Následovníci Krista
Starší Dallin H. Oaks
Kvorum Dvanácti apoštolů
Následování Krista není ledabylou či občasnou praktikou, nýbrž stálým závazkem a způsobem života, který je platný za všech dob a na všech místech.
Jedna z našich nejoblíbenějších náboženských písní, kterou dnes dopoledne zazpíval sbor Tabernaclu, začíná slovy:
Pán řekl: „Pojď, následuj mne!“
Tak v Jeho stopách kráčejme.
Jen tak zajedno být můžem’
s vlastním Božím milým Synem.1
Tato slova, inspirovaná první výzvou, kterou Spasitel dal svým učedníkům (viz Matouš 4:19), napsal John Nicholson, obrácený ze Skotska. Tak jako mnoho dalších prvních vedoucích, ani on neměl téměř žádné vzdělání, ale zato velmi miloval Spasitele a plán spasení.2
Všechna poselství z této konference nám pomáhají kráčet ve stopách Spasitele, Jehož příklad a učení vymezují cestu pro každého následovníka Ježíše Krista.
Stejně jako všichni ostatní křesťané, i členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů studují záznamy o životě Spasitele uvedené v Novém zákoně, v knihách Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Některé příběhy a učení z těchto čtyř knih Bible svaté dnes zopakuji a každého z nás i všechny ostatní křesťany vyzvu, abychom zvážili, zda jsme způsobilí být následovníkem Krista a zda je k tomu způsobilá i tato znovuzřízená Církev.
Ježíš učil, že křest je nezbytný pro vstup do království Božího. (Viz Jan 3:5.) Svou službu začal tím, že se sám dal pokřtít (viz Marek 1:9), a spolu se svými následovníky křtil druhé (viz Jan 3:22–26). My činíme totéž.
Ježíš své kázání zahájil tím, že své posluchače vyzval k pokání. (Viz Matouš 4:17.) Jeho služebníci hlásají totéž poselství světu i dnes.
Ježíš během své služby dával lidem přikázání. A učil: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte.“ (Jan 14:15; viz také verše 21, 23.) Prohlásil, že dodržování Jeho přikázání bude vyžadovat, aby Jeho následovníci zanechali toho, „což jest u lidí vysokého“ (Lukáš 16:15), a opustili „ustanovení lidská“ (Marek 7:8; viz také verš 13). Také varoval: „Byste byli z světa, svět, což jest jeho, miloval by: že pak nejste z světa, ale já z světa vyvolil jsem vás, protož vás svět nenávidí.“ (Jan 15:19.) Jak později prohlásil apoštol Petr, následovníci Ježíše mají být „lid [zvláštní]“. (1. Petrova 2:9.)
Svatí posledních dnů rozumějí tomu, že nemáme být „ze světa“ nebo se řídit „ustanoveními lidskými“, ale tak jako pro další následovníky Krista, i pro nás je někdy těžké se oddělit od světa a jeho tradic. Někteří lidé si berou za příklad způsoby světa, neboť, jak řekl Ježíš některým z těch, které učil, „[milují] slávu lidskou více než slávu Boží“. (Jan 12:43.) Takových neúspěchů v následování Krista je příliš mnoho a jsou příliš osobní na to, abychom je zde jmenovali. Sahají od světských praktik, jakými jsou politická korektnost a výstřelky v oblékání a vzhledu, až po odklonění se od základních hodnot, jakou je například věčná podstata a funkce rodiny.
Ježíšovo učení nemělo být pouhou teorií. Vždy měl podle něho člověk jednat. Ježíš učil: „Protož každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému.“ (Matouš 7:24; viz také Lukáš 11:28.) A „blahoslavený služebník ten, kteréhož přijda pán jeho, nalezl by, an tak činí.“ (Matouš 24:46.) V další oblíbené náboženské písni zpíváme:
Tak jak Ježíš učil, ti, kteří Ho milují, dodržují Jeho přikázání. Jsou poslušní, jak nás dnes dopoledne učil president Thomas S. Monson. Následování Krista není ledabylou či občasnou praktikou, nýbrž stálým závazkem a způsobem života, který je platný za všech dob a na všech místech. Spasitel učil této zásadě a tomu, jak si ji máme připomínat a posilovat se v jejím následování, když ustanovil obřad svátosti (svatého přijímání, jak ho někteří nazývají). Z novodobého zjevení víme, že svým následovníkům přikázal, aby na Jeho památku přijímali určité symboly. (Viz Překlad Josepha Smitha, Matouš 26:22, 24; Překlad Josepha Smitha, Marek 14:21–24.) Členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů toto přikázání dodržují tím, že každý týden navštěvujeme bohoslužbu, při níž přijímáme chléb a vodu a zavazujeme se, že na Něho budeme vždy pamatovat a budeme dodržovat Jeho přikázání.
