Proč cesta smlouvy
Odlišnost cesty smlouvy má jedinečnou a věčnou důležitost.
President Russell M. Nelson se během celého svého působení věnuje studiu a výuce smluv, které Bůh uzavírá se svými dětmi. On sám je skvělým příkladem toho, kdo kráčí po cestě smlouvy. Ve svém prvním proslovu v úřadu presidenta Církve řekl:
„Váš závazek následovat Spasitele prostřednictvím toho, že s Ním budete uzavírat smlouvy a pak je dodržovat, vám otevře dveře ke každému duchovnímu požehnání a výsadě, které jsou dostupné mužům, ženám i dětem, ať jsou kdekoli. …
Obřady chrámu a smlouvy, které v chrámu uzavíráte, jsou klíčem k posílení vašeho života, manželství a rodiny a k vaší schopnosti odolávat útokům protivníka. Vaše uctívání v chrámu a služba, kterou tam vykonáváte pro své předky, vám požehnají prostřednictvím hlubšího osobního zjevení a pokoje a posílí vaše odhodlání vytrvat na cestě smlouvy.“1
Co je to cesta smlouvy? Je to jediná cesta, která vede do celestiálního království Božího. Vstupujeme na ni u bran křtu a poté se tlačíme „kupředu se stálostí v Kristu, majíce [až do konce] dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem [což jsou dvě velká přikázání]“.2 Zatímco kráčíme po cestě smlouvy (která mimochodem sahá za hranice smrtelnosti), získáváme všechny obřady a smlouvy přináležející ke spasení a oslavení.
Náš všezahrnující smluvní závazek znamená činit Boží vůli a být „poslušni přikázání jeho ve všech věcech, jež nám přikáže“.3 Každodenní následování zásad a přikázání evangelia Ježíše Krista je způsobem života přinášejícím to největší štěstí a uspokojení. Mimo jiné se člověk vyhne mnohým problémům a důvodům litovat svého chování. Dovolte mi použít sportovní přirovnání. V tenise existuje něco, čemu se říká nevynucená chyba. Jedná se například o to, že hráč zahraje míček do sítě nebo udělá dvojchybu při podání. Nevynucené chyby jsou považovány za důsledek hráčova přehmatu, nikoli za výsledek protihráčových schopností.
Až příliš často si problémy či těžkosti způsobujeme sami – jsou důsledkem chybných rozhodnutí neboli bychom mohli říci důsledkem „nevynucených chyb“. Když pečlivě kráčíme po cestě smlouvy, zcela přirozeně se mnoha „nevynuceným chybám“ vyhneme. Vyvarujeme se různých forem závislostí. Neupadneme do pasti nečestného jednání. Překročíme temné hlubiny nemorálnosti a nevěry. Obejdeme lidi a věci, jež mohou – ačkoli jsou populární – představovat ohrožení našeho fyzického i duchovního blaha. Vyhneme se rozhodnutím, která druhým ubližují nebo je poškozují, a místo toho si osvojíme sebekázeň a zvyk sloužit.4
Starší J. Golden Kimball prý řekl: „Možná [vždy] nekráčím po těsné a úzké cestě, ale [snažím] se ji zkřížit co nejčastěji.“5 Bratr Kimball by ve vážněji míněné chvíli jistě souhlasil s tím, že snaha zůstat na cestě smlouvy, nikoli ji jen křížit, je naší největší nadějí, jak se můžeme vyhnout vyhnutelnému neštěstí na jedné straně a úspěšně zvládat nevyhnutelné rány života na straně druhé.
Někteří by mohli říci: „Správně se rozhodovat mohu se křtem i bez něj; na to, abych byl čestným a úspěšným člověkem, smlouvy nepotřebuji.“ Ano, jsou mnozí, kteří ačkoli sami po cestě smlouvy nekráčejí, jednají tak, že zrcadlí rozhodnutí a skutky těch, kteří na této cestě jsou. Mohli byste říci, že sklízejí požehnání plynoucí z toho, že kráčejí po cestě, která je „v souladu se smlouvou“. Čím se tedy cesta smlouvy odlišuje?
Tato odlišnost má jedinečnou a věčnou důležitost. Zahrnuje podstatu naší poslušnosti; charakter závazku, který má Bůh k nám; božskou pomoc, kterou získáváme; požehnání spojená se shromažďováním se jakožto lid smlouvy; a co je nejdůležitější, naše věčné dědictví.
