Vykoupení
Starší D. Todd Christofferson
Kvorum Dvanácti apoštolů
Pokud následujeme Krista, snažíme se podílet na Jeho vykupitelském díle a šířit ho dál.
V koloniální době byla v Americe velká poptávka po práci. V 18. a na začátku 19. století byli ve Velké Británii, Německu a dalších evropských zemích najímáni potenciální přistěhovalečtí pracovníci, ale mnozí z těch, kteří byli ochotní odjet, si nemohli dovolit zaplatit náklady na cestu. Bylo běžné, že tito lidé odcestovali se závazkem nebo smlouvou pracovat po svém příjezdu po určitou dobu bez mzdy, aby si cestovné odpracovali. Jiní odjeli s příslibem, že jízdenku zaplatí po jejich příjezdu rodinní příslušníci, kteří již v Americe byli, ale pokud by se tak nestalo, nově příchozí museli splatit své náklady na cestu smluvenou prací. Přistěhovalcům s takovouto smlouvou se říkalo „vykupitelníci“. Museli splatit náklady na svou cestu a v určitém smyslu si prací vykoupit svobodu.1
Mezi nejvýznamnější tituly Ježíše Krista patří označení Vykupitel. Jak jsem naznačil ve svém krátkém pojednání o přistěhovaleckých „vykupitelnících“, slovo vykoupit znamená splatit závazek či dluh. Vykoupit může také znamenat zachránit nebo osvobodit někoho zaplacením výkupného. Dopustí-li se někdo chyby a pak ji napraví nebo odškodní, říkáme, že se takzvaně vykoupil. Všechny tyto významy popisují různá hlediska onoho velikého Vykoupení, jež přinesl Ježíš Kristus svým Usmířením, mezi něž patří, podle slovníku, i schopnost „osvobodit od hříchu a jeho trestu skrze oběť přinesenou za hříšníka“.2
Spasitelovo Vykoupení má dvě části. Zaprvé – smiřuje Adamův přestupek a následný Pád člověka překonáním takzvaných přímých důsledků Pádu – fyzické a duchovní smrti. Fyzické smrti rozumí každý; duchovní smrt je odloučení člověka od Boha. Slovy Pavla: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“ (1. Korintským 15:22.) Toto vykoupení z fyzické i duchovní smrti je univerzální a bezpodmínečné.3
Druhým hlediskem Spasitelova Usmíření je vykoupení z takzvaně nepřímých důsledků Pádu – z našich hříchů, na rozdíl od Adamova přestupku. Následkem Pádu jsme se narodili do smrtelného světa, kde převládá hřích neboli neposlušnost božsky stanovených zákonů. Pán ve vztahu k nám všem říká:
„Když začínají dorůstati, hřích je počat v srdci jejich, a ony ochutnávají hořké, aby mohly věděti, jak oceňovati dobré.
A je jim dáno, aby rozeznávaly dobro od zla; pročež jednají samy za sebe.“ (Mojžíš 6:55–56.)
Vzhledem k tomu, že máme odpovědnost a rozhodujeme se, vykoupení z našich hříchů je podmínečné – je podmíněno vyznáním a zanecháním hříchu a obrácením se ke zbožnému životu, neboli, jinými slovy, je podmíněno pokáním. (Viz NaS 58:43.) „Pročež,“ přikazuje Pán, „[učte] tomu děti své, že všichni lidé, všude, musejí činiti pokání, jinak nemohou nikterak zděditi království Boží, neboť žádná nečistá věc tam nemůže přebývati, nebo přebývati v přítomnosti jeho.“ (Mojžíš 6:57.)
Spasitelovo utrpení v Getsemanech a Jeho muka na kříži nás vykupují z hříchu tím, že uspokojují nároky, které si na nás činí spravedlnost. Těm, kteří činí pokání, nabízí milosrdenství a odpuštění. Usmíření také smazává dluh, který nám dluží spravedlnost, tím, že nás uzdravuje a vynahrazuje nám každé utrpení, které nevinně snášíme. „Neboť vizte, on vytrpí bolesti všech lidí, ano, bolesti každého živého stvoření, jak mužů, tak žen a dětí, kteří patří do rodiny Adamovy.“ (2. Nefi 9:21; viz také Alma 7:11–12.)4
Pokud následujeme Krista, snažíme se podílet na Jeho vykupitelském díle a šířit ho dál. Tou největší službou, kterou můžeme v tomto životě prokázat druhým, počínaje členy vlastní rodiny, je přivést je skrze víru a pokání ke Kristu, aby mohli zakusit Jeho vykoupení – pokoj a radost nyní a nesmrtelnost a věčný život ve světě, který přijde. Velkolepým vyjádřením Pánovy vykupitelské lásky je práce našich misionářů. Jakožto Jeho oprávnění poslové nabízejí jedinečná požehnání plynoucí z víry v Ježíše Krista, pokání, křtu a daru Ducha Svatého a otevírají cestu k duchovnímu znovuzrození a vykoupení.
