Tak rád se dívám na chrám
Právě v chrámu můžeme obdržet ujištění o láskyplných rodinných vztazích, které budou pokračovat i po smrti a budou trvat celou věčnost.
Drazí bratři a sestry, jsem vděčný, že mohu být s vámi na tomto prvním zasedání generální konference. Řečníci, hudba i úvodní modlitba přizvali Ducha – a také pocit naplněný světlem a nadějí.
Tento pocit mě ve vzpomínkách vrátil ke dni, kdy jsem poprvé vstoupil do chrámu Salt Lake. Byl jsem tehdy mladý muž. Toho dne mě doprovázeli jen moji rodiče. Uvnitř chrámu se na okamžik zastavili, aby se pozdravili s jedním chrámovým pracovníkem. Šel jsem před nimi a na chvíli jsem se ocitl sám.
Pozdravila mě jakási drobná bělovlasá paní v krásném bílém chrámovém oblečení. Podívala se na mě, usmála se a velmi jemným hlasem řekla: „Vítejte v chrámu, bratře Eyringu.“ Na okamžik mě napadlo, že to je anděl, protože mě znala jménem. Neuvědomil jsem si, že mi na klopu saka připnuli kartičku s mým jménem.
Udělal jsem pár kroků a zastavil se. Podíval jsem se na vysoký bílý strop, díky němuž byla ona místnost tak světlá, že to téměř vypadalo, jako kdyby nahoře byla otevřená obloha. V oné chvíli mi na mysl vstoupila tato zřetelná slova: „Na tomto místě naplněném světlem jsem již byl.“ Ale ihned poté mě napadla, aniž by to byl můj hlas, tato slova: „Ne, tady jsi dosud nebyl. Připomíná ti to okamžik předtím, než ses narodil. Byl jsi na posvátném místě podobném tomuto.“
Na vnějšku našich chrámů jsou umístěna slova „Svatost Pánu“. Vím sám za sebe, že tato slova jsou pravdivá. Chrám je svaté místo, kde k nám snadno přichází zjevení, pokud jsme vůči němu v srdci otevření a jsme ho hodni.
Později onoho prvního dne jsem znovu pocítil téhož Ducha. Chrámový obřad zahrnuje určitá slova, která mi přinesla hřejivý pocit u srdce potvrzující, že to, co se právě odehrávalo, je pravdivé. To, co jsem pocítil, se osobně týkalo mé budoucnosti a o 40 let později se uskutečnilo skrze povolání sloužit, které přišlo od Pána.
Tentýž pocit jsem zažil znovu, když jsem se v utažském chrámu Logan ženil. Pečetění vykonal president Spencer W. Kimball. V několika málo slovech, která pronesl, nám dal tuto radu: „Hale a Kathy, žijte tak, abyste, když přijde povolání, mohli snadno odejít.“
Když tato slova pronesl, jasně jsem v duchu, v živých barvách, viděl strmý kopec a silnici vedoucí na jeho vrchol. Po levé straně silnice se táhl bílý plot, který mizel ve stromořadí na vrcholu kopce. Přes stromy byl jen stěží vidět bílý dům.
O rok později, když nás tchán vezl po oné silnici, jsem tento kopec poznal. Byl přesně takový, jak jsem ho viděl, když nám v chrámu president Kimball udělil onu radu.
Když jsme dojeli nahoru, tchán zastavil u bílého domu. Řekl nám, že se s manželkou chystají tuto nemovitost koupit a že by si přál, abychom já a jeho dcera bydleli v domě pro hosty. Oni by žili v hlavním domě jen o pár metrů dále. Když jsme deset let bydleli v tomto krásném rodinném prostředí, s manželkou jsme si téměř každý den říkávali: „Měli bychom si to užívat, protože tady nebudeme dlouho.“
A pak přišlo povolání od Neala A. Maxwella, církevního pověřence vzdělávání. Varování dané presidentem Kimballem, abychom byli schopni „snadno odejít“, se naplnilo. Bylo to povolání opustit to, co se zdálo být idylickou rodinnou situací, a sloužit v místě, které jsem vůbec neznal. Naše rodina byla ale připravena opustit ony požehnané chvíle a místo díky tomu, že prorok ve svatém chrámu, v místě zjevení, viděl budoucí událost, na kterou jsme byli již tehdy připravováni.