Oddaná poslušnost
Zaprvé se jedná o podstatu naší poslušnosti vůči Bohu. Slavnostně se zavazujeme, že budeme žít každým slovem, jež vychází z úst Božích, což znamená více než jen mít dobré úmysly. V tom se řídíme příkladem Ježíše Krista, který tím, že se dal pokřtít, „ukazuje dětem lidským, že se podle těla pokořuje před Otcem a dosvědčuje Otci, že bude poslušně zachovávati přikázání jeho“.6
Díky smlouvám se zaměřujeme na něco více než jen na to, abychom se vyhýbali chybám nebo se rozhodovali uvážlivě. Vnímáme odpovědnost vůči Bohu za svá rozhodnutí a za svůj život. Bereme na sebe jméno Kristovo. Zaměřujeme se na Krista – na to, abychom byli udatní ve svědectví o Ježíšovi a osvojili si Kristův charakter.
Díky smlouvám se nám poslušnost zásad evangelia vštěpuje přímo do duše. Znám jeden manželský pár, v němž manželka v době sňatku nebyla v Církvi aktivní a manžel nikdy členem Církve nebyl. Budu jim říkat Mary a John, což nejsou jejich pravá jména. Když začaly přicházet děti, Mary pociťovala silnou potřebu vychovávat je, jak se píše v písmech, „podle výchovy a nabádání Páně“.7 John ji v tom podporoval. Mary přinesla určité podstatné oběti, aby mohla být doma a důsledně učit děti evangeliu. Dbala na to, aby rodina plně využívala církevní bohoslužby a činnosti. Mary a John se stali příkladnými rodiči a jejich děti (velmi živí chlapci) vyrůstali ve víře a v oddanosti zásadám a měřítkům evangelia.
Johnovi rodiče, prarodiče chlapců, se radovali z čistého života a dosažených úspěchů svých vnuků, ale kvůli určitým nepřátelským názorům na Církev chtěli přisuzovat tento úspěch výhradně rodičovským schopnostem Johna a Mary. Ačkoli John nebyl členem Církve, s tímto názorem nesouhlasil. Trval na tom, že jeho rodiče jsou svědky toho, co přináší výuka evangelia – toho, co jeho synové zažívají v Církvi, i toho, co se děje u nich doma.
John sám byl ovlivněn Duchem, láskou a příkladem své manželky a naléháním svých synů. V patřičný čas se dal k velké radosti členů sboru a přátel pokřtít.
Mary a John upřímně potvrzují, že i když jim i jejich synům život přináší různé výzvy, je základem jejich požehnání ve skutečnosti smlouva evangelia. Jsou svědky toho, jak se v životě jejich dětí i jich samotných naplňují tato Pánova slova určená Jeremiášovi: „Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíši jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem.“8
Spojeni s Bohem
Druhým jedinečným aspektem cesty smlouvy je náš vztah s Božstvem. Smlouvy, které Bůh nabízí svým dětem, jsou něčím více než jen vodítkem. Váží nás k Němu, a svázáni s Ním můžeme překonat vše.9
Kdysi jsem četl článek jistého neinformovaného novináře, který vysvětloval, že křty za mrtvé vykonáváme tak, že do vody ponoříme svitky mikrofilmu. Poté jsou všichni ti, jejichž jména se na mikrofilmu nacházejí, považováni za pokřtěné. Takovýto přístup by byl efektivní, ale opomíjí nekonečnou cenu každé duše a zcela zásadní důležitost osobní smlouvy s Bohem.
Ježíš pravil: „Vcházejte těsnou branou; neboť těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málo je těch, kteří ji nalézají.“10 Obrazně řečeno je tato brána tak těsná, že umožňuje, aby jí prošel vždy jen jeden člověk. Každý uzavírá s Bohem osobní závazek a na oplátku od Něj získává osobní smlouvu, na své jméno, na kterou se může bezvýhradně spoléhat v čase i na věčnosti. Prostřednictvím obřadů a smluv se v našem životě „projevuje moc božskosti“.11
Božská pomoc
To nás vede k zamyšlení se nad třetím konkrétním požehnáním, které cesta smlouvy přináší. Bůh poskytuje téměř nepředstavitelný dar, aby těm, kteří smlouvu uzavírají, pomohl stát se těmi, kteří smlouvu dodržují – dar Ducha Svatého. Tento dar představuje právo na stálé společenství, ochranu a vedení Svatého Ducha.12 Svatý Duch, známý také jako Utěšitel, „naplňuje nadějí a dokonalou láskou“.13 „Zná všechny věci a vydává svědectví o Otci a o Synovi“,14 o nichž se i my zavazujeme vydávat svědectví.15
