Maria, matka Ježíšova

Gaye Strathearnová

Docentka na Katedře starověkých písem Univerzity Brighama Younga

Mariin příběh je nadčasovou připomínkou toho, jakou cenu musíme zaplatit za učednictví a jaká požehnání z něho vyplývají.

Maria, matka Ježíšova, je jednou z mála žen zmiňovaných v písmech a jedinou, o jejímž životě a poslání druzí prorokovali mnoho staletí před jejím narozením. (Viz 1. Nefi 11:15, 18; Mosiáš 3:8; Alma 7:10.)¹ Novozákonní pisatelé evangelií podle Matouše, Marka, Lukáše i Jana poskytují ohledně jejího života a působení jen letmé informace, protože se právem zaměřují na Spasitele. Avšak členové rané křesťanské církve označovali Marii slovem theotokos, což znamená „nositelka či matka Boha“,² což byla připomínka důležité úlohy, kterou Maria v Otcově plánu rovněž zastává.

Starší Bruce R. McConkie (1915–1985) z Kvora Dvanácti apoštolů napsal: „Lze snad o té, kterou Pán požehnal nad všechny ženy, mluvit méně než vznešeně? Byl jen jeden Kristus a je jen jedna Maria. Oba byli v [předsmrtelné existenci] ušlechtilí a velicí a oba byli předustanoveni ke službě, kterou vykonali. Nelze jinak než předpokládat, že Otec vybral jakožto matku svého Syna toho nejvznešenějšího ženského ducha právě tak, jako vybral sobě podobného mužského ducha, aby se stal Spasitelem. … Měli bychom … Marii projevovat patřičnou úctu, která jí náleží.“³

Díky Lukášově vylíčení příběhu zvěstování Marii (viz Lukáš 1:26–56) si této pozoruhodné mladé ženy můžeme vážit ještě více. V Mariině setkání s Gabrielem a s Alžbětou vidíme mladou ženu, která se snaží vyrovnat se svým jedinečným povoláním od Boha a pochopit ho. Velkolepost tohoto povolání musela být pro někoho tak mladého těžkým břemenem, avšak ona svou vůli ochotně podrobila vůli Otcově. Její příběh nám připomíná, že Bůh pamatuje na všechny své děti a že povolává obyčejné muže a ženy, aby se neobyčejně zapojovali do pomoci budovat Jeho království. Maria se stala prvním Ježíšovým učedníkem, a proto je vzorem pro všechny ty, kteří se rozhodují Ježíše následovat.

Nazarét – Mariin domov

Nový zákon nám naneštěstí neposkytuje žádné informace o Mariiných rodičích, o jejím narození, ani nic o jejím životě v Nazarétu. Lukáš popisuje Nazarét slovem polis, což lze přeložit jako město či městečko, ale zjevně se nejedná o nějak zvlášť významné místo. O Nazarétu se kromě Nového zákona nezmiňují až do konce 2. století po Kristu žádné jiné písemnosti.

Víme, že Nazarét se nachází na pahorku v Dolní Galileji, z něhož je výhled na úrodné údolí Jezreel, asi 105 kilometrů severně od Jeruzaléma. Archeologové uvádějí, že Nazarét byl v 1. století spíše vesnicí než městem, s odhadovaným počtem obyvatel kolem 400–500.⁴ Až na několik výjimek přežívali obyvatelé Galileje s velkými obtížemi – pracovali za minimální mzdu, starali se o hospodářská zvířata, rybařili a obdělávali půdu, aby byli schopni pro svou rodinu zaopatřit potraviny a zaplatit daně. Vesnice neměla žádné opevnění; neexistují důkazy o tom, že by měla dlážděné ulice či nějaké architektonicky významné stavby, ani o tom, že by se na zdejších budovách používaly luxusní materiály, jako například mramor, mozaiky či fresky, nebo že by domácnosti vlastnily nějaké drahé dovážené zboží.⁵ Dva domy z 1. století, které archeologové odkryli, vypadají jako skromné jednopodlažní přístřešky se dvěma místnostmi, doškovou střechou a malým dvorkem.⁶ Pohřební zvyklosti a fragmenty několika vápencových nádob naznačují, že obyvatelé byli spíše židovského než pohanského původu.

