Kapitola 20
„Pasiž ovce mé“
„Všichni [se musíme] naučit být pravým pastýřem. Musíme projevovat druhým tutéž lásku, kterou projevuje Dobrý Pastýř nám všem. Každá duše je pro Něj cenná.“
Ze života Ezry Tafta Bensona
President Ezra Taft Benson vyprávěl o tom, co zažil, když sloužil jako rádce v předsednictvu kůlu:
„Na schůzce předsednictva kůlu v Boise v Idahu jsme se před mnoha lety snažili vybrat presidenta nejslabšího a nejmenšího kvora starších v onom kůlu. Náš referent přinesl seznam všech starších kvora, na němž bylo i jméno muže, kterého jsem už několik let znal. Pocházel ze silné rodiny Svatých posledních dnů, ale v Církvi toho mnoho nedělal.
Pokud biskup členy vyzval, aby udělali nějakou práci v kapli, obvykle na to zareagoval, a když si chtěli starší zahrát fotbal, šel občas s nimi. Určitě měl schopnost vést; byl předsedou jedné neziskové organizace a vedl si dobře.
Řekl jsem presidentovi kůlu: ‚Dal byste mi souhlas, abych za tím mužem zašel, sedl si s ním a vyzval ho, aby svůj život uvedl do souladu s církevními měřítky a ujal se vedení kvora? Uvědomuji si, že je to trochu riskantní, ale on na to schopnosti má.‘
President kůlu odvětil: ‚Ano, udělejte to; a Pán vám žehnej.‘
… Šel jsem za tím mužem k němu domů. Nikdy nezapomenu na ten výraz, který se mu objevil na tváři, když otevřel dveře a za nimi uviděl stát člena předsednictva svého kůlu. Váhavě mě pozval dovnitř; jeho žena zrovna vařila večeři a já jsem z kuchyně ucítil vůni kávy. Požádal jsem ho, aby řekl manželce, aby se k nám připojila, a když jsme se usadili, vysvětlil jsem mu, proč jsem přišel. ‚Nebudu po vás chtít odpověď už dnes,‘ řekl jsem mu. ‚Chtěl bych jen, abyste mi slíbil, že o tom budete přemýšlet, že se ohledně toho pomodlíte a že zvážíte, co by to pro vás jako pro rodinu znamenalo, a já vás znovu navštívím příští týden. I kdybyste se rozhodl to nepřijmout, budeme vás mít stále rádi,‘ dodal jsem.
Další neděli, hned jak otevřel dveře, jsem si povšiml, že došlo k jisté změně. Byl rád, že mě vidí, hned mě pozval dál a zavolal na manželku, aby se k nám připojila. Řekl: ‚Bratře Bensone, udělali jsme, co jste chtěl. Přemýšleli jsme o tom, modlili jsme se a rozhodli jsme se, že to povolání přijmu. Pokud mají bratří ve mě tolik důvěry, chci uvést svůj život do souladu s církevními měřítky, což je něco, co jsem měl udělat už dávno.‘
Také uvedl: ‚Od té doby, co jste tu minulý týden byl, jsem neměl žádnou kávu a už ji nikdy nebudu pít.‘
Byl ustanoven presidentem kvora starších a účast na kvoru se začala zvyšovat – a zvyšovala se neustále. Snažil se, projevoval zájem a podporu méně aktivním starším a přiváděl je zpět. O několik měsíců později jsem se z onoho kůlu odstěhoval.
Uplynulo několik let a jednoho dne ke mně na Chrámovém náměstí v Salt Lake City přišel nějaký muž, podal mi ruku a řekl: ‚Bratře Bensone, vy si na mě asi nepamatujete, že ne?‘
‚Ale ano, pamatuji,‘ odpověděl jsem, ‚jen už nevím, jak se jmenujete.‘
Řekl: ‚Pamatujete si, jak jste před sedmi lety v Boise navštívil doma jednoho nedbalého staršího?‘ A pak se mi samozřejmě všechno vybavilo. Pokračoval: ‚Bratře Bensone, nikdy vám nebudu moci dostatečně poděkovat za to, že jste onoho nedělního odpoledne přišel za mnou domů. Teď sloužím jako biskup. Myslíval jsem si, že jsem šťastný, ale to jsem ještě nevěděl, jak opravdové štěstí vypadá.‘“1
Tento a jiné zážitky inspirovaly presidenta Bensona k tomu, aby vyzval Svaté posledních dnů, aby vztáhli pomocnou ruku k těm členům Církve, jejichž život je „vzdálený od Církve a od vlivu evangelia“.2 Na generální konferenci v dubnu 1984 uvedl: „Těší nás, že se mnozí naši bratři a sestry navracejí k aktivitě. Chtěli bychom povzbudit vedoucí kněžství a pomocných organizací, aby v tomto velkém úsilí nepolevovali.“3 V témže týdnu hovořil ke skupině vedoucích kněžství o tom, že je zapotřebí udržovat přátelské vztahy s muži v Církvi, kteří ještě nebyli vysvěceni do úřadu staršího:
„Soucítím s těmi muži, s hlavami rodin. … Myslím, že v současnosti není v Církvi větší výzvy než té, že máme přivést tyto muže zpět k aktivitě a pomoci jim dosáhnout bodu, kdy budou moci vzít svou rodinu do domu Páně, aby jim byl otevřen přístup k těm největším požehnáním, která kdy muži a ženy poznali ať již v tomto světě, nebo ve světě, jenž přijde.
