Svatost Pánu v každodenním životě
Svatost Pánu činí každodenní život posvátným. Lneme díky ní těsněji k Pánu i k sobě navzájem a nacházíme v tom více štěstí.
Součástí nedávného rodinného setkání Gongových byla zábavná talentová show doplněná soutěží ve vyprávění tatínkovských vtipů.
Tato soutěž byla však neobvyklá. Jeden tým tvořil dědeček (já) a dvě vnoučata ve věku 12 a 11 let. V druhém týmu byla umělá inteligence (AI), kterou bratranec vybízel, aby vyprávěla tatínkovské vtipy ve stylu Gerrita W. Gonga. Děda Gerrit Gong versus Gerrit Gong v podání umělé inteligence.
Já a vnoučata jsme začínali.
Víte, co dělá trpaslík v moři? Mikrovlnky.
AI Gerrit Gong dostal pokyn: Mysli jako Gerrit W. Gong. Mluv jako on.
AI Gerrit Gong: „Zde je tatínkovský vtip, jaký by řekl Gerrit W. Gong a který odráží jeho vřelý, hlubokomyslný a povznášející styl: Proč vás pokorný strom nutí, abyste se usmívali? Protože je zakořeněn v lásce a láskyplně k vám vztahuje své větve. I my můžeme jako onen strom čerpat sílu díky svým kořenům a nacházet radost v projevování laskavosti druhým.“
Tak co vy na to? Proto se tomu říká tatínkovské vtipy.
Všude kolem sebe máme příležitosti smát se, radovat a dívat se vděčnýma očima. Naše evangelium je evangeliem radosti a svatosti v každodenním životě. Svatost určité věci vyčleňuje pro posvátné účely. Svatost nás však také vybízí, abychom do svého běžného života vnášeli to, co je posvátné – abychom se radovali z denního chleba i uprostřed bodláčí a trní tohoto světa. Abychom mohli kráčet s Pánem, musíme se stát svatými, neboť On je svatý; a Pán nás, aby nám pomohl stát se svatými, vybízí, abychom s Ním kráčeli.
Každý z nás má nějaký příběh. Když se se sestrou Gongovou s vámi – se členy Církve a s přáteli na mnoha místech a v mnoha situacích – setkáváme, vaše příběhy týkající se svatosti Pánu v každodenním životě nás inspirují. Žijete v souladu s těmito zásadami sedmi s: společenství s Bohem, sounáležitost a soucit, stálost a smlouvy s Bohem, rodinou a přáteli – to vše soustředěno ve Spasiteli.
Stále více důkazů poukazuje na jednu pozoruhodnou skutečnost: Věřící lidé jsou v průměru šťastnější, zdravější a spokojenější než ti, kteří duchovní oddanost či propojení postrádají. Radost a spokojenost v životě, duševní a fyzické zdraví, vědomí smyslu a účelu, charakter a ctnost, blízké vztahy s druhými, a dokonce i finanční a materiální stabilita – věřícím se daří v každém ohledu.
Napříč všemi věkovými a demografickými skupinami se těší lepšímu fyzickému a duševnímu zdraví a větší spokojenosti v životě.
To, čemu vědci říkají „náboženská strukturální stabilita“, nabízí uprostřed životních zvratů srozumitelnost, smysl a inspiraci. Domov založený na víře a společenství Svatých přemáhají osamělost a anonymitu davu. Svatost Pánu říká ne bezbožnosti, ne kousavým poznámkám na úkor druhých, ne algoritmům, které vydělávají na hněvu a rozdělování společnosti. Svatost Pánu říká ano tomu, co je posvátné a zbožné, ano naší proměně v nejsvobodnější, nejšťastnější, nejryzejší a nejlepší verzi sebe sama, zatímco budeme s vírou následovat Pána.
Jak vypadá svatost Pánu v každodenním životě?
Svatost Pánu v každodenním životě má podobu dvou věrných mladých dospělých, kteří jsou rok sezdáni a v životě, který se před nimi odvíjí, nestrojeně a s určitou zranitelností společně žijí podle smluv evangelia a zásad oběti a služby.