Ačkoli žádný z těchto objevů nelze přímo spojovat s Marií či s její rodinou, umožňují nám získat určitou představu o tom, jak její život v Nazarétu mohl vypadat – byla to venkovská dívka žijící v rolnické vesnici, daleko od náboženského střediska Jeruzaléma a jeho chrámu, kněžské šlechty a bohatství. Už jako mladá dívka pravděpodobně pracovala po boku své matky a dalších žen ve vesnici a tkala látku, vařila, sbírala palivové dříví, přinášela vodu z domácí nádrže nebo vesnické studně a pracovala na poli – to vše, aby pomáhala své rodině přežít.

Mariino povolání

Mariin příběh v knize Lukášově začíná zjevením se anděla Gabriela – téhož anděla, který se předtím zjevil Zachariášovi v chrámu. (Viz Lukáš 1:11, 19, 26.) Když se Gabriel Marii zjevil, byla mladou ženou zasnoubenou Jozefovi, za kterého se měla vdát. (Viz Lukáš 1:27.) Ačkoli nevíme, kolik let Marii v té době bylo, ve starověku bylo možné dohodnout sňatek dokonce ještě před začátkem puberty. Když se Gabriel zjevil a prohlásil, že Maria je „milostí obdařená“, že „Pán [je] s [ní]“, že je „požehnaná … mezi ženami“ a že byla podle Lukáše 1:28 v Překladu Josepha Smitha „vyvolena“ (viz také Alma 7:10), muselo to v Marii vyvolat smíšené pocity zmatku, či dokonce strachu. Můžeme si jen představovat, jaké myšlenky se jí v tom okamžiku honily hlavou – mohly to být například tyto otázky: „Proč mě Bůh považuje za požehnanou mezi ženami?“ „Proč jsem nalezla ‚milost u Boha‘ a co to vůbec znamená?“ „Proč Bůh seslal Gabriela za mnou, a ne k nějaké jiné mladé ženě v Nazarétu či v Jeruzalémě?“ Ano, sice pocházela z rodu Davidova (viz Lukáš 1:32; Římanům 1:3), ale to mělo během římské okupace jen velmi malý význam. Byla zkrátka jen obyčejnou mladou ženou z rolnické rodiny, která žila v nevýznamné vesnici. Natanael se později ptal: „Může z Nazaréta co dobrého býti?“ (Jan 1:46.)

Gabriel na žádnou otázku, která mohla v Mariině srdci či mysli vyvstat, neodpovídá. Místo toho ve svém poselství pokračuje: Maria počne dítě, ale nebude to dítě obyčejné. Její dítě bude nazváno Synem Nejvyššího a obdrží trůn „Davida otce jeho“. (Viz Lukáš 1:32–33.) Jinak řečeno, Gabriel Marii řekl, že její syn bude Synem Božím a zaslíbeným Mesiášem. Pokud byla Maria zmatená a vystrašená před tímto oznámením, můžeme se jen domnívat, jak se musela cítit po něm.

Zamysleme se nad jednou zásadou, které tato část Mariina příběhu učí o učednictví. Plán, který Bůh pro Marii připravil, byl plánem, o který Maria rozhodně nežádala! Gabriel se zjevil Zachariášovi proto, že se on a Alžběta modlili, aby se jim zázrakem narodilo dítě, ale k Marii přišel Gabriel za velmi odlišných okolností – nikoli aby splnil nějakou prosbu, ale aby jí oznámil Boží vůli. Maria, vzhledem ke své nadcházející svatbě, pravděpodobně přemýšlela o tom, že bude mít v budoucnu děti. Ale přestože se 1. století v judaismu vyznačuje vlnou mesiášského očekávání, napadlo by snad Marii, mladou rolnickou ženu z Nazarétu, že by právě ona měla být matkou Mesiáše? Pravděpodobně ne. Z tohoto příběhu se učíme, že povolání k učednictví často vyžaduje, abychom změnili své osobní životní plány.

