Slova, která říkáme

Rosemary M. Wixomová

Generální presidentka Primárek

Způsob, jakým mluvíme se svými dětmi, a slova, která používáme, mohou děti povzbuzovat a pozvedat a mohou posilovat jejich víru.

Jeden mladý otec se nedávno dozvěděl, že zemřela jeho vynikající učitelka ze základní školy. V upomínku na ni napsal: „Ze všech pocitů a zážitků, které si pamatuji, v mé mysli nejvíce převládá pocit ‚pohody‘. Učila mě pravopis, gramatiku a matematiku, ale co je mnohem důležitější, učila mě mít radost z toho, že jsem dítětem. V její třídě nebyl problém, když jste občas napsali nějaké slovo nesprávně. ‚Zapracujeme na tom,‘ říkávala. Nebyl problém, když jste něco rozlili, roztrhli nebo umazali. ‚Spravíme to a uklidíme,‘ odpovídala. Bylo v pořádku něco zkoušet, překonávat sám sebe, snít a radovat se z potěšení, která pocházejí ze všech těch nedůležitých věcí, jež budí nadšení pouze u dětí.“

Jeden z největších vlivů, které člověk může na tomto světě mít, je vliv na dítě. Názory dítěte a pocit vlastní hodnoty jsou formovány v raném období jeho života. Každý v dosahu mého hlasu má moc zvětšovat sebedůvěru dítěte a rozvíjet jeho víru v Nebeského Otce a Ježíše Krista skrze slova, která promlouvá.

V Helamanovi, v 5. kapitole, čteme: „A nyní, synové moji, pamatujte, pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, musíte postaviti základ svůj.“¹

To jsou slova, kterými Helaman učil své syny. A dále čteme: „A oni na jeho slova pamatovali; a … vyšli, … aby učili slovu Božímu mezi veškerým lidem.“²

Přestože Helamanovi synové byli pronásledováni a uvrženi do vězení, tato slova, která slyšeli, nikdy nezapomněli. Byli ochráněni a obklopeni sloupem ohně. Poté přišel hlas promlouvající k jejich věznitelům:

„Čiňte pokání a již neusilujte o to, abyste zničili služebníky mé. …

… [Nebyl to] hlas hromu, ani to nebyl hlas velikého hřmotného hluku, ale vizte, byl to tichý hlas dokonalé mírnosti, jako by to byl šepot, a pronikal až do nitra duše.“³

Od tohoto hlasu z nebe se můžeme poučit. Nebyl hlučný, nespílal ani neponižoval; byl to tichý hlas dokonalé mírnosti, který udával pevný směr, a přitom dával naději.

Způsob, jakým mluvíme se svými dětmi, a slova, která používáme, mohou děti povzbuzovat a pozvedat a mohou posilovat jejich víru, aby zůstaly na cestě zpět k Nebeskému Otci. Na tuto zemi přicházejí připraveny naslouchat.

Příklad dítěte, které naslouchalo, popisuje jedna příhoda v obchodě s látkami. V obchodě plném zákazníků začalo být v jednu chvíli každému jasné, že jedna z žen panikaří, protože se jí ztratil malý syn. Nejdříve volala jeho jméno. „Connore,“ volala, zatímco rychle prohledávala obchod. Jak ubíhal čas, její hlas byl hlasitější a zoufalejší. Brzy byla přivolána bezpečnostní služba a každý v obchodě se zapojil do hledání dítěte. Uběhlo několik minut bezúspěšného hledání. Connorova matka byla pochopitelně minutu od minuty zoufalejší a znovu a znovu vykřikovala jeho jméno.

Jednu stálou zákaznici poté, co se tiše pomodlila, napadlo, že Connor je možná vystrašený z toho, jak matka křičí jeho jméno. Řekla to další ženě, která byla do hledání také zapojena, a společně rychle vymyslely plán. Procházely mezi stoly s látkami a potichu opakovaly tato slova: „Connore, jestli slyšíš můj hlas, řekni ‚Tady jsem‘.“ Když pomalu procházely do zadní části obchodu a opakovaly tuto větu, skutečně zaslechly bojácný hlásek, jak říká: „Tady jsem“. Connor se schovával mezi rolemi látek pod stolem. Byl to hlas dokonalé mírnosti, který Connora povzbudil, aby odpověděl.

Modlete se, abyste poznali potřeby dítěte

Abychom mohli mluvit k srdci dítěte, musíme znát jeho potřeby. Když se modlíme o poznání těchto potřeb, sama slova, která říkáme, mohou mít moc dotknout se jeho srdce. Naše snaha je navíc podpořena, když usilujeme o vedení Ducha Svatého. Pán pravil:

„Říkejte myšlenky, jež vložím do srdce vašeho. …

Neboť vám bude dáno v pravou hodinu, ano, v pravou chvíli, co budete říkati.“⁴

Vypněte elektroniku a naslouchejte s láskou

Rušivé vlivy v tomto světě naneštěstí mnoha dětem brání v tom, aby naslouchaly povzbudivým slovům, která by mohla ovlivnit to, jak na sebe nahlížejí.

