Vzpěraččiny rady, jak stát pevně
Autorka žije v Kalifornii v USA.
Jeden verš z písem může mít velký vliv – dokonce i v soutěžích vzpěračů.
Když jsem byla v prvním ročníku střední školy, trenér vzpěračů mě požádal, abych vstoupila do jejich družstva.
„Hm … ne, děkuji,“ řekla jsem. „To není nic pro mě.“
On to ale nevzdával. Celé týdny.
Nakonec jsem to zkusila. Měl pravdu – vzpírání mě opravdu bavilo. Zpočátku to bylo dost zvláštní; mé tělo ještě nikdy nic podobného nedělalo. Ale časem jsem si tréninky zamilovala. A zamilovala jsem si i členy našeho družstva a naše závody. A začalo mi to opravdu jít!
Nyní je vzpírání důležitou součástí mého života. Každý den trénuji alespoň dvě nebo tři hodiny, dělám dřepy s činkou na ramenou, nadhozy a trhy. (A pokud nevíte, co je to za cviky, tak si z toho nic nedělejte – já jsem to také nevěděla!)
Tak jako mnoho věcí, i vzpírání vyžaduje čas a trpělivost, a to může být někdy obtížné. Má rodina mě naštěstí vždy povzbuzuje, i když si stěžuji, jak mě všechno bolí (což je často). Když se vrátím z tréninku domů, tatínek má pro mě vždy připravené ledové obklady a slova povzbuzení. A maminka se vždy obětuje, abych mohla jezdit na závody.
Před několika lety jsem jela na jedny takové závody do Filadelfie ve státě Pensylvánie. Těšila jsem se, že budu soutěžit se vzpěrači z celé země, ale dělalo mi trošku starosti, že jsem tak daleko od rodiny. Maminka mi to chtěla usnadnit, a tak mi slíbila, že mi každý den bude posílat textové zprávy s verši z písem a inspirativními myšlenkami.
Večer před závody několik mladých lidí uspořádalo večírek. Říkala jsem si, že by bylo skvělé tam jít, a tak jsme se tam se spolubydlící šly podívat. Ale okamžitě jsem poznala, že to není večírek pro mě. Mladí tam pili, kouřili, mluvili neslušně a nevhodným způsobem tančili. Věděla jsem, že bych tam neměla být, ale měla jsem obavy, co si o tom pomyslí má spolubydlící. Nebo co si pomyslí ostatní soutěžící.
Ale potom mi na mysli vytanula tato slova:
„Stůjte na svatých místech.“
Bylo to z mého oblíbeného verše z písem, který mi maminka toho rána poslala ve zprávě – Nauka a smlouvy 87:8: „Pročež, stůjte na svatých místech a nepohněte se, dokud den Páně nepřijde; neboť vizte, přichází rychle, praví Pán. Amen.“
Nevím, proč mi maminka toho dne poslala právě tento verš, ale je to verš, který celý život patří k mým oblíbeným. Znám ho zpaměti už od osmi let a opakovaně mi připomíná, abych byla odvážná a poslušná a abych stála za tím, v co věřím.
„Stůjte na svatých místech.“
„Už půjdu,“ řekla jsem své spolubydlící. Vysvětlila jsem jí, jaký verš mi maminka toho dne poslala. „Toto není místo, na kterém bych měla stát.“
Spolubydlící mi řekla, že ani ona tam nechce zůstat. Také se tam cítila nepříjemně, ale nechtěla odejít sama a vypadat jako nula. Poděkovala mi, že jsem to nadnesla, a odešly jsme.
Druhý den ráno jsme se dozvěděly, že brzy poté, co jsme odešly, byli mladí na večírku přistiženi a vyloučeni ze závodů kvůli pití alkoholu a užívání drog.
Kdybych si díky inspiraci nevzpomněla na maminčin verš z písem, mohla jsem i já být ze závodů vyloučena. Nakonec jsem se umístila na prvním místě a jsem velmi vděčná, že jsem měla příležitost soutěžit. (Mamince za její zprávy děkuji snad každý den.)
Výhra ve vzpěračských závodech je velmi zjevným a okamžitým požehnáním za dodržování přikázání. Ale v Nauce a smlouvách 87:8 se nepíše: „Stůjte na svatých místech, abyste mohli vyhrát vzpěračské závody.“ A v Janovi 14:15 se nepíše: „Chcete-li okamžitá požehnání, [přikázání má zachovávejte].“ Pán nám žehná, protože nás miluje. A my se snažíme být svatými a poslušnými, protože Pánu důvěřujeme a milujeme Ho.