Kapitola 1
Veliké přikázání – milujte Pána
„Když dáme Boha na první místo, všechny ostatní věci zaujmou své správné místo, nebo z našeho života vypadnou.“
Ze života Ezry Tafta Bensona
V životě presidenta Ezry Tafta Bensona se odrážela jeho láska k Pánu a nezlomné odhodlání žít podle evangelia. Některý ze členů jeho širší rodiny jednou řekl: „Pro Ezru a jeho rodinu je náboženství uceleným životním stylem – něčím, podle čeho se má žít sedm dní v týdnu. V okamžiku, kdy přijde čas učinit rozhodnutí, zaujímá náboženství v jeho úvahách první místo.“1
I lidé, kteří do rodiny Bensonových nepatřili, si všímali lásky, kterou president Benson choval k Pánu. V roce 1939, kdy president Benson sloužil jako president kůlu, dostal pozvání do Washingtonu, D.C., aby se tam setkal s řediteli Národní rady farmářských družstev. „Poté, co členové rady zhodnotili jeho kvalifikaci a pohovořili si s ním, nabídli mu v oné organizaci místo výkonného tajemníka. … Přestože ho tato neočekávaná nabídka práce velmi příjemně překvapila, nechtěl ji přijmout. Chápal to tak, že by tato práce s sebou nesla lobbování na koktejlových večírcích, což nebylo slučitelné s jeho vírou.
‚Pane Bensone,‘ odvětil soudce John D. Miller, vedoucí skupiny, ‚právě proto jsme si vás vybrali. Víme, jaká máte měřítka.‘ Když se mu od rady dostalo plného ujištění, že se po něm nebude chtít, aby vyjednával dohody ohledně zemědělských problémů s koktejlovou sklenkou v ruce, s radostí místo přijal – ovšem až poté, co se poradil s Prvním předsednictvem a se svou ženou.“2
President Benson učil, že lásku k Pánu dáváme najevo ochotou činit Jeho vůli. Řekl: „Přál bych si, aby každý Svatý posledních dnů mohl říci a zároveň mít z celého srdce v úmyslu toto: ‚Já kamkoli, kde mne chceš mít, Pane, po horách či přes moře chci jít, já rád budu říkat, co chceš, Pane, a chci být tím, kým chceš mne mít.‘ [Viz Náboženské písně, č. 169.] Kdybychom toto všichni dokázali, mohli bychom si být jistí tím, že dosáhneme nejvyšší míry štěstí zde na zemi a posléze i oslavení v celestiálním království Božím.“3
V proslovu na dubnové generální konferenci v roce 1988, na němž je založena tato kapitola, se president Benson zaměřil na první a veliké přikázání – milovat Boha. Starší Francis M. Gibbons ze Sedmdesáti k tomuto proslovu poznamenal: „Vše, o co president Ezra Taft Benson usiloval, co zastával a v co doufal (ohledně sebe, své rodiny a Církve), je obsaženo v tomto proslovu.“4
Jak Spasitel učil bohatého mladíka, lásku k Bohu prokazujeme tehdy, když pomáháme druhým lidem. (Viz Matouš 19:16–21.)
Učení Ezry Tafta Bensona
1
Prvním a velikým přikázáním je milovat Pána.
Velikou zkouškou v životě je poslušnost Boha. „A budeme je tím zkoušeti,“ řekl Pán, „abychom viděli, budou-li činiti všechny věci, jež jim Pán, jejich Bůh, přikáže.“ (Abraham 3:25.)
Velikým úkolem v životě je zjistit, jaká je vůle Páně, a pak podle ní jednat.
Velikým přikázáním v životě je milovat Pána.
„Pojďte ke Kristu,“ nabádá nás Moroni ve své závěrečné modlitbě, „… a … [milujte] Boha celou svou mocí, myslí a silou.“ (Moroni 10:32.)
Toto je tedy první a veliké přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých.“ (Marek 12:30; viz také Matouš 22:37; Deuteronomium 6:5; Lukáš 10:27; Moroni 10:32; NaS 59:5.)
Právě o čisté lásce Kristově, jež se nazývá pravou láskou, Kniha Mormonova svědčí, že je největší ze všech – je to láska, která nikdy nepomíjí, která vytrvá na věky, kterou má mít každý člověk a bez které není ničím. (Viz Moroni 7:44–47; 2. Nefi 26:30.)
