Překonávejme světské starosti
Starší Hans T. Boom
Sedmdesátník
Světské starosti mě nesmějí odvádět od poslušnosti vůči Božímu slovu.
Celé odpoledne jsem strávil tím, že jsem na kole objížděl jednu firmu za druhou, abych si našel práci.
Ilustrace Liam O’Farrell
Přestože nám byla slíbena velká požehnání, budeme-li se trápit světskými starostmi, místo abychom dbali Pánovy vůle, o tato požehnání přijdeme. Tato pravda se jasně potvrzuje v příběhu muže z rané fáze znovuzřízení.
James Covel byl čtyřicet let duchovním v jiné církvi, ale poté, co se seznámil se znovuzřízeným evangeliem, „učinil s Pánem smlouvu, že uposlechne jakýkoli příkaz, který mu Pán dá skrze Josepha, Proroka“ (Nauka a smlouvy 39, záhlaví oddílu). Pán Jamesi Covelovi prostřednictvím Josepha Smitha řekl: „[Poslouchej] hlas můj, který ti praví: Povstaň a buď pokřtěn a smyj hříchy své, vzývaje jméno mé, a obdržíš Ducha mého a požehnání tak veliké, jaké jsi nikdy nepoznal.“ (Nauka a smlouvy 39:10.)
James Covel však brzy „zavrhl slovo Páně a navrátil se ke svým dřívějším zásadám a lidem“ (Nauka a smlouvy 40, záhlaví oddílu). Pán o něm řekl, že „přijal slovo s radostí, ale okamžitě ho pokoušel Satan; a strach z pronásledování a světské starosti způsobily, že slovo zavrhl“ (Nauka a smlouvy 40:2). A protože se znepokojoval světskými starostmi, ztratil požehnání, která mu Pán slíbil.
Mám zůstat, nebo odejít?
Během svého života jsem se naučil, že nesmíme světským starostem dovolit, aby nás odváděly od poslušnosti vůči Pánu. Vyrůstal jsem v úžasné a milující rodině, ve které nás rodiče dobře učili evangeliu a jejich láska k nám odrážela lásku, kterou ke svým dětem chová Nebeský Otec.
Když mi bylo 16 let, dostal jsem nabídku pracovat na farmě ve Spojených státech, s možností vybudovat si tam jednoho dne vlastní domov. Ta nabídka mě zaujala, protože moje domovina, Nizozemsko, je jen malá země, která je přelidněná.
Dokonce i moji předci z otcovy strany měli podobnou touhu žít někde jinde. Přestěhovali se do Indonésie, která bývala nizozemskou kolonií. Naprosto jsem chápal, proč to udělali. V Indonésii je pěkné počasí, nádherná krajina a hodně místa. Měl jsem v genech tutéž touhu cestovat, která inspirovala mé předky. Mám snad také opustit svou domovinu a vydat se za úspěchem a dobrodružstvím?
Zatímco jsem se rozhodoval, dal mi můj otec kopii dopisu, který jemu a jeho sestrám napsal před mnoha lety jejich president misie, Donovan van Dam. Žádal je v něm, aby zůstali v Nizozemsku a budovali tam Církev. Otec mi řekl, že se přesně tohle rozhodl udělat. A jelikož bylo na dopise jméno rodiny Boomových, byla nyní řada na mně, abych zjistil, co mám udělat.
Po druhé světové válce mnoho členů Církve emigrovalo do Ameriky a Kanady. Tak to pokračovalo i v sedmdesátých letech, přestože církevní vedoucí nabádali členy, aby zůstali ve své rodné zemi a posilovali Církev tam, kde žijí. S modlitbou jsem také učinil rozhodnutí zůstat a budovat Církev v Nizozemsku, přestože jsem úplně nerozuměl, jak toto rozhodnutí ovlivní mou budoucnost.
Rozhodování, rozhodování
Když jsem na konci sedmdesátých let dokončil střední školu, potácela se nizozemská ekonomika ve vážných problémech. Nezaměstnanost byla vysoká. Celková situace vypadala dost pochmurně. Pro absolventy bylo složité se rozhodnout, co budou dělat dál.
Můj otec tehdy sloužil jako president odbočky. Tu a tam se mnou hovořil o možnosti sloužit na misii na plný úvazek. To by byla samozřejmě úžasná příležitost. Těšil jsem se na to celý život.
Ale nechápal jsem, jak by mi mohla služba na misii pomoci zaopatřit mou budoucí rodinu. Již od dětství jsem velmi toužil najít si jednoho dne svou životní lásku a společně s ní budovat rodinu.
Tehdy mi bylo 17 let, a jelikož jsem nevěděl, co dělat dál, pustil jsem se do dalšího studia. Ale po několika týdnech jsem zjistil, že mě tento studijní obor neučiní šťastným. Měl jsem pochyby ohledně toho, zda mi vůbec zajistí stálou práci. Přemýšlel jsem o tom, že bych ze školy odešel.