Dr. Neal Halfon, lékař a ředitel Centra pro zdravější děti, rodiny a obce z Kalifornské univerzity v Los Angeles hovoří o „rodičovském nezhoubném zanedbávání“. V jedné studii pozoroval 18měsíční batole a jeho rodiče:

„‚Jejich syn vypadal šťastně, čile a zaměstnaně a zjevně si vychutnával čas a pizzu se svými rodiči. … Na konci večeře se maminka zvedla, aby si něco zařídila, a předala péči tatínkovi.‘

Tatínek … si začal číst esemesky a batole se snažilo upoutat jeho pozornost tím, že rozhazovalo kousky pizzy. Pak se tatínek znovu zapojil, otočil se k dítěti a hrál si s ním. Brzy však společnou hru nahradil videem na mobilním telefonu, které s dítětem sledoval až do návratu manželky.

V obou případech [Dr.] Halfon pozoroval, jak se ztlumilo vnitřní světlo dítěte a oslabilo se propojení mezi rodičem a dítětem.“⁵

Odpovědí na naše modlitby, jak uspokojovat potřeby našich dětí, může být častější omezení elektronické zábavy. Když jsme zaneprázdněni různými rušivými vlivy, rozplynou se ony vzácné chvíle, kdy máme příležitost působit na děti a hovořit s nimi. Což takhle vypnout každý den na chvíli veškerou elektroniku a znovu navázat spojení jeden s druhým? Jednoduše všechno vypněte. Když to uděláte, možná vám zpočátku bude váš domov připadat příliš tichý; možná budete mít i pocit, že není co dělat nebo o čem mluvit. A pak, když budete věnovat plnou pozornost dětem, se spustí konverzace a vy se budete moci radovat z naslouchání jeden druhému.

Pište, abyste přesvědčili své děti

Na děti můžeme působit také pomocí slov, která jim napíšeme. Nefi napsal: „Neboť se snažíme pilně psáti, abychom přesvědčili děti své …, aby [věřily] v Krista a aby [byly smířeny] s Bohem.“⁶

President Thomas S. Monson vyprávěl zážitek vojína-letce Jaye Hesse, který byl v 60. letech minulého století sestřelen nad severním Vietnamem: „Po dva roky jeho rodina neměla ponětí o tom, zda padl, nebo žije. Jeho věznitelé v Hanoji mu nakonec dovolili napsat domů, ale jeho vzkaz omezili na 25 slov.“ President Monson se ptá: „Co bychom, vy i já, sdělili své rodině, kdybychom byli v takovéto situaci – kdybychom je neviděli více než dva roky a nevěděli bychom, zda je ještě někdy uvidíme? Bratr Hess chtěl poslat něco, z čeho by jeho rodina poznala, že je to od něj, a také jim chtěl dát užitečnou radu, proto napsal [tato slova]: ‚Tyto věci jsou důležité: sňatek v chrámu, misie, vysoká škola. Vytrvejte, stanovte si cíle, pište si deník, dvakrát za rok se vyfotografujte.‘“⁷

Jaká slova byste napsali svým dětem, kdybyste měli 25 slov nebo méně?

Onen mladý otec, o kterém jsem mluvila na začátku a který sepsal své vzpomínky na učitelku ze základní školy, nyní vychovává nádhernou malou dceru. Pociťuje nebeskou důvěru, která v něj byla vložena. Až dcera vyroste, jaká bude její budoucnost? Jaká slova jí řekne, aby se jí zapustila hluboko do srdce? Jaká slova ji povzbudí, povznesou a pomohou jí zůstat na cestě? Bude mít nějaký význam to, když jí bude šeptat: „Jsi dítě Boží“? Vzpomene si jeho dcera jednou na to, jak jí otec často říkával: „Mám tě moc rád“?

Není to právě to, co náš Nebeský Otec řekl svému Synovi i nám všem, když pravil: „Tentoť jest ten můj milý Syn,“ a pak dodal „v němž mi se dobře zalíbilo“?⁸

Kéž slova, která říkáme a píšeme svým dětem, odrážejí lásku, jakou chová Nebeský Otec ke svému Synovi, Ježíši Kristu, a k nám. A poté kéž se zastavíme a budeme naslouchat, protože dítě má velikou schopnost dát nám v odpověď veliké a úžasné věci. To říkám ve jménu Ježíše Krista, amen.