Ježíš učil, že lidé se mají „vždycky … modliti“. (Lukáš 18:1.) Také nám v tom byl sám příkladem, například když „byl … přes noc na modlitbě Boží“ (Lukáš 6:12) předtím, než povolal Dvanáct apoštolů. I my se jako ostatní křesťané na všech svých bohoslužbách modlíme. Také se modlíme o vedení a učíme, že máme často pronášet osobní modlitby a denně poklekat k modlitbě i s rodinou. I my se po vzoru Ježíše modlíme k Otci v nebi a činíme tak v posvátném jménu Ježíše Krista.
Spasitel povolal Dvanáct apoštolů, aby v Jeho Církvi pomáhali, a dal jim klíče a pravomoc k tomu, aby pokračovali i po Jeho smrti. (Viz Matouš 16:18–19; Marek 3:14–15, 6:7; Lukáš 6:13.) Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů jako znovuzřízená Církev Ježíše Krista následuje tento příklad ve svém uspořádání i v předávání klíčů a pravomoci apoštolům.
Někteří z těch, které Ježíš povolal, aby Ho následovali, neuposlechli okamžitě a žádali o odklad, aby dostáli závazkům v rodině. Ježíš odpověděl: „Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný k království Božímu.“ (Lukáš 9:62.) Mnozí Svatí posledních dnů tuto prioritu, které Ježíš učil, uplatňují. Patří k nim i nádherný příklad tisíců misionářů-seniorů a dalších, kteří opouštějí děti a vnoučata, aby mohli plnit misionářské povinnosti, k nimž byli povoláni.
Ježíš učil, že Bůh stvořil muže a ženu a že muž má opustit své rodiče a má lnout ke své manželce. (Viz Marek 10:6–8.) Naše oddanost tomuto učení je dobře známá.
Ve známém podobenství o ztracené ovci Ježíš učil, že máme vynakládat zvýšené úsilí při vyhledávání těch, kteří sešli z cesty. (Viz Matouš 18:11–14; Lukáš 15:3–7.) Jak víme, president Thomas S. Monson klade na tento pokyn velký důraz skrze svůj pozoruhodný příklad a své učení o zachraňování našich spolubližních mužů a žen.4
Zatímco se snažíme zachraňovat a sloužit, následujeme jedinečný příklad našeho Spasitele a Jeho působivé učení o lásce. „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Matouš 22:39.) Dokonce nám přikázal, abychom milovali i své nepřátele. (Viz Lukáš 6:27–28.) A na konci svého působení ve smrtelnosti ve svém mocném učení řekl:
„Přikázaní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.
Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:34–35.)
Ježíš učil, že součástí naší lásky jednoho ke druhému je to, že když nám někdo ublíží, my mu odpustíme. (Viz Matouš 18:21–35; Marek 11:25–26; Lukáš 6:37.) I když mnohým toto těžké přikázání činí obtíže, my známe inspirující příklady Svatých posledních dnů, kteří láskyplně odpustili i ta nejtěžší provinění. Například Chris Williams čerpal ze své víry v Ježíše Krista, aby odpustil opilému řidiči, který zavinil smrt jeho manželky a dvou dětí. Jen dva dny po tragédii, kdy byl tento muž projevující odpuštění, který tehdy sloužil jako biskup, ještě velmi rozrušený, řekl: „Jako učedník Krista jsem neměl jinou možnost.“5
Většina křesťanů dává chudým a potřebným, jak tomu učil Ježíš. (Viz Matouš 25:31–46; Marek 14:7.) Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a její členové v následování tohoto učení našeho Spasitele vynikají. Naši členové dávají štědré příspěvky charitativním organizacím a osobně poskytují službu a další dary chudým a potřebným. Kromě toho se členové každý měsíc postí po dobu dvou jídel a částku představující minimálně hodnotu těchto dvou jídel darují jako postní oběť, kterou biskupové a presidenti odboček používají k tomu, aby pomohli členům v nouzi. Náš půst na pomoc hladovým je skutkem pravé lásky, a když to činíme s čistými úmysly, je to duchovní hostina.