Také můžeme pomáhat Pánovi při vykoupení těch, kteří jsou již po smrti. „Věrní starší této dispensace, když opustí smrtelný život, pokračují ve své práci kázání evangelia pokání a vykoupení skrze oběť Jednorozeného Syna Božího mezi těmi, již jsou v temnotě a pod porobou hříchu ve velikém světě duchů mrtvých.“ (NaS 138:57.) Díky zástupným obřadům, které jim nabízíme v chrámech Božích, mohou být dokonce i ti, kteří zemřeli v poutech hříchu, osvobozeni.5
Ačkoli ty nejdůležitější aspekty vykoupení souvisejí s pokáním a odpuštěním, skrývá se zde i jeden velmi důležitý časný aspekt. O Ježíšovi se říká, že chodil a konal dobro (viz Skutkové 10:38), což zahrnovalo uzdravování nemocných a nemohoucích, nasycení hladových zástupů a výuku druhých vyšší cestě. „Syn člověka nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale aby on sloužil, a aby dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé.“ (Matouš 20:28.) I my můžeme skrze vliv Svatého Ducha chodit a konat dobro podle Mistrova vykupitelského vzoru.
Tato vykupitelská práce znamená pomáhat druhým s jejich problémy. Znamená to přátelit se s chudými a slabými, ulevovat trpícím, napravovat nepravosti, hájit pravdu, posilovat dorůstající pokolení a zajišťovat bezpečí a štěstí v rodině. Většina naší vykupitelské práce na zemi spočívá v tom, že pomáháme druhým růst a dosahovat jejich spravedlivých nadějí a tužeb.
Vždy mne dojímal a inspiroval jeden příklad z románu Victora Huga Bídníci, i když je smyšlený. Na začátku tohoto příběhu biskup Bienvenu dává jídlo a místo k přenocování bezdomovci Jeanu Valjeanovi, který byl po devatenácti letech propuštěn z galejí za to, že ukradl bochník chleba, aby nasytil hladovějící děti své sestry. Zatvrzelý a zahořklý Valjean se za laskavost biskupa Bienvenua odvděčí tím, že mu ukradne stříbrné věci. Když Valjeana později zadrží podezíraví četníci, Valjean lživě tvrdí, že stříbro dostal darem. Když ho četníci přivádějí zpátky k biskupovi, biskup Bienvenu k velkému překvapení Valjeana potvrzuje jeho slova a kvůli větší přesvědčivosti dodává: „‚Vždyť jsem ti dal ještě svícny, které jsou také stříbrné a vynesly by ti dvě stě franků. Proč sis je nevzal s těmi podnosy?‘ …
Biskup k němu přistoupil a tlumeným hlasem řekl:
‚Nezapomeň, nikdy nezapomeň, že jsi mi slíbil, že toto stříbro použiješ k tomu, aby ses stal čestným člověkem.‘
Jean Valjean, který si na takový slib vůbec nepamatoval, tam stál zmatený. Biskup … vážným hlasem dodal:
‚Jeane Valjeane, bratře – teď už nepatříš zlu, ale dobru. Kupuji od tebe tvou duši. Odebírám ji od temných myšlenek a od ducha zatracení a předávám ji Bohu!‘“
Jean Valjean se vskutku stal novým člověkem, čestným mužem a dobrodincem pro mnohé. Celý život měl u sebe ony dva stříbrné svícny, které mu připomínaly, že jeho duše byla vykoupena a věnována Bohu.6
Některé podoby časného vykoupení se uskutečňují společným úsilím. Právě toto je jedním z důvodů, proč Spasitel vytvořil církev. Když jsme organizováni v kvorech a pomocných organizacích v kůlech, sborech a odbočkách, můžeme se nejen vzájemně učit a povzbuzovat v evangeliu, ale také používat lidi a zdroje k zaopatřování životních potřeb. Lidé, kteří jednají jen sami za sebe nebo v improvizovaných skupinách, nedokáží vždy zajistit prostředky v míře potřebné pro řešení velkých problémů. Jakožto následovníci Ježíše Krista jsme společenstvím Svatých, které je zorganizováno k tomu, aby pomáhalo naplňovat potřeby ostatních Svatých i mnoha dalších po celém světě.
Díky našemu humanitárnímu úsilí, o němž blíže mluvil starší Dallin H. Oaks, konkrétně v loňském roce, má 890 000 lidí v 36 zemích čistou vodu, 70 000 lidí v 57 zemích má invalidní vozík, 75 000 lidem v 25 zemích se zlepšil zrak a lidé v 52 zemích získali pomoc po zasažení přírodními katastrofami. Církev ve spolupráci s dalšími organizacemi pomohla oočkovat přibližně 8 milionů dětí a pomáhá zajišťovat životní potřeby Syřanů v uprchlických táborech v Turecku, Libanonu a Jordánsku. Zároveň v průběhu roku 2012 obdrželi potřební členové Církve miliony dolarů z postních obětí a z dalších forem sociální pomoci. Děkujeme vám za vaši štědrost.
