě. Můžeme si koupit něco k jídlu!
Ale po chvíli moje společnice řekla: „Ne, tyto peníze nám nepatří!“
„Ale já mám hlad!“ pomyslela jsem si.
„Ať patří komukoli, takhle pozdě večer už ho nenajdeme,“ řekla jsem jí.
Navrhla, abychom se pomodlily. Věděla jsem, že to je správné, ale zároveň mi to připadalo trochu bláznivé. Celý den jsme usilovně pracovaly. Měly jsme hlad. To, že jsme peníze našly, bylo možná požehnání za naši službu.
A pak jsem si vzpomněla na maminku. Když jsem byla malá, učila mě a mé sestry, abychom byly vždycky poctivé. Byla pro nás příkladem a modlila se, abychom měly vždy odvahu být poctivé. Věděla jsem, že kdyby tu byla, zklamalo by ji, kdybych se nerozhodla správně.
A tak jsme se pomodlily. Požádaly jsme Nebeského Otce, aby nám pomohl najít toho, komu peníze patří. O několik minut později kolem nás prošel mladý muž a něco hledal. Měl v očích slzy a vypadal rozrušeně. Se společnicí jsme k němu přišly a zjistily jsme, že máme to, co hledá.
Peníze jsme mu vrátily a on nám opakovaně děkoval. Řekl nám, že je potřebuje, aby zaplatil školné na vysoké škole. Kdyby nezaplatil, nemohl by dále studovat. Oči se mi zalily slzami a činila jsem pokání z toho, že jsem chtěla peníze utratit. Získaly jsme na něj kontakt a měly jsme příležitost učit jeho a pět dalších lidí. Toho večera jsem své společnici děkovala za její dobrý příklad.
Vím, že nám Bůh žehná, když jsme poctiví. Ten večer jsme sice neměly nic k jídlu, ale nepamatuji si, že bych šla spát hladová. To, že jsme peníze našly, nakonec přece jen bylo požehnání.