Méně známá je celosvětová humanitární služba naší Církve. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů používá prostředky věnované štědrými členy k zasílání potravin, oblečení a dalších nezbytných věcí, aby ulevily trpícím dospělým a dětem po celém světě. Tyto humanitární dary, které v posledních deseti letech dosáhly stovek milionů dolarů, jsou poskytovány bez ohledu na náboženství, rasový původ nebo národnost.
Naše rozsáhlá pomoc Japonsku, zasaženému v roce 2011 zemětřesením a vlnou tsunami, čítala 13 milionů dolarů v hotovosti a ve formě další humanitární pomoci. Kromě toho poskytlo více než 31 000 dobrovolníků sponzorovaných Církví více než 600 000 hodin služby. Naše humanitární pomoc obětem hurikánu Sandy na východě Spojených států zahrnovala velké dary různých prostředků a téměř 300 000 hodin služby, které poskytlo přibližně 28 000 členů Církve při úklidových pracích. Mezi další četné příklady z minulého roku patří poskytnutí 136 000 kilogramů oblečení a obuvi uprchlíkům v africkém Čadu. Za poslední čtvrt století jsme pomohli téměř 30 milionům lidí ve 179 zemích.6 Lidé nazývaní „mormoni“ opravdu vědí, jak dávat chudým a potřebným.
Ve svém posledním učení v Bibli Spasitel vedl své následovníky k tomu, aby Jeho učení zanesli do každého národa a každému stvoření. Již od počátku Znovuzřízení se Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů snaží toto učení následovat. I v době, kdy jsme byli chudou a rozrůstající se novou církví jen s několika tisíci členy, naši první vedoucí vysílali misionáře za oceán, na východ i na západ. Jako lid pokračujeme ve výuce křesťanského poselství až do současnosti, kdy má náš jedinečný misionářský program více než 60 000 misionářů na plný úvazek a tisíce dalších, kteří slouží na úvazek částečný. Máme misionáře ve více než 150 zemích a teritoriích po celém světě.
Ve svém mocném Kázání na hoře Ježíš učil: „Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Matouš 5:48.) Účelem tohoto učení a účelem následování Spasitele je přijít k Otci, kterého Spasitel nazval Otcem svým a Otcem naším, Bohem svým a Bohem naším. (Viz Jan 20:17.)
Z novodobých zjevení, která jsou pro znovuzřízené evangelium příznačná, víme, že přikázání, abychom usilovali o dokonalost, je součástí plánu spasení, který připravil Bůh Otec pro spasení svých dětí. V tomto plánu jsme všichni dědici našich nebeských rodičů. „Jsme [děti] Boží,“ učil apoštol Pavel, „a jestliže [děti], tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi.“ (Římanům 8:16–17.) To znamená, jak nám vysvětluje Nový zákon, že jsme „dědicové … života věčného“ (Titovi 3:7) a že pokud přijdeme k Otci, pak obdržíme „dědičně všecko“ (Zjevení 21:7) – vše, co má On – to je myšlenka, kterou mysl smrtelníka dokáže stěží pochopit. Můžeme však porozumět alespoň tomu, že dosažení nejvyššího určení ve věčnosti je možné, jen pokud následujeme našeho Spasitele, Ježíše Krista, který učil, že „žádný nepřichází k Otci než skrze mne“. (Jan 14:6.) Snažíme se Ho následovat a stát se více takovými, jako je On, zde i ve světě, který přijde. Proto v posledním verši náboženské písně „Pán řekl: ‚Pojď‘“ zpíváme:
Postačí nám samotným znát,
že Ho máme následovat
cestou slzavým údolím?
Ne, pojďme k sférám svatějším! …
Vždyť trůny, panství, království
pro naši slávu se už stkví,
jen když vždy uposlechneme
ta slova: „Pojď, následuj mne.“7
Vydávám svědectví o našem Spasiteli, Ježíši Kristu, Jehož učení a příklad se snažíme následovat. On vyzývá nás všechny, kteří neseme břímě, abychom k Němu přišli, učili se od Něho a následovali Ho, a tak nalezli odpočinutí pro svou duši. (Viz Matouš 4:19; 11:28.) Svědčím o pravdivosti Jeho poselství a o božském poslání a pravomoci Jeho znovuzřízené Církve. Ve jménu Ježíše Krista, amen.