Na cestě smlouvy také nacházíme zcela zásadní požehnání v podobě odpuštění a očištění od hříchu. To je pomoc, která může přicházet pouze skrze božskou milost udílenou skrze Ducha Svatého. Pán říká: „Nyní, toto je ono přikázání: Čiňte pokání, všechny končiny země, a pojďte ke mně a buďte pokřtěni ve jménu mém, abyste mohli býti posvěceni přijetím Ducha Svatého, abyste mohli posledního dne přede mnou státi bez poskvrny.“16
Shromažďování se s lidem smlouvy
Začtvrté – ti, kteří kráčejí po cestě smlouvy, rovněž získávají jedinečná požehnání v podobě různého božsky stanoveného shromažďování. Všude v písmech se nacházejí proroctví o doslovném shromáždění dlouho rozptýlených kmenů Izraele do zemí jejich dědictví.17 Naplňování těchto proroctví a zaslíbení probíhá již nyní tím, že se lid smlouvy shromažďuje do Církve, do království Božího na zemi. President Nelson vysvětluje: „Když mluvíme o shromažďování, mluvíme zkrátka o této základní pravdě: každé dítě našeho Nebeského Otce … si zasluhuje slyšet poselství znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista.“18
Pán členům Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů přikazuje: „Povstaň a sviť, aby světlo tvé mohlo býti korouhví pro národy; … aby shromáždění v zemi Sion a v kůlech jeho mohlo býti jako ochrana a jako útočiště před bouří a před hněvem, až bude vylit bez zředění na celou zem.“19
Také zde máme každotýdenní shromažďování lidu smlouvy v domě modlitby v den Páně, abychom se mohli „plněji uchovati [neposkvrněnými] od světa“.20 Jedná se o shromažďování, jež nám umožňuje přijmout chléb a vodu svátosti na památku Usmíření Ježíše Krista a je příležitostí k tomu, abychom „se postili a modlili a [abychom] jeden s druhým mluvili o blahu svých duší“.21 Jako dospívající jsem byl na střední škole jediným členem Církve ve třídě. Byl jsem rád ve společnosti mnohých dobrých přátel ze školy, ale hodně jsem se spoléhal na tato každotýdenní sabatní shromáždění, která mě občerstvovala a osvěžovala duchovně i fyzicky. Nesmírně nám během stávající pandemie chybí tato možnost se v souladu s našimi smlouvami pravidelně shromažďovat a dychtivě se těšíme na to, až se budeme moci znovu scházet jako dřív.
Lidé smlouvy se rovněž shromažďují v chrámu, v domě Páně, aby obdrželi obřady, požehnání a zjevení, jež je možné získat pouze tam. Prorok Joseph Smith učil: „Co bylo cílem shromažďování … lidu Božího v kterémkoli věku světa? … Hlavním cílem bylo postavit Pánu dům, ve kterém by mohl zjevovat svému lidu obřady svého domu a slávy svého království a učit lid cestě spasení; neboť jsou určité obřady a zásady, které, když jsou vyučovány a prováděny, musí být konány na místě nebo v domě zbudovaném k tomuto účelu.“22
Dědictví smluvních zaslíbení
A konečně – jen tehdy, když kráčíme po cestě smlouvy, můžeme zdědit požehnání Abrahamova, Izákova a Jákobova, nejvyšší požehnání spasení a oslavení, která může poskytnout jedině Bůh.23
Zmínky o lidu smlouvy v písmech často odkazují na doslovné potomky Abrahama neboli na „dům Izraele“. Ale lid smlouvy rovněž zahrnuje všechny ty, kteří přijmou evangelium Ježíše Krista.24 Pavel vysvětlil:
„Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. …
A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podlé zaslíbení dědicové.“25
Ti, kteří jsou svým smlouvám věrní, „vyjdou ve vzkříšení spravedlných“.26 Jsou „[učiněni] dokonalými skrze Ježíše, prostředníka nové smlouvy. … Toto jsou ti, jejichž tělo je celestiální, jejichž sláva je slávou slunce, vpravdě slávou Boha, nejvyššího ze všech.“27 „Pročež, všechny věci jsou jejich, ať život, nebo smrt, nebo věci přítomné, nebo věci, které přijdou, všechny jsou jejich a oni jsou Kristovi a Kristus je Boha.“28
Dbejme prorokovy výzvy zůstat na cestě smlouvy. Nefi viděl nás i naši dobu a zaznamenal: „Já, Nefi, jsem spatřil moc Beránka Božího, jak sestoupila na svaté z církve Beránkovy a na lid smlouvy Páně, který byl rozptýlen po celé tváři země; a byli ozbrojeni spravedlivostí a mocí Boží ve veliké slávě.“29
Stejně jako duše Nefiova se i „duše má …těší ze smluv Páně“.30 O této velikonoční neděli svědčím o Ježíši Kristu, jehož Vzkříšení je naší nadějí a ujištěním o všem, co je na cestě smlouvy i na jejím konci slíbeno. Ve jménu Ježíše Krista, amen.