Vím, že chrámy Páně jsou svatá místa. Záměrem mého dnešního proslovu o chrámech je posílit vaši i moji touhu být hodni a připraveni na ony přibývající příležitosti k získávání chrámových zážitků, které k nám přicházejí.
Pro mě osobně je tou největší motivací být chrámových zážitků hoden to, co o svých svatých domech říká Pán:
„Nakolik lid můj postaví pro mne dům ve jménu Páně a nestrpí, aby do něj vešla jakákoli nečistá věc, aby nebyl poskvrněn, sláva má spočine na něm;
Ano, a bude tam přítomnost má, neboť já do něho přijdu a všichni čistí v srdci, kteří do něho přijdou, uvidí Boha.
Ale bude-li poskvrněn, já do něho nepřijdu a sláva má tam nebude; neboť já nebudu přicházeti do nesvatých chrámů.“1
President Russell M. Nelson nám jasně řekl, že v chrámu můžeme „vidět“ Spasitele v tom smyslu, že pro nás již není nikým neznámým. President Nelson prohlásil: „Rozumíme Mu. Chápeme Jeho dílo a Jeho slávu. A začínáme vnímat nekonečný vliv Jeho jedinečného života.“2
Pokud byste vy nebo já šli do chrámu nedostatečně čistí, nebyli bychom schopni skrze moc Ducha Svatého rozpoznat duchovní učení ohledně Spasitele, které v chrámu můžeme obdržet.
Když jsme hodni toto učení přijmout, můžeme mít díky chrámovým zážitkům více naděje, radosti a optimismu v průběhu celého života. Tato naděje, radost a optimismus jsou dostupné jedině skrze přijetí obřadů vykonávaných ve svatých chrámech. Právě v chrámu můžeme obdržet ujištění o láskyplných rodinných vztazích, které budou pokračovat i po smrti a budou trvat celou věčnost.
Před lety, když jsem sloužil jako biskup, jeden pohledný mladý muž odolával mému vybídnutí, aby se stal způsobilým žít s Bohem ve věčných rodinách. S jistou útočností mi vyprávěl o tom, jak si užívá života s přáteli. Nechal jsem ho mluvit. Pak mi vyprávěl o jednom okamžiku na jednom z večírků, kdy si uprostřed pronikavého hluku najednou uvědomil, že se cítí osaměle. Zeptal jsem se, co se stalo. Řekl, že si vzpomněl na to, jak jako malý chlapec seděl mamince na klíně a ta ho držela v objetí. Ve chvíli, kdy mi tento příběh vyprávěl, se mu v očích objevily slzy. Řekl jsem mu to, co vím, že je pravda: „Jedinou možností, jak si můžeš uchovat tento pocit rodinného objetí na věky, je stát se sám způsobilým a pomoci druhým obdržet pečeticí obřady chrámu.“
Neznáme podrobnosti týkající se rodinných vztahů v duchovním světě ani to, co možná nastane poté, co budeme vzkříšeni. Ale víme, že prorok Eliáš přišel, jak bylo slíbeno, aby obrátil srdce otců k dětem a dětí k otcům.3 A víme, že naše věčné štěstí závisí na naší snaze nabízet ze všech sil totéž trvalé štěstí tolika našim příbuzným, kolika jen budeme moci.
Pociťuji tutéž touhu, aby se mi dařilo vybízet žijící členy rodiny, aby si i oni přáli stát se způsobilými přijmout pečeticí obřady chrámu a ctít je. Toto je součástí onoho slíbeného shromažďování Izraele v posledních dnech na obou stranách závoje.