„Pročež, milovaní bratří moji,“ vybízí nás Moroni, „modlete se k Otci z celé síly srdce, abyste mohli býti naplněni touto láskou, kterou uděluje všem, kteří jsou pravými následovníky Syna jeho, Ježíše Krista; abyste se mohli státi syny Božími; abychom, až se zjeví, byli jako on.“ (Moroni 7:48.)
V závěrečné zprávě jak Jareditů, tak Nefitů, Moroni píše, že pokud lidé nebudou mít čistou lásku Kristovu, jež se nazývá pravou láskou, nemohou zdědit místo, které Kristus připravil v příbytcích svého Otce, ani nemohou být spaseni v království Božím. (Viz Eter 12:34; Moroni 10:21.)
Ovocem, které Lehi ve svém vidění pojedl a které naplnilo jeho duši nezměrně velikou radostí a které bylo nanejvýš žádoucí, žádoucnější nade vše, byla láska Boží.5
Když přemýšlím o pravé lásce, … myslím na otce a na onen den, kdy byl povolán na misii. [Viz str. 4–6 této knihy.] Domnívám se, že někteří ve světě by mohli říci, že když ono povolání přijal, bylo to důkazem toho, že ve skutečnosti svou rodinu nemiloval. Opustit na dva roky sedm dětí a těhotnou manželku a nechat je doma samotné – jak by toto mohla být pravá láska? Ale můj otec nahlížel na lásku z vyšší perspektivy. Věděl, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“. (Římanům 8:28.) Věděl, že to nejlepší, co může pro svou rodinu udělat, je poslouchat Boha.6
Milovat Boha celým srdcem, duší, myslí a silou znamená být tím zcela pohlcen a prodchnut. Nejedná se jen o jakési vlažné úsilí. Je to úplná oddanost samého našeho bytí – fyzického, duševního, citového i duchovního – lásce k Pánu.
Šíře, hloubka i výše této lásky k Bohu zasahuje do každé stránky lidského života. Naše tužby, ať již duchovní, či časné, mají být zakořeněny v lásce k Pánu. Naše myšlenky a city se mají soustředit na Pána. „Nechť veškeré myšlenky tvé směřují k Pánu,“ řekl Alma, „ano, nechť náklonnost srdce tvého ulpí na Pánovi na věky.“ (Alma 37:36.)7
2
Lásku k Bohu prokazujeme tím, že Ho v životě stavíme na první místo.
Proč dal Bůh první přikázání na první místo? Protože věděl, že pokud Ho budeme opravdově milovat, budeme chtít dodržovat i všechna Jeho ostatní přikázání. „Nebo toť je láska Boží,“ říká Jan, „abychom přikázaní jeho [dodržovali].“ (1. Janova 5:3; viz také 2. Janova 1:6.)
Musíme v životě stavět Boha před všechno ostatní. Musí být na prvním místě, tak jak to říká v prvním ze svého Desatera přikázání: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ (Exodus 20:3.)
Když dáme Boha na první místo, všechny ostatní věci zaujmou své správné místo, nebo z našeho života vypadnou. Naše láska k Pánu bude řídit vše, co si činí nárok na naši náklonnost a na náš čas, a bude řídit naše zájmy a pořadí našich priorit.
Boha máme v životě stavět na první místo před kohokoli jiného.
Když byl Jozef v Egyptě, co bylo v jeho životě na prvním místě – Bůh, jeho práce, nebo Putifarova manželka? Když se ho Putifarova manželka snažila svést, odpověděl slovy: „Jak bych tedy učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu?“ (Genesis 39:9.)
Jozef byl uvržen do vězení, protože dal Boha na první místo. Kdybychom čelili podobné volbě, komu by patřila naše nejvyšší oddanost? Dokážeme dát Boha před bezpečí, pokoj, vášně, bohatství a lidské pocty?
Když byl Jozef donucen volit, dychtil více potěšit Boha než manželku svého zaměstnavatele. Když se od nás požaduje, abychom se rozhodli, dychtíme více potěšit Boha než svého šéfa, učitele, souseda nebo známost?
Jozef z Egypta byl ochoten jít raději do vězení, než aby popřel svou oddanost Bohu.
Pán pravil: „Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, neníť mne hoden.“ (Matouš 10:37.) Jednou z nejobtížnějších zkoušek je to, když se musíte rozhodnout, zda máte potěšit Boha, či zda máte potěšit někoho, koho máte rádi nebo ho máte v úctě – obzvláště jedná-li se o člena rodiny.