Lukáš se ve své knize zaměřuje na Gabrielovo a poté Alžbětino prohlášení. Ve třech případech však vyjadřuje své myšlenky a pocity i Maria.

Mary seeing the angel Gabriel — Anděl Gabriel se zjevil Marii a předal jí překvapivé poselství, že je „požehnaná … mezi ženami“ a že porodí Syna Božího.

Inspirovaná otázka

V prvním případě klade Gabrielovi tuto otázku: „Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?“ (Lukáš 1:34.) Vzhledem k daným okolnostem je její otázka opodstatněná. Čtenářům připomíná otázku Zachariáše: „Po čemž to [že Alžběta porodí syna] poznám?“ (Verš 18.) Avšak zatímco jeho otázka vyjadřuje pochybnosti ohledně Gabrielovy odpovědi na modlitbu, kterou sám Zachariáš přednesl Bohu, Mariina otázka se snaží získat vysvětlení Boží vůle, která jí byla oznámena. Když Bůh vyzývá své učedníky, aby zvedli laťku a vystoupili ze své komfortní zóny, jsou otázky nevyhnutelné – a inspirované otázky vedou ke zjevení.

Gabrielova odpověď na Mariinu otázku má tři části:

Zaprvé – říká Marii: „Duch svatý sstoupí v tě.“ (Verš 35.) Duch Svatý je onou mocí, skrze niž mají učedníci v každé době zvelebovat své povolání. „Pamatujte na to, že toto dílo není pouze vaše a moje,“ učil president Thomas S. Monson (1927–2018). „Toto je Pánovo dílo, a když máme Pánovo pověření, máme také nárok na Pánovu pomoc. Pamatujte na to, že koho Pán povolává, toho uschopňuje.“⁷ Poté Gabriel předává Marii informace, které se konkrétně týkají její situace: „A moc Nejvyššího zastíní tobě;⁸ a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ (Verš 35.)
Zadruhé – Gabriel říká Marii o Alžbětě, která zažívá podobné, ačkoli ne zcela totožné, zázračné těhotenství. (Viz verš 36.) Alžbětino těhotenství je pro Marii znamením toho, že na to není sama, že je zde přinejmenším někdo další, kdo má určité povědomí o tom, čím ona prochází.
Zatřetí – Gabriel jednoznačně prohlašuje: „Neboť nebude [nic] nemožné u Boha.“ (Verš 37.) Tím, že Alžběta otěhotněla, Bůh vykonal něco nemožného.⁹ Gabrielovo prohlášení je připomínkou pro učedníky v každé době – když přijmeme Boží výzvy, mohou se stát zázraky.

Učedníkova ochota

Mariina druhá slovní odpověď v tomto příběhu podle mě ztělesňuje závazek a postoj učedníka: „Aj, [služebnice] Páně, staniž mi se podlé slova tvého.“ (Lukáš 1:38.) Slovo služebnice naznačuje, že Maria se rozhodla přijmout povolání, které jí Bůh předal. Tato slova jsou Mariinou verzí toho, co její Syn jednou řekne v Getsemanech: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Lukáš 22:42.) Ačkoli je zřejmé, že v tomto okamžiku své životní cesty nemůže zcela rozumět tomu, co vše se od ní bude vyžadovat – Simeon jí později prorokuje: „Tvou vlastní duši pronikne meč“ (Lukáš 2:35) – Maria se přesto rozhodne kráčet s vírou vpřed.

„I odšel od ní anděl.“ (Lukáš 1:38.) Když Gabriel odchází, Maria zůstává sama. Jedna věc je, když učedník učiní prohlášení podobné tomu jejímu v přítomnosti nebeského posla, ale co má dělat nyní, když anděl odešel? Jak tento svůj zážitek vysvětlí rodičům? Jak ho vysvětlí Jozefovi? Co jí to bude stát, pokud jí oni nebo obyvatelé Nazarétu neuvěří? Její život v blízkosti druhých v Nazarétu by se pro ni nyní mohl stát obtížným.