Jednou z nejlepších příležitostí je doba, když jsou členové naší rodiny ještě mladí. Děti se rodí s darem Světla Kristova. Umožňuje jim vnímat, co je dobré a co špatné. Když se tedy dítě i jen dívá na chrám nebo na obrázek chrámu, může to v něm pěstovat touhu žít způsobile, aby jednoho dne mělo tu výsadu do chrámu vstoupit.
Pak může nastat den, kdy jako mladí obdrží chrámové doporučení pro vykonávání zástupných křtů v chrámu. Díky tomuto zážitku budou moci více vnímat, že obřady chrámu vždy poukazují na Spasitele a Jeho Usmíření. Zatímco budou vnímat, že nabízejí někomu v duchovním světě příležitost být očištěn od hříchu, budou chtít více pomáhat Spasiteli v Jeho posvátném díle žehnání konkrétnímu dítěti našeho Nebeského Otce.
Byl jsem sám svědkem toho, jakou má takový zážitek schopnost změnit život mladého člověka. Před lety jsem se jednou pozdě odpoledne vydal s dcerou do chrámu. Byla poslední, kdo jako zástupce sloužil ve křtitelnici. Chrámoví pracovníci se dcery zeptali, zda by se mohla chvíli zdržet, aby dokončila obřady za všechny ty, jejichž jména tam byla připravena. Souhlasila.
Díval jsem se, jak dcerka sestoupila do křtitelnice. Křty začaly. Pokaždé, když byla má dceruška vyzdvižena z vody, po obličeji jí stékaly proudy vody. Znovu a znovu se jí ptali: „Zvládneš ještě další?“ Pokaždé odvětila, že ano.
Jako otec jsem si začal dělat starosti a přál jsem si, aby mohla být z dalších křtů již omluvena. Ale pamatuji si její neústupnost, když se jí ptali, zda zvládne další křty, a ona svým odhodlaným hláskem řekla, že ano. Zůstala, dokud poslední člověk na seznamu onoho dne neobdržel požehnání křtu ve jménu Ježíše Krista.
Když jsme pak tehdy večer odcházeli z chrámu, přemýšlel jsem nad tím, čeho jsem byl svědkem. Jedno dítě bylo před mýma očima povzneseno a proměněno díky službě Pánu v Jeho domě. Dosud si pamatuji onen pocit naplněný světlem a pokojem, když jsme spolu odcházeli od chrámu.
Roky plynuly. Má dcera stále odpovídá „ano“, když dostane otázku od Pána, zda by pro Něj udělala něco dalšího, i když je to velmi těžké. A právě takto nás může chrámová služba změnit a povznést. A proto doufám, že vy i celá vaše milovaná rodina porostete v touze a odhodlání být způsobilými přicházet do domu Páně tak často, jak vám to okolnosti dovolí.
Pán si přeje vás tam přivítat. Modlím se o to, abyste se snažili pěstovat v srdci dětí Nebeského Otce touhu jít tam, kde mohou pociťovat Jeho blízkost, a abyste také zvali své předky, aby se stali způsobilými být s Ním a s vámi na věky.
Tato slova mohou být i slovy našimi:
Tak rád se dívám na chrám,
já půjdu tam jednou,
bych Ducha Páně cítil,
naslouchal s modlitbou.
Každý chrám je totiž Boží dům
a dýchá láskou, krásou.
Já se připravím už v dětství svém,
tím splním povinnost svou.4
Vydávám s vážností svědectví o tom, že jsme děti milujícího Nebeského Otce. Otec vybral svého Milovaného Syna, Ježíše Krista, aby byl naším Spasitelem a Vykupitelem. Jedinou možností, jak můžeme znovu žít s Nimi a se svou rodinou, je skrze obřady svatého chrámu. Svědčím o tom, že president Russell M. Nelson drží a používá všechny klíče kněžství, díky nimž mají všechny Boží děti možnost dosáhnout věčného života. O tom svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.