Toto vše ale ještě nezahrnuje osobní skutky laskavosti a podpory – dary v podobě potravin, oblečení, peněz, péče a tisíců dalších forem útěchy a soucitu –, kterými se můžeme zapojit do Kristova díla vykoupení. Jako chlapec jsem zažil, jak jednání mé matky přineslo vykoupení jedné potřebné ženě. Před mnoha lety, když byly její děti ještě malé, podstoupila maminka náročnou operaci, která ji téměř připravila o život, a musela skoro rok trávit většinu času na lůžku. Během této doby mamince a naší rodině pomáhali příbuzní i členové sboru. Presidentka Pomocného sdružení sboru, sestra Abrahamová, navíc doporučila mým rodičům, aby si najali jednu ženu ze sboru, která zoufale potřebovala práci. Při vyprávění tohoto příběhu použiji pro tuto ženu a její dceru smyšlená jména – budu jim říkat Sára a Annie. Toto je vyprávění mé matky:
„Vidím ji tak jasně, jako kdyby to bylo včera. Ležela jsem v posteli a sestra Abrahamová přivedla Sáru ke dveřím ložnice. Pocítila jsem úzkost. Stála tam ta nejméně přitažlivá osoba, kterou jsem kdy viděla – hubená; neudržované, rozcuchané vlasy; nahrbená; se skloněnou hlavou se dívala k podlaze. Na sobě měla o čtyři čísla větší zástěru. Ani nezvedla obličej a mluvila tak potichu, že jsem jí nerozuměla. Za ní se schovávala asi tříletá dívenka. Co jsem pro všechno na světě měla s touto osobou dělat? Když z místnosti odešly, dala jsem se do pláče. Potřebovala jsem pomoc, ne další problémy. Sestra Abrahamová s ní u nás chvíli zůstala a za chvíli měly dům uklizený a uvařily něco dobrého k jídlu. Sestra Abrahamová mě pak požádala, abych to na pár dní zkusila – [řekla mi,] že tato dívka měla opravdu těžký život a potřebovala pomoc.
Druhý den ráno, když Sára přišla, jsem ji konečně přiměla k tomu, aby přišla k mé posteli, abych ji vůbec slyšela. Zeptala se mě, co si přeji, aby udělala. Řekla jsem jí to a pak jsem dodala: ‚Ale to nejdůležitější jsou moji synové; věnujte jim čas, čtěte jim – jsou důležitější než dům.‘ Byla dobrá kuchařka a dům udržovala uklizený, prádlo měla vyprané a k chlapcům se chovala pěkně.
V průběhu několika týdnů jsem poznala Sářin životní příběh. [Protože špatně slyšela, nedařilo se jí ve škole a nakonec z ní odešla. Jako mladá se provdala za muže, který pil. Narodila se jí Annie, která se pro ni stala jedinou radostí v životě. Jednou v zimě v noci přišel manžel domů opilý, přinutil Sáru a Annie, aby v pyžamu nasedly do auta, a pak je vysadil u silnice. Od té doby ho už neviděly. Bosé a v mrazu šly Sára s Annie několik kilometrů k její matce.] Sářina matka jim dovolila zůstat výměnou za to, že se postará o domácí práce a vaření a že se bude starat o svou sestru a bratra, kteří byli na střední škole.
Vzali jsme Sáru k ušnímu lékaři a dostala naslouchadlo. … Zajistili jsme pro ni vzdělání pro dospělé, a ona dokončila střední školu. Navštěvovala večerní školu a později promovala na vysoké škole a učila speciální pedagogiku. Koupila si malý dům. Annie se vdala v chrámu a měla dvě děti. Sára nakonec podstoupila několik operací uší a konečně dobře slyšela. O mnoho let později odešla do důchodu a sloužila na misii. … Sára nám často děkovala a říkala, že se toho ode mě hodně naučila, zvlášť když jsem jí řekla, že moji synové jsou důležitější než dům. Řekla, že jí to učilo chovat se podobně i k Annie. … Sára je velmi výjimečná žena.“
Jako učedníci Ježíše Krista bychom měli dělat vše, co je v našich silách, abychom druhé vykoupili z jejich utrpení a břemen. Naše největší vykupitelská služba bude ale spočívat v tom, že je přivedeme ke Kristu. Bez Jeho vykoupení ze smrti a hříchu nám zbývá jen evangelium sociální spravedlnosti. To sice může v současnosti poskytnout určitou pomoc a smíření, ale nemá moc přivolat z nebe dokonalou spravedlnost a nekonečné milosrdenství. Skutečné vykoupení spočívá v Ježíši Kristu a jedině v Něm. Pokorně a s vděčností Ho uznávám jako Vykupitele, ve jménu Ježíše Krista, amen.