Nefi této zkoušce čelil a obstál v ní, když jeho dobrý otec přechodně reptal proti Bohu. (Viz 1. Nefi 16:18–25.) Job zůstal před Pánem čestný, i když mu jeho žena řekla, aby zlořečil Bohu a zemřel. (Viz Job 2:9–10.)
V písmech se píše: „Cti otce svého i matku svou.“ (Exodus 20:12; viz také Mosiáš 13:20.) Někdy se člověk musí rozhodnout ctít Nebeského Otce více než svého smrtelného otce.
Bohu, Otci našeho ducha, máme v životě poskytnout výlučné postavení. Má přednostní rodičovské právo na naše věčné blaho, které stojí nade všemi jinými pouty, jež nás mohou spojovat zde nebo v životě, který přijde.
Bůh, náš Otec; Ježíš, náš starší Bratr a náš Spasitel; a Duch Svatý, Svědek, jsou dokonalí. Znají nás ze všech nejlépe a milují nás v té nejvyšší míře a udělají všechno pro to, abychom mohli dosáhnout věčného blaha. Cožpak bychom je za to neměli milovat a ctít je více než kohokoli jiného?
Někteří věrní členové se k Církvi připojili navzdory námitkám svých příbuzných zde ve smrtelnosti. Tím, že dali Boha na první místo, se mnozí z nich stali nástrojem, pomocí něhož byli jejich milovaní přivedeni do království Božího.
Ježíš řekl: „Což jest [Bohu] libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8:29.)
Jak jsme na tom ve svém domově? Snažíme se dávat Pána na první místo a dělat Mu radost?
Otcové, měl by Pán radost z toho, kdybyste se doma denně s rodinou modlili a četli písma? A co kdybyste jednou týdně pořádali rodinný domácí večer a pravidelně si vyhradili zvláštní čas, který strávíte s manželkou a každým ze svých dětí? A pokud se vaše dítě dočasně octlo na scestí, myslíte, že by Pána potěšilo a že by si vás vážil, kdybyste nadále vedli příkladný život, stále se modlili a často se postili za ono dítě a nechávali jméno onoho syna či dcery zapisovat na seznam těch, za něž se pronášejí modlitby v chrámu?
Vy, matky, na nichž obzvláště spočívá tíže spravedlivé výchovy mladých v Sionu, cožpak nedáváte Boha na první místo, když ctíte své božské povolání? … Naše matky dávají Boha na první místo, když plní své nejvyšší poslání mezi zdmi vlastního domova.
Děti, modlíte se za své rodiče? Snažíte se je podporovat v jejich vznešeném úsilí? Budou dělat chyby, stejně jako vy, ale mají ve vašem životě uskutečnit božské poslání. Pomůžete jim s tím? Budete dělat čest jejich jménu a budete jim poskytovat útěchu a podporu, až budou v pokročilém věku?
Pokud s vámi někdo bude chtít uzavřít sňatek mimo chrám, komu budete chtít vyhovět – Bohu, či smrtelníku? Budete-li trvat na sňatku v chrámu, zavděčíte se Pánu a požehnáte svému protějšku. Proč? Protože ona osoba se buďto stane způsobilou vstoupit do chrámu (což by bylo požehnáním), nebo vás opustí (což by rovněž mohlo být požehnáním), neboť žádný z vás jistě nechce táhnout jho nerovným dílem. (Viz 2. Korintským 6:14.)
Měli byste se stát způsobilými vstoupit do chrámu. Pak budete vědět, že pro vás není nikdo dost dobrý na to, abyste s ním uzavřeli sňatek mimo chrám. Pokud ona osoba natolik dobrá je, uvede svůj život do takového stavu, aby i ona mohla uzavřít sňatek v chrámu.8
3
Když se rozhodneme dát v životě Boha na první místo, bude nám hojně žehnat.
Muži a ženy, kteří obrátí svůj život k Bohu, zjistí, že On může z jejich života vytěžit mnohem více, než mohou oni sami. Prohloubí jejich radost, rozšíří jejich vizi, oživí jejich mysl, posílí jejich svaly, povznese jejich ducha, rozhojní jejich požehnání, znásobí jejich příležitosti, utěší jejich duši, získá jim přátele a vylije pokoj. Kdokoli ztratí svůj život ve službě Bohu, nalezne život věčný.9
Bůh žádal od Abrahama, aby obětoval Izáka. Kdyby Abraham miloval Izáka více než Boha, svolil by k tomu? Jak praví Pán v Nauce a smlouvách, Abraham i Izák nyní sedí na trůnu jako bohové. (Viz NaS 132:37.) Byli ochotni obětovat nebo být obětováni, tak jak to Bůh požadoval. Pociťují jeden k druhému hlubší lásku a úctu, protože byli oba ochotni dát Boha na první místo.