Bratří, s nadějí se modlíme o to, abyste toto úsilí o aktivizaci vnímali jako něco více než jen dočasný program. Doufáme, že až bude zaznamenáno toto období historie naší Církve, bude o něm řečeno, že to byla doba, kdy byly do Církve Boží navráceny mnohé bloudící a ztracené duše.“4
Učení Ezry Tafta Bensona
1
Část našeho poslání jakožto následovníků Pána je podávat pomocnou ruku těm bratrům a sestrám, kteří se odloučili od Církve.
Záměrem Pánovy Církve je napomáhat pokroku každého syna a dcery Boží k dosažení vrcholných požehnání věčného života. …
Chtěl bych hovořit o našem poslání zdokonalovat Svaté, a zejména pak o výzvě aktivizovat ty, kteří se odloučili od plné aktivity v Církvi. Tito členové, kteří jsou našimi bratry a sestrami, v současné době žijí mimo Církev a mimo vliv evangelia.
V této skupině méně aktivních členů je mnoho těch, kteří nechodí na shromáždění, protože jsou možná lhostejní a bez zájmu. Patří sem i ti, kteří se dočasně ztratili, protože nevíme, kde se nacházejí. Někteří z nich jsou nově obrácení, kterým se zjevně nedostalo oné vyživující pozornosti a učení, jež by z nich učinily „[spoluměšťany] svatých“. (Viz Efez. 2:19.) Mnozí jsou svobodní dospělí.
Všem těmto jedincům musíme, jakožto členové Církve a následovníci Pána, znovu vyjádřit svou lásku a srdečně je vybídnout k tomu, aby se vrátili. „Vraťte se. Vraťte se a hodujte u stolu Páně a ochutnejte opět sladké a uspokojující plody přátelství se Svatými.“ (Ensign, March 1986, str. 88.)
Úkol, který leží před námi, je obrovský. … Pokud se k těmto bratrům a sestrám máme dostat, musíme projevit víru, sílu a odhodlání. Musíme to však udělat. Pán to od nás očekává. A my to dokážeme!5
2
Když usilujeme o to, abychom duchovně vyživovali ty, kteří sešli na scestí, máme uplatňovat Spasitelovo učení o dobrém pastýři.
Právě nyní nastal čas uplatnit Spasitelovo učení o dobrém pastýři na výzvu, které čelíme, abychom zachránili ztracené ovce a vzpurná jehňátka.
„Co se vám zdá? Kdyby některý člověk měl sto ovec, a zbloudila by jedna z nich, zdaliž nenechá těch devadesáti devíti, a jda na hory, nehledá té pobloudilé?
A nahodí-liť mu se nalezti ji, amen pravím vám, že se raduje nad ní více, než nad těmi devadesáti devíti nepobloudilými.“ (Mat. 18:12–13.)
Za časů Ježíše znal palestinský pastýř každou ze svých ovcí. Ovce znaly jeho hlas a důvěřovaly mu. Za cizím člověkem by nešly. Proto, když je pastýř zavolal, ovce za ním přišly. (Viz Jan 10:1–5, 14.)
Večer pastýři odváděli své ovce do ohrady neboli ovčince. Ovčinec obklopovaly vysoké zdi, na jejichž vrcholu byly trnité větve, které bránily zlodějům a divokým zvířatům, aby se dostali dovnitř. Někdy však divoká zvířata hnána hladem skočila přes zeď přímo mezi ovce a vyděsila je a ohrozila.
V takové situaci bylo možné rozlišit pravého pastýře – takového, který své ovce miloval – od námezdního dělníka, který pracuje jen z povinnosti, aby si vydělal peníze. Pravý pastýř byl ochoten za ovce obětovat život. Vyšel by mezi ovce a bojoval by za jejich dobro. Námezdní dělník si na druhé straně cenil své osobní bezpečnosti více než ovcí a ve většině případů by z nebezpečí utekl.
