Vítězství naděje
Naděje je živý dar; dar, který roste s tím, jak posilujeme svou víru v Ježíše Krista.
Drazí bratři a sestry po celém světě, na začátku tohoto výjimečného období generální konference budou oči nebe zcela jistě upřeny na nás. Uslyšíme hlas Páně prostřednictvím Jeho služebníků; pocítíme vliv Ducha Svatého, který nás bude „vést, řídit a utěšovat“, a naše víra bude posílena.
Před třemi lety zahájil president Russell M. Nelson generální konferenci těmito slovy: „Díky čistému zjevení ohledně otázek, jež máte v srdci, bude tato konference obohacující a nezapomenutelná. Pokud jste dosud neusilovali o působení Ducha Svatého, aby vám pomohl slyšet to, co by si Pán přál, abyste během těchto dvou dnů slyšeli, vybízím vás, abyste tak učinili nyní. Vytvořte prosím z této konference příležitost k hodování na poselstvích od Pána pronášených Jeho služebníky.“
Písma mocně propojují tři pojmy: víra, naděje, pravá láska. Dar naděje je neocenitelným darem od Boha.
Slova naděje či doufat se používají ve spojení s mnoha věcmi, které si přejeme, aby se staly. Například: „Doufám, že nebude pršet“ nebo „Doufám, že náš tým vyhraje“. Mým záměrem je promluvit o našich posvátných a věčných nadějích soustředěných v Ježíši Kristu a znovuzřízeném evangeliu a o našich „nadějných očekáváních… zaslíbených požehnání plynoucích ze spravedlivosti“.
Naše naděje na věčný život
Naše naděje na věčný život je zajištěna milostí Kristovou a našimi vlastními rozhodnutími, což nám umožňuje získat ono úžasné požehnání vrátit se do našeho nebeského domova a žít na věky v pokoji a štěstí s naším Nebeským Otcem, Jeho Milovaným Synem, naší věrnou rodinou a drahými přáteli a se spravedlivými muži a ženami z každého světadílu a z každého století.
Na zemi zakoušíme radost i zármutek, zatímco jsme zkoušeni a prověřováni. Naše vítězství přichází prostřednictvím víry v Ježíše Krista, když vítězíme nad svými hříchy, těžkostmi, pokušeními, nespravedlností a problémy tohoto smrtelného života.
Když svou víru v Ježíše Krista posilujeme, vidíme za hranice svých těžkostí k požehnáním a zaslíbením věčnosti. Jako světlo, jehož jas roste, projasňuje naděje potemnělý svět, a my vidíme svou nádhernou budoucnost.
Naděje pochází od Boha
Náš Nebeský Otec a Jeho Milovaný Syn již od počátku dychtivě žehnají spravedlivým lidem drahocenným darem naděje.
Adam a Eva byli poté, co opustili zahradu, učeni andělem o zaslíbení příchodu Ježíše Krista. Dar naděje osvítil jejich život. Adam prohlásil: „Oči mé jsou otevřeny a v tomto životě budu míti radost.“ Eva mluvila o radosti jejich vykoupení a o věčném životě, „který Bůh dává všem poslušným“.
Tak jako Duch Svatý přinesl naději Adamovi, moc Pánova Ducha osvěcuje věrné v dnešní době a vrhá světlo na realitu věčného života.
Spasitel nám sesílá Utěšitele, Ducha Svatého, společníka, který nám přináší víru, naději a pokoj, „ne jako svět dává“.
„Na světě,“ řekl Spasitel, „ssoužení míti budete, ale doufejtež [udržujte si jas naděje], jáť jsem přemohl svět.“
V těžkých chvílích se rozhodujeme důvěřovat s vírou Pánu. Tiše se modlíme: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“ Pociťujeme, že Pán schvaluje naši pokornou ochotu, a očekáváme onen zaslíbený pokoj, který Pán sešle ve svém zvoleném čase.
Apoštol Pavel učil: „Bůh… naděje naplňujž vás… radostí a pokojem…, abyste se rozhojnili v naději“, „nadějí se veselíce, v ssouženích trpěliví“, „skrze moc Ducha svatého“.
Ponaučení o naději
Prorok Moroni z vlastní zkušenosti věděl, co znamená mít během soužení naději v Kristu. Svou trýznivou situaci popsal takto:
„Jsem sám. … …nemám… kam jíti.“
„[Nedávám] o sobě… věděti, aby mne nezničili.“
Je pozoruhodné, že v této temné a osamělé době Moroni zaznamenává slova, která pronesl jeho otec o naději:
„Má-li člověk víru, musí nezbytně míti naději; neboť bez víry nemůže býti žádné naděje.“
„A v co budete doufati? … Budete míti naději skrze usmíření Krista a skrze moc jeho vzkříšení, abyste byli pozvednuti k životu věčnému.“
Bratři a sestry, naděje je živý dar; dar, který roste s tím, jak posilujeme svou víru v Ježíše Krista. „Víra pak jest nadějných věcí podstata.“ Tuto podstatu – kameny důkazů své víry – stavíme prostřednictvím modlitby, chrámových smluv, dodržování přikázání, neustálého hodování na písmech a slovech novodobých proroků, přijímání svátosti, služby druhým a každotýdenního uctívání Boha s ostatními Svatými.
Dům naděje
Aby Pán posílil naši naději v době narůstající zlovolnosti, nařídil svému prorokovi, aby pokryl zemi Jeho chrámy.
Když vstoupíme do domu Páně, pociťujeme Ducha Božího, který potvrzuje naši naději.
Chrám svědčí o prázdném hrobu a o tom, že život za závojem pokračuje pro všechny.
Těm, kteří nemají věčného společníka, obřady mocně potvrzují, že každý spravedlivý člověk obdrží každé slíbené požehnání.
