Pouze v elektronické podobě: Hlasy Svatých posledních dnů
Vedeni Pánem
Pán nás zná a ví, co je pro nás nyní dobré.
Foto: Cody Bell
Giselle
Než jsme se vzali, André si dodělával doktorát a získal práci na Michiganské univerzitě. Vzali jsme se a přestěhovali se do Michiganu. Časem André začal mít v práci problémy a chtěl změnit zaměstnání.
Byli jsme mladí, zrovna jsme se vzali a nevěděli jsme, co dělat. Rozhodli jsme se, že se o tom budeme modlit.
André
Jednoho dne jsem dorazil na univerzitu a uviděl jsem tabuli, na které byla vyvěšená volná pracovní místa. Přihlášku jsem poslal na tři různá pracovní místa. Za týden mi byla všechna tři nabídnuta.
Giselle
Přemýšleli jsme, co dělat. Znovu jsme se modlili. Jedno pracovní místo bylo v Anglii, ale my jsme si přáli zůstat ve Spojených státech. Jedno bylo v Texasu a další v Marylandu nedaleko Washingtonu D.C. Práce v Marylandu spadala pod úřad NASA. André je vědec, takže práce pro úřad NASA se nám zdála být nejvhodnější.
André
Když jsme se stěhovali do Marylandu, řídil jsem, zatímco Giselle spala. Brzo ráno jsem spatřil chrám Washington D.C.
„Vstávej! Vstávej! Vidíš to?“ budil jsem Giselle. „Je to jako hrad!“
Giselle
Řekla jsem Andrému, že bychom se tam jednou mohli podívat. Neměli jsme tušení, co to bylo za budovu. Pár dní poté, co jsme do Marylandu dorazili, jsem šla do knihovny, abych se na internetu ucházela o práci a zkontrolovala si poštu.
Paní, která tam pracovala, slyšela můj přízvuk a zeptala se mě, odkud jsem. Odvětila jsem, že z Brazílie, a začaly jsme si povídat. Jmenovala se Edna. Řekla jsem jí, že jsme se zrovna přistěhovali z Michiganu, a zmínila, kde bydlíme.
„Já bydlím ve stejném bytovém komplexu,“ zvolala Edna.
Když jsem se druhý den vrátila do knihovny, Edna řekla: „Mám takovou radost, že jste zpátky. Chtěla bych vás a vašeho manžela pozvat ke mně na večeři.“
Přišlo mi to zvláštní, protože mě neznala. Poté řekla: „Modlila jsem se ohledně vás, protože jsem z našeho včerejšího setkání měla mimořádný pocit.“
Když jsme k ní dorazili, dozvěděli jsme se, že její manžel nedávno zemřel. Po večeři nám na piano zahrála píseň „Tvou cestou dál chci jít“ (Náboženské písně, č. 134). Vysvětlila, že to byla oblíbená píseň jejího manžela a že ji hráli na jeho pohřbu. Poté s námi mluvila o plánu spasení a pozvala nás, abychom s ní šli na shromáždění.
Šli jsme na shromáždění a lidé tam byli přívětiví. Rozhodli jsme se, že tam další neděli půjdeme znova. Také jsme souhlasili s tím, že se budeme učit s misionáři. Edna nám nabídla, abychom se s misionáři setkávali u ní doma. Pět měsíců jsme chodili na shromáždění každou neděli. Naše srdce a duch byly připravovány na křest.
André
Když byl oznámen náš křest, všichni vypadali překvapeně. „Páni! Vy ještě nejste členové?“ ptali se. „Vždyť jste tady každý týden!“ Náš křest byl mimořádný. Účastnil se ho skoro celý sbor.
O rok později jsme byli zpečetěni v chrámu Washington D.C. Když jsme k chrámu přijeli, uvědomili jsme si, že je to onen hrad, který jsme spatřili před rokem.
Giselle
Po našem zpečetění v chrámu se nám v lecčem přestalo dařit.
Po událostech z 11. září 2001 bylo pro nás obtížné obnovit naše víza. Byla jsem z toho nešťastná, protože jsem právě dokončila vyšší odbornou školu a ucházela jsem se o plné stipendium na Marylandské univerzitě. Stipendium jsem nedostala a laboratoř, pro kterou André pracoval, se zavírala.
Říkali jsme si, že nejspíše nastal čas, abychom se vrátili zpět do Brazílie.
André
Náš biskup nám řekl, že v Brazílii bychom mohli pomáhat mnoha členům a mohli bychom se tam rozvíjet způsobem, jaký by ve Spojených státech nebyl možný. Radil nám, abychom zůstali nablízku Církvi.
„Jděte do Brazílie a služte Pánu,“ řekl.
Když jsme už nějakou dobu opět žili v Brazílii, přišel k nám domů president kůlu a povolal mě, abych sloužil jako biskup. Nějak jsem tušil, že budu povolán. Několik nocí před svým povoláním jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem a studoval jsem.
Giselle
Přemýšlela jsem, co se děje. Viděla jsem, že se změnil předtím, než toto povolání obdržel.
André
Když jsem začal ve svém povolání sloužit, náš sbor měl 80 aktivních členů. Když jsem byl uvolněn, na shromáždění pravidelně docházelo mnohem víc lidí a z našeho sboru odešlo sloužit na misii 12 misionářů. Bylo to skvělé!
Zhruba v té době, kdy jsem byl uvolněn, byl president Dieter F. Uchtdorf uvolněn z Prvního předsednictva. Pamatuji si, jak president Russell M. Nelson říkal, že president Uchtdorf má nové a důležité zodpovědnosti v Kvoru Dvanácti apoštolů.
O tři měsíce později jsem byl povolán jako první rádce presidenta misie. Sice jsem nesloužil na misii, ale i tak mám své povolání rád. Rád pracuji s misionáři. Pán mě zná. Věděl, že je potřeba, abych byl jako biskup uvolněn, abych mohl sloužit v takovém čase a na takovém místě, které je pro mě nyní to správné.