Ježíš použil tento příměr, obvyklý pro Jeho dobu, k tomu, aby mohl prohlásit, že On je ten Dobrý pastýř, ten Pravý pastýř. Z lásky ke svým bratrům a sestrám za ně ochotně a dobrovolně položil život. (Viz Jan 10:11–18.)
Dobrý pastýř položil nakonec za své ovce život – za vás i za mě, za nás všechny.
Symbolika dobrého pastýře má významnou paralelu i v dnešní Církvi. Je potřeba, aby ovce vedli bdělí pastýři. Příliš mnoho ovcí bloudí. Některé odvádějí chvilková rozptýlení. Jiné se ztratily úplně.
Uvědomujeme si, že stejně jako v minulosti se budou některé ovce bouřit a budou „jako divoké stádo, jež utíká od pastýře“. (Mosiáš 8:21.) Ale většina našich problémů pramení z nedostatku láskyplné a pozorné pastýřské péče, přičemž je zapotřebí získat více pastýřů.
Naši noví členové, tito lidé znovuzrození do evangelia, musí být touto péčí pastýře vyživováni pomocí přátelských vztahů vyznačujících se pozorností, zatímco budou prohlubovat své znalosti evangelia a začnou žít podle nových měřítek. Taková péče pomůže zajistit, že se nevrátí ke starým zvykům.
Díky laskavé péči pastýře nebudou naši mladí lidé, naše jehňátka, tolik náchylní k tomu, aby sešli z cesty. A pokud se tak stane, ohbí pastýřské hole – láskyplné objetí a srdce naplněné pochopením – je pomůže přivést zpět.
Díky péči pastýře mohou být mnozí z těch, kteří jsou nyní odděleni od stáda, stále ještě přivedeni zpět. Mnozí, kteří uzavřeli sňatek mimo Církev a převzali světský životní styl, mohou zareagovat na výzvu, aby se vrátili ke stádu.6
3
Svatí posledních dnů, kteří sešli na scestí, potřebují, aby se jim dostávalo opravdového, srdečného zájmu pravých a láskyplných pastýřů.
Neexistují žádná nová řešení tohoto starého problému, kdy se ovce zatoulají za potravou. Ověřeným řešením je to, kterým Ježíš pověřil Petra a které zdůraznil tím, že jej třikrát zopakoval: „Pasiž beránky mé. Pasiž ovce mé. Pasiž ovce mé.“ (Viz Jan 21:15–17.)
Jak stojí v oné nádherné výzvě v Knize Mormonově, musí být na ty, kteří byli pokřtěni do Církve Kristovy, neustále „pamatováno a [musí] býti vyživováni dobrým slovem Božím“. (Moroni 6:4.)
Odpovědí je tedy zbožná pastýřská péče a pasení stáda – jinými slovy, je třeba nad ním osobně bdít a starat se o něj. Je zapotřebí opravdového a upřímného zájmu pravého, láskyplného pastýře, a ne jen povrchního zájmu, který by možná prokazoval námezdní dělník.
Hovoříme-li o představě pravého pastýře, uznáváme, že Pán tuto zodpovědnost ukládá nositelům kněžství. Avšak i sestry mají povolání „pastýřské péče“ v oné vlídné a láskyplné službě, kterou poskytují sobě navzájem i druhým. Musíme se proto všichni naučit být pravým pastýřem. Musíme projevovat druhým tutéž lásku, kterou projevuje Dobrý Pastýř nám všem. Každá duše je pro Něj cenná. Jeho pobídka se vztahuje na každého člena – na všechny syny a dcery Boží.
„Vizte, on nabízí pozvání všem lidem, neboť rámě milosrdenství je k nim vztaženo a on praví: Čiňte pokání a já vás přijmu. …
Pojďte ke mně a pojíte z ovoce stromu života; …
Ano, pojďte ke mně a přinášejte díla spravedlivosti.“ (Alma 5:33–35.)
Jeho pozvání není odepřeno nikomu. Vítá všechny, kteří chtějí využít Jeho laskavého pozvání přijmout Jeho evangelium. Ovce – některé rozrušené, některé lhostejné, jiné zamyšlené – je třeba nalézt a skrze lásku je znovu přivést k aktivitě. Při napomáhání tomuto úsilí je zapotřebí využít všech zdrojů kněžství a pomocných organizací.
Tento úkol se nikdy nepodaří splnit, pokud vedoucí kůlů, sborů a pomocných organizací a věrní členové všude na světě nebudou používat své odhodlání a víru k tomu, aby přivedli méně aktivní členy zpět k plné aktivitě v Církvi.