Ve chvíli, kdy mladý pár poklekne u oltáře, aby byl zpečetěn nejen na čas, ale i na věčnost, se skrývá úžasná naděje.
V zaslíbeních daných našim potomkům, bez ohledu na jejich současné okolnosti, se pro nás skrývá nesmírná naděje.
Neexistuje žádná bolest, nemoc, nespravedlnost, utrpení ani nic, co by mohlo zatemnit naši naději, pokud jen věříme svým smlouvám s Bohem uzavřeným v domě Páně a pevně se jich držíme. Je to dům světla, dům naděje.
Když je naděje zavržena
Když vidíme smutek a zoufalství těch, kteří nemají žádnou naději v Kristu, proléváme slzy zármutku.
Nedávno jsem zpovzdálí pozoroval manželský pár, který kdysi měl víru v Krista, ale pak se rozhodl svou víru zavrhnout. Byli úspěšní ve světě a nacházeli potěšení ve svém intelektu a v odmítání své víry.
Vše se zdálo být v pořádku, dokud manžel, stále ještě mladý a plný energie, náhle neonemocněl a nezemřel. Podobně jako při zatmění slunce i oni zakryli světlo Syna a výsledkem bylo zatmění naděje. Tato manželka se nyní, ve své nevíře, cítila dezorientovaná, bolestně nepřipravená a neschopná utěšit své děti. Její intelekt jí kdysi říkal, že její život je v naprostém pořádku, a nyní najednou nedokázala vidět žádný zítřek. Její zoufalství přineslo temnotu a zmatek.
Naděje během zdrcující tragédie
Dovolte mi porovnat její bolestné zoufalství s nadějí v Kristu jiné rodiny, jež si procházela zdrcujícím obdobím.
Před jednadvaceti lety byl novorozený syn mého synovce Bena Andersena a jeho manželky Robbie letecky přepraven z jejich farmářské obce v Idahu do Salt Lake City. Dorazil jsem do nemocnice a Ben mi vysvětlil, že jejich miminko má závažné a život ohrožující komplikace se srdcem. Položili jsme ruce na Treyovu malinkou hlavičku. Pán mu požehnal tím, že bude žít dál.
Trey podstoupil první týden svého života operaci srdce, po níž následovaly další operace. S postupem let se ukázalo, že Trey bude potřebovat transplantaci srdce. Ačkoli měl z hlediska fyzických činností určitá omezení, jeho víra se prohlubovala. Napsal: „Nikdy jsem se nelitoval, protože jsem vždy věděl, jak důležité je mít víru v Ježíše Krista a svědectví o plánu spasení.“
Trey měl ve svém telefonu tento známý citát presidenta Nelsona: „Pocity radosti mají s naší životní situací společného jen málo, ale s tím, na co se v životě zaměřujeme, mají společné úplně všechno.“
Trey napsal: „Vždy jsem se těšil na to, až budu sloužit na misii na plný úvazek, ale… lékaři mi nedovolí sloužit na misii dříve než rok po transplantaci. … Vkládám víru v Ježíše Krista.“
Trey byl nadšený, když byl začátkem tohoto semestru přijat na obor účetnictví na BYU, ale ještě nadšenější byl na konci července, když přišel velmi očekávaný telefonát, aby se dostavil do nemocnice kvůli transplantaci srdce.
„Ještě rok,“ řekl Trey, „a budu na misii.“
Když přišel na operační sál, byl plný velkých očekávání. Během operace však došlo k nevratným komplikacím a Trey již nenabyl vědomí.
Jeho matka Robbie řekla: „Pátek byl nejvíce zdrcující den, … kdy jsme se to snažili nějak přijmout. … Zůstala jsem vzhůru dlouho do noci a snažila se všechno zpracovat. … Ale v sobotu jsem se probudila s pocitem absolutní radosti. Nebyl to jen pocit pokoje; nebylo to popírání reality. Radovala jsem se ze svého syna i z toho, že jsem jeho matkou. … Ben vstal mnohem dřív než já, a když jsme si konečně mohli promluvit, zjistila jsem, že se probudil s úplně stejným pocitem.“
Ben vysvětlil: „Bůh mě učil prostřednictvím svého Svatého Ducha, a do srdce mi vstoupila jasnost. Probudil jsem se ve 4 hodiny a byl jsem naplněn nepopsatelným pokojem a radostí. Jak je to možné? … Odchod Treye je velmi bolestivý a moc mi chybí. Pán nás však neponechává bez útěchy. … Těším se na naše radostné opětovné shledání.“
Zaslíbení naděje
Trey si do deníku zapsal tato slova z proslovu presidenta Nelsona na generální konferenci: „Nezdá se…, že by bylo možné pociťovat radost, když vaše dítě trpí nevyléčitelnou chorobou nebo když přijdete o práci nebo když vás podvede manželský partner. Ale to je přesně ta radost, kterou Spasitel nabízí. Jeho radost je stálá a ujišťuje nás, že naše ‚strasti… potrvají jen malou chvilku‘ [Nauka a smlouvy 121:7] a budou posvěceny k našemu prospěchu.“
Bratři a sestry, pokoj, o který usilujete, se možná nedostaví tak rychle, jak byste si přáli, ale slibuji vám, že když budete důvěřovat Pánu, Jeho pokoj se dostaví.
Kéž vyživujeme svou drahocennou víru a tlačíme se kupředu s dokonalým jasem naděje. Svědčím o tom, že naší nadějí je náš Spasitel Ježíš Kristus. Jeho prostřednictvím se uskuteční všechny naše spravedlivé sny. Je to Bůh naděje – vítězství naděje. On žije a miluje vás. Ve jménu Ježíše Krista, amen.