Mladá žena říká: „Na střední škole jsem propadala chmurám. Měla jsem pocit, že se Bůh o mě nestará. Jednou večer mi kamarádka napsala textovou zprávu: ‚Už jsi četla Almu 36?‘
Když jsem začala číst,“ řekla, „přemohl mě pokoj a láska. Měla jsem pocit, jako by mě někdo pevně objímal. Když jsem četla Almu 36:12, uvědomila jsem si, že mě Nebeský Otec vidí a že přesně ví, jak se cítím.“
A pokračuje: „Než jsme se s mým snoubencem vzali, upřímně jsem mu řekla, že nemám velké svědectví o desátku. Proč Bůh potřebuje, abychom Mu dávali peníze, když druzí mají na rozdávání mnohem víc? Můj snoubenec mi pomohl pochopit, že důležité nejsou peníze, ale dodržování přikázání, které se od nás žádá. Vyzval mě, abych desátek začala platit.
Byla jsem svědkem toho, jak mé svědectví roste,“ řekla. „Ačkoli jsme někdy s penězi sotva vyšli, dostalo se nám mnoha požehnání a výplaty nějak vystačily.“
A dále: „Ve třídě na zdravotnické škole,“ řekla, „jsem byla jediná členka Církve a jediná vdaná. Častokrát jsem odcházela ze třídy zklamaná nebo s pláčem, protože jsem měla pocit, že si na mě spolužáci zasedli a negativně se vyjadřují o mé víře, o tom, že nosím garment, nebo o tom, že jsem se vdala tak mladá.“
Ale dodává: „V uplynulém semestru jsem se naučila lépe vyjadřovat, čemu věřím, a jak být dobrým příkladem v evangeliu. Mé poznání a svědectví vzrostly, protože moje schopnost stát si sama za svým a být silná ve své víře prošla zkouškou.“
A mladý manžel dodává: „Před misií jsem dostal několik nabídek z univerzit, abych za ně hrál baseball. Učinil jsem obtížné rozhodnutí, tyto nabídky jsem odložil a šel sloužit Pánu. Ty dva roky bych za nic nevyměnil.
Po návratu domů,“ řekl „jsem očekával obtížný přechod k normálu, ale zjistil jsem, že jsem silnější, rychlejší a zdravější. Házel jsem tvrději, než když jsem odcházel. Měl jsem více nabídek, než když jsem odcházel, včetně té z mé vysněné školy. A co je nejdůležitější,“ řekl, „spoléhám se na Pána více než kdy předtím.“
A na závěr dodává: „Jako misionář jsem učil druhé, že Nebeský Otec nám slibuje, že nás díky modlitbám obdaří mocí, ale někdy zapomínám, že to platí i pro mě.“
Naše pokladnice misionářských požehnání plynoucích ze svatosti Pánu je bohatá a plná. Finanční situace, načasování a další okolnosti často nejsou lehké. Když se však misionáři jakéhokoli věku a z nejrůznějšího prostředí zasvětí tomu, že budou přinášet svatost Pánu, vše se může v Pánově čase a Jeho způsobem vyřešit.
Jeden starší misionář s odstupem 48 let říká: „Tatínek chtěl, abych získal vysokoškolské vzdělání, a ne abych šel na misii. Krátce poté dostal infarkt a zemřel ve věku 47 let. Pociťoval jsem vinu. Jak bych se s ním mohl udobřit?
Později,“ pokračuje, „když jsem se rozhodl sloužit na misii, jsem svého tatínka uviděl ve snu. Byl klidný, spokojený a šťastný, že budu sloužit.“
Tento starší misionář pokračuje: „Jak se učí v Nauce a smlouvách v oddíle 138, věřím, že můj tatínek by mohl sloužit jako misionář v duchovním světě. Představuji si, jak pomáhá najít našeho pradědečka, který opustil Německo ve věku 17 let a ztratil kontakt s rodinou.“
Jeho manželka dodává: „Z pěti bratrů v manželově rodině dosáhli ti čtyři, kteří sloužili na misii, vysokoškolského titulu.“
Svatost Pánu v každodenním životě má podobu mladého navrátivšího se misionáře, který se naučil dovolit Bohu, aby v jeho životě převládl. Tento misionář, když ho požádali, aby požehnal někomu velmi nemocnému, řekl: „Mám víru; požehnám mu, aby se uzdravil. Naučil jsem se nicméně v takovém okamžiku modlit nikoli o to, co si přeji já, ale o to, co podle Pána dotyčný člověk potřebuje. Onomu bratru jsem požehnal pokojem a útěchou. Později pokojně zemřel.“
Svatost Pánu v každodenním životě je jako jiskra, která obloukem překonává závoj, aby byla zdrojem spojení, útěchy a síly. Administrátor na jedné významné univerzitě říká, že pociťuje, že se za něj lidé, které zná jen z doslechu, modlí. Tito lidé zasvětili této univerzitě svůj život a i nadále jim záleží na jejím poslání a studentech.