Zatímco se snažíte splnit tento úctyhodný cíl, naléháme na vás, abyste znovu položili důraz na efektivní kněžské domácí učení a efektivní navštěvující učení v Pomocném sdružení. Domácí a navštěvující učení jsou inspirované programy. Jsou navrženy tak, aby každý měsíc došlo ke kontaktu s každým členem Církve, ať již aktivním, či neaktivním. Prosíme, abyste na domácí a navštěvující učení kladli větší důraz.7
4
Budeme-li neustále sloužit svým bratrům a sestrám, můžeme jim pomoci přijmout všechna požehnání a obřady evangelia.
Naše dnešní modlitby musí mít tutéž sílu a musí být naplněny stejným zájmem jako modlitby Almy, když se snažil získat zpět zbloudilé Zoramity, kteří se odchýlili od Pána:
„Ó Pane, dej prosím, ať máme úspěch při opětném přivádění jich k tobě v Kristu.
Viz, ó Pane, duše jejich je drahocenná a mnozí z nich jsou naši bratří; tudíž, dej nám, ó Pane, moc a moudrost, abychom mohli přivésti tyto bratří své opět k tobě.“ (Alma 31:34–35; kurzíva přidána.) …
Zásady potřebné k přivádění lidí k aktivitě jsou neměnné. Zde jsou:
1. Je potřeba nalézt ztracené či méně aktivní členy a kontaktovat je.
2. Je potřeba jim projevovat láskyplný zájem. Musí pociťovat naši lásku.
3. Je potřeba je učit evangeliu. Musí skrze své učitele pociťovat moc Ducha Svatého.
4. Musí být začleněni do našeho společenství.
5. Je potřeba, aby měli v Církvi smysluplné zodpovědnosti.
Řečeno slovy Knihy Mormonovy, musíme „nadále sloužiti“. (3. Nefi 18:32.)
Máme zvláštní zájem na tom, aby byli do společenství v Církvi plně začleněni i nově obrácení. Je potřeba je uvítat s otevřenou náručí.
Sjednoťme se v úsilí přivést méně aktivní členy zpět k plné aktivitě v Církvi. Když tak učiníme, budeme v těsnějším spojení při uskutečňování poslání Církve – vnášet ve větší míře do života všech členů Církve evangelium se všemi jeho požehnáními a obřady. Církev „má zapotřebí každého údu“ (NaS 84:110) a každý člen potřebuje evangelium, Církev a všechny její obřady.
Kéž všichni usilujeme o požehnání Páně – o to, aby nás posiloval a dal nám nezbytnou moc a vliv, kterých budeme mít zapotřebí, zatímco budeme spolu vykonávat toto veliké dílo lásky.8
Náměty ke studiu a k výuce
Otázky
-
Jaké máte pocity, když přemýšlíte o členech rodiny nebo o přátelích, kteří „žijí mimo Církev a mimo vliv evangelia“? Co můžeme udělat pro to, abychom jim podali pomocnou ruku? (Viz 1. oddíl.)
-
Přemítejte o tom, čemu president Benson učil o rozdílech mezi námezdním dělníkem a pastýřem. (Viz 2. oddíl.) Co můžeme udělat pro to, abychom byli lepšími pastýři?
-
President Benson nám připomínal, že lidé „potřebují, aby se jim dostávalo opravdového, srdečného zájmu pravých a láskyplných pastýřů“. (3. oddíl.) Jak můžeme rozvíjet srdečný zájem o druhé? Zatímco budete přemítat o této otázce, zamyslete se nad svou službou jakožto domácího učitele nebo navštěvující učitelky.
-
Co podle vás znamená „nadále sloužiti“? (3. Nefi 18:32.) Zamyslete se nad oněmi pěti zásadami, o něž se president Benson podělil, aby nám pomohl sloužit těm, kteří mají zapotřebí plně se navrátit k aktivitě v Církvi. (Viz 4. oddíl.) Jak může každá z těchto zásad někomu pomoci přijmout požehnání plynoucí z evangelia?
Související verše z písem
Matouš 9:10–12; Lukáš 15; 22:32; 1. Petrova 5:2–4; Moroni 6:4; NaS 18:10–16; 84:106
Pomůcka ke studiu
„Čtení, studium a přemítání není totéž. Čteme slova a můžeme pochopit myšlenky. Studujeme a můžeme v písmech objevit zákonitosti a spojitosti. Ale když přemítáme, přivoláváme zjevení skrze Ducha. Podle mě přemítat znamená přemýšlet a modlit se, což dělám poté, co si něco přečtu v písmech a pečlivě to studuji.“ (Henry B. Eyring, „Služte s Duchem“, Liahona, listopad 2010, 60.)