A tak si vzpomíná na druhou část Gabrielovy odpovědi na její otázku a vydává se za Alžbětou. Dva úvodní příběhy z knihy Lukášovy se znovu prolínají. Jakmile se Maria pozdravila s Alžbětou, „zplésalo nemluvňátko v životě jejím, a naplněna jest Duchem svatým Alžběta. I zvolala hlasem velikým a řekla: Požehnaná ty mezi ženami, a požehnaný plod života tvého.“ (Lukáš 1:41–42.) Její Duchem inspirovaný pozdrav podpořil to, co již Gabriel ohledně Mariina požehnaného postavení mezi ženami prohlásil. Maria nyní získala druhé svědectví o svém povolání, ale to přišlo teprve poté, co toto povolání ochotně přijala.

Příběh o Marii a Alžbětě je připomínkou dvou důležitých aspektů v životě novodobých učedníků. Je to připomínka důležité vzájemně provázané hodnoty, která je jádrem Pomocných sdružení po celém světě – ženy různého věku a v různých životních fázích se setkávají, aby se ve chvílích potřeby vzájemně podporovaly a posilovaly. Je také připomínkou toho, že Bůh ve chvílích potřeby nezapomíná na ty, které povolal, ale často odpovídá tím, že je objímá v náruči druhých, které rovněž povolal.

Magnificat

Mariino poslední prohlášení je známé jako Magnificat a jedná se o projev její radosti v reakci na Alžbětina slova. Maria v něm vyjadřuje dojmy z toho, co se jí v životě přihodilo, a zamýšlí se nad nově nabytým pochopením svého místa v Božím plánu. V prvé řadě a především si přeje velebit, chválit a oslavovat svého Boha, v němž se raduje jako ve svém Spasiteli. (Viz Lukáš 1:46–47.) Ve svém zážitku spatřuje neutuchající milosrdenství Boží – ať již díky tomu, že Bůh vybral někoho tak neurozeného, jako je ona (viz verše 48–50), tak také díky tomu, že ji vybral, aby hrála ústřední roli v naplňování Abrahamovy smlouvy (viz verše 54–55).

„I zůstala Maria s [Alžbětou asi tři] měsíce, a navrátila se do domu svého.“ (Verš 56.) Maria byla nyní lépe připravena naplňovat své božské povolání.

Mariin příklad pro nás

Novodobí učedníci jsou od Mariina příběhu vzdáleni jednak kulturou, jednak 2 000 lety. Nicméně její příběh je nadčasovou připomínkou toho, jaká je cena učednictví. Bůh očekává, že Jeho následovníci se chopí výzev, které jim dává. President Russell M. Nelson nám připomíná, že „Bůh své děti smlouvy vždy žádal o to, aby dělaly obtížné věci“.¹⁰ Maria nebyla výjimkou; a nejsme jí ani my. Výzva pro nás spočívá v tom, abychom vždy měli víru podrobit svou vůli té Jeho a přijímat Jeho povolání s vírou, že Jeho Duch nás bude ve službě Jemu zvelebovat. Také Bonnie H. Cordonová, generální presidentka Mladých žen, nám připomíná, že „jsme schopni dělat to, co je obtížné“, a poté dodává, že „jsme schopni to zvládat s radostí“.¹¹

Co budeme my, jakožto novodobí učedníci, mít jako své prohlášení Magnificat? Jak budeme vyjadřovat svou radost v Bohu? Jak budeme vyjadřovat velkolepost Jeho milosrdenství ve svém životě? Jak budeme oslavovat svou roli v naplňování Abrahamovy smlouvy v dnešní době? Toto je jen několik možností, jak se něčemu naučit z Mariina pozoruhodného příběhu učednictví.