Moji rodiče z toho neměli radost. Řekli mi, že ze školy mohu odejít, pouze pokud si najdu práci. Nejspíše si mysleli, že kvůli ekonomické krizi žádnou nenajdu. Celé odpoledne jsem strávil tím, že jsem na kole objížděl jednu firmu za druhou. Nakonec mě jedna společnost najala na práci ve skladu.
Můj plán
Přestože jsem nastoupil do tohoto dočasného zaměstnání, měl jsem plán. Chtěl jsem se stát policistou. Práce ve státní správě by mi zajistila stabilní zdroj příjmů, abych dokázal zaopatřit svou budoucí rodinu, a všechno by dobře dopadlo.
Vzpomínám si na den, kdy jsem skládal zkoušky na policejní školu. Brzo ráno jsem nasedl na vlak a během celého dne jsem absolvoval jeden test za druhým. Na konci dne si mě zavolali do kanceláře. Řekli mi, že jsem uspěl ve všech testech a že by mě rádi přijali, ale protože mi je 17, jsem ještě příliš mladý. Řekli mi, abych to zkusil za rok.
Zbortil se mi celý svět a celou cestu domů jsem přemýšlel: „A co teď?“ Otec si doma vyslechl, co mě potkalo, a nabídl mi požehnání. Čekal jsem, že mi Pán řekne, že se všechno vyřeší a že mě nějakým zázračným způsobem přijmou na policejní akademii. Místo toho mi Pán řekl, že pokud se rozhodnu klást Ho na první místo, budu mít vždy co jíst a také budu vždy schopen postarat se o svou budoucí rodinu.
Lepší plán
Na své modlitby jsem obdržel odpověď, že klást Pána na první místo v mém případě znamená, že půjdu sloužit na misii na plný úvazek. Vždy jsem to měl v plánu, ale netušil jsem, jak jedno povede k druhému. Teď, když jsem věděl, že půjdu sloužit na misii, jsem chtěl začít co nejdřív.
Misie tehdy stála 10 000 guldenů ve staré nizozemské měně neboli zhruba tolik, kolik bych si vydělal za rok. Pokračoval jsem v práci ve skladu a do léta roku 1981 jsem měl svých 10 000 guldenů našetřených. Také mi už bylo 18 let. Můj otec, president odbočky, mi řekl, že jsem na misii příliš mladý, a totéž mi sdělil i president okrsku a president misie. V té době vám muselo být 19. Ale na mé osmnácté narozeniny jsem sám zašel k lékaři a zubaři, aby mi vyplnili potřebné části přihlášky na misii.
Nějakým způsobem se mi podařilo přimět mé vedoucí, aby se mnou provedli pohovor a mou přihlášku přijali. Potom jsme čekali. Nevěděl jsem, že můj otec jakožto president odbočky obdržel dopis. Přihláška byla vrácena zpět s upozorněním, že jsem příliš mladý. Ale on mi to nechtěl hned říct, a tak ten dopis s sebou nosil v kapse u saka několik týdnů, aniž by mi to sdělil. Naštěstí mezitím obdržel jiný dopis. V něm stálo, že v určitých případech jsou Bratří ochotni nechat mladé muže jít na misii dřív, jsou-li dobře připraveni. Brzy jsem byl povolán ke službě a přidělen do Anglické misie Londýn-východ. Moje misie se stala požehnáním na celý život.
Požehnání od Pána
Tři měsíce po návratu z misie jsem potkal svou životní lásku. O rok později jsme se vzali a byli jsme zpečetěni v chrámu Londýn v Anglii. Ekonomika stále ještě nebyla v dobrém stavu, ale já si vždy dokázal najít práci a zaopatřit svou rodinu. Vždy jsme měli co jíst a střechu nad hlavou.
Během misie jsem si velmi oblíbil tento verš z písem: „Nakolik budeš zachovávati přikázání Boží, bude se ti v zemi dařiti.“ (Alma 36:1.) Vybaven touto radou jsem se rozhodl udělat přesně totéž, co udělal můj otec – zůstat v Nizozemsku a budovat Církev ve své domovině.
Rodina staršího a sestry Boomových v roce 2019. Od doby pořízení fotografie se narodila další vnučka.
Ta malá odbočka, ve které jsem vyrůstal, je nyní nádherným sborem, ve kterém se naše vnoučata těší společnosti svých kamarádů ve velké třídě Primárek. Naši synové mají dobrá zaměstnání a jsou požehnáni tím, že mají co jíst. Vidím, že má rozhodnutí mají vliv na následující generaci, která si také přeje klást v životě Pána na první místo.
Jsem vděčný, že jsem v životě brzy zjistil, že správným rozhodnutím je překonávat světské starosti a klást Nebeského Otce na první místo. Dává mi požehnání, která bych jinak nikdy nezískal.