Jedna sestra se každý den ze všech sil snaží vyrovnat s tím, že jí a jejich dětem byl manžel nevěrný. Hluboce obdivuji ji i další jí podobné. Jednoho dne, když skládala prádlo, si s rukou položenou na hromádce garmentů pro sebe povzdechla: „Jaký to má smysl?“ Pocítila, jak ji jemný hlas ujišťuje: „Tvé smlouvy jsou se mnou.“
Jiná sestra 50 let toužila po tom, aby si vybudovala vztah se svým otcem. „Když jsem vyrůstala,“ říká, „byli tu moji bratři a můj tatínek a pak jsem tu byla já – jediná dcera. Jediné, co jsem kdy chtěla, bylo být pro svého tatínka ‚dost dobrá‘.
A pak mi zemřela maminka. Byla mezi mnou a tatínkem jedinou styčnou osobou.
Jednoho dne,“ řekla tato sestra, „jsem uslyšela hlas, jak říká: ‚Pozvi tatínka a vezmi ho s sebou do chrámu.‘ Tak začaly mé schůzky s tatínkem, kdy jsme dvakrát do měsíce chodili do domu Páně. Řekla jsem tatínkovi, že ho mám ráda. Odvětil, že mě má také rád.
Čas strávený v domě Páně nás uzdravil. Maminka nám tady na zemi nedokázala pomoci. Bylo zapotřebí, aby byla na druhé straně závoje, aby pomohla spravit to, co bylo rozbité. Chrám završil naši cestu k tomu, abychom se sjednotili jakožto věčná rodina.“
Onen otec říká: „Zasvěcení chrámu bylo pro mě a mou jedinou dceru úžasným duchovním zážitkem. Nyní do chrámu chodíme spolu a pociťujeme, jak se láska mezi námi prohlubuje.“
Ke svatosti Pánu v každodenním životě patří i citlivé okamžiky, kdy nám zemře někdo blízký. Začátkem tohoto roku vstoupila do příštího života několik dní před svými 98. narozeninami moje drahá maminka Jean Gongová.
Kdybyste se maminky zeptali: „Chtěla byste čokoládovou zmrzlinu s oříšky, zmrzlinu s bílou čokoládou a se zázvorem nebo jahodovou zmrzlinu?“ Maminka by řekla: „Ano prosím, mohu je ochutnat všechny?“ Kdo by své mamince dokázal říci ne, zvláště když milovala všechny chutě života?
Jednou jsem se maminky zeptal, která rozhodnutí nejvíce ovlivnila její život.
Řekla: „To, že jsem se dala pokřtít a stala se členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a přestěhovala se z Havaje na pevninu, kde jsem poznala vašeho otce.“
Maminka, která se dala pokřtít v 15 letech a byla jedinou členkou své velké rodiny, která vstoupila do Církve, měla víru a důvěru v Pána pramenící ze smluv, což požehnalo jejímu životu i všem generacím naší rodiny. Maminka mi chybí, stejně jako vám chybí členové vaší rodiny. Ale vím, že nepřestala existovat. Jen právě teď není tady. Vážím si jí i všech, kteří umírají jako udatné příklady každodenní svatosti Pánu.
Součástí svatosti Pánu v každodenním životě je samozřejmě i to, že častěji přicházíme k Pánu do Jeho svatého domu. To platí bez ohledu na to, zda jsme členy Církve, nebo přáteli.
Tři přátelé přišli na den otevřených dveří chrámu Bangkok v Thajsku.
„Toto místo je nesmírně ozdravné,“ řekl jeden z nich.
Ve křtitelnici druhý podotkl: „Když jsem tady, mám touhu být úplně očištěn a už nikdy nehřešit.“
A třetí řekl: „Vnímáte tu duchovní moc?“
Pomocí čtyř posvátných slov naše chrámy zvou k návštěvě a hlásají:
„Svatost Pánu.
Svatost Pánu činí každodenní život posvátným. Způsobuje, že lneme těsněji k Pánu i k sobě navzájem a nacházíme v tom více štěstí, a připravuje nás na život s Bohem naším Otcem, s Ježíšem Kristem a s našimi blízkými.
Možná stejně jako kdysi moje přítelkyně přemýšlíte, zda vás má Nebeský Otec rád. Odpověď zní zcela jistě a nesporně ano! Jeho lásku můžeme pociťovat, když každý den přijímáme svatost Pánu za svou, šťastně a na věky. Kéž tak činíme, o to se modlím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.