Kniha Mormonova nás učí, že „musí nezbytně býti, aby byl protiklad ve všech věcech“ (2. Nefi 2:11) – a tak tomu tedy je. Z protikladu vyplývá nutnost učinit rozhodnutí a rozhodnutí s sebou nese následky – ať již dobré, nebo špatné.
Kniha Mormonova vysvětluje, že lidé „jsou svobodni, aby si zvolili svobodu a věčný život skrze velikého Prostředníka všech lidí, nebo aby si zvolili zajetí a smrt podle zajetí a moci ďáblovy“. (2. Nefi 2:27.)
Bůh nás miluje; ďábel nás nenávidí. Bůh chce, abychom měli takovou plnost radosti, jakou má On. Ďábel chce, abychom byli stejně bídní, jako je on. Bůh nám dává přikázání, aby nám žehnal. Ďábel by chtěl, abychom tato přikázání porušovali, abychom byli prokleti.
Denně a neustále se na základě svých tužeb, myšlenek a skutků rozhodujeme, zda chceme být požehnáni, či prokleti, šťastní, či nešťastní. Jednou ze zkoušek v životě bývá to, že plnosti požehnání za spravedlivost nebo plnosti prokletí za zlovolnost se nám nedostává okamžitě. To, že jednou přijde, je jisté, ale často přicházívá až po jakési čekací lhůtě, což byl i případ Joba a Jozefa.
Zlovolní si zatím myslí, že jim něco prochází. Kniha Mormonova učí, že zlovolní „[mají na čas] radost ze skutků svých, [ale] poznenáhlu přijde konec a oni budou poraženi a uvrženi do ohně, odkud není žádného návratu“. (3. Nefi 27:11.)
Během tohoto zkušebního období musí spravedliví i nadále milovat Boha, věřit Jeho zaslíbením, být trpěliví a mít jistotu, jak řekl básník, že „tomu, kdo pracuje na Božím díle, se dostane Boží mzdy“. …
Svědčím vám o tom, že Boží mzda je tou nejlepší mzdou, o níž tento svět nebo jakýkoli jiný svět kdy slyšel. A dostává se jí v plné hojnosti pouze těm, kteří milují Pána a dávají Ho na první místo.
Velikou zkouškou v životě je poslušnost Boha.
Velikým úkolem v životě je zjistit, jaká je vůle Páně, a pak podle ní jednat.
Velikým přikázáním v životě je: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých.“ (Marek 12:30.)
Kéž nám Bůh žehná, abychom dávali první přikázání na první místo, a v důsledku toho sklízeli pokoj v tomto životě a věčný život s plností radosti v životě, který přijde.10
Náměty ke studiu a k výuce
Otázky
-
V 1. oddíle president Benson učí o předním a velikém přikázání. (Viz Matouš 22:38.) Proč podle vás máme toto přikázání dávat na první místo? Co vás napadá, když se podíváte na to, jak president Benson s tímto přikázáním spojoval pravou lásku?
-
Co pro vás znamená „[dávat] Boha na první místo“? (Několik příkladů je uvedeno ve 2. oddíle.) Kdy jste byli svědky toho, že „všechny ostatní věci zaujmou své správné místo, nebo z našeho života vypadnou“, když dáme Boha na první místo?
-
Přemítejte o slibu presidenta Bensona těm, kteří „obrátí svůj život k Bohu“. (3. oddíl.) Můžete uvést příklady, kdy jste byli svědky toho, jak někdo obrátil svůj život k Bohu? V jakém smyslu Bůh ze života těchto lidí vytěžil mnohem více, než by mohli oni sami?
Související verše z písem
Jozue 24:14–15; Matouš 6:33; 7:21; Jan 14:15, 21–24; 17:3; 1. Korintským 2:9; 1. Nefi 3:7; Moroni 10:32
Pomůcka k výuce
„Ujistěte se, že se nedomníváte, že vy jste tím ‚pravým učitelem‘. To je vážný omyl. … Dbejte na to, abyste nestáli v cestě. Hlavní úlohou učitele je připravit cestu, díky které lidé mohou získat duchovní zkušenost s Pánem.“ (Gene R. Cook, citováno v knize Učení – není většího povolání [2000], 41.)