Chudáčci
V každém sboru a odbočce potřebujeme každého – ty zjevně silné i ty, kteří možná mají obtíže. Všichni jsou potřební.
Z dětství si pamatuji, jak jsem jezdíval s tatínkem autem a vídal u silnice lidi, kteří se dostali do obtížné situace nebo potřebovali pomoc. Tatínek vždy říkával „pobrecito“, což znamená „chudáček“.
Příležitostně jsem se zájmem přihlížel, jak tatínek mnoha těmto lidem pomáhá, zejména když jsme cestovali do Mexika na návštěvu k prarodičům. Obvykle narazil na člověka v nouzi a pak za ním sám zašel a poskytl mu potřebnou pomoc. Později jsem zjistil, že těmto lidem pomáhal zapsat se do školy, nakoupit potraviny nebo se tak či onak postarat o jejich blaho. Sloužil „chudáčkům“, kteří mu přišli do cesty. Z dob dospívání si vlastně ani nepamatuji, že by u nás někdy nebydlel nikdo, kdo potřeboval střechu nad hlavou, než se o sebe dokázal postarat sám. Možnost to sledovat ve mně vzbuzovala ducha soucitu s bližními a s potřebnými.
Příručka Kažte evangelium mé uvádí: „Obklopují vás lidé. Míjíte je na ulici, navštěvujete je u nich doma a cestujete mezi nimi. Oni všichni jsou děti Boží, vaši bratři a sestry. … Mnozí tito lidé hledají smysl života. Záleží jim na jejich [budoucnosti a] rodině.“ (Kažte evangelium mé – příručka k misionářské službě [2005], 1.)
Během mnoha let své služby v Církvi se snažím nacházet ty, kteří v životě potřebují pomoc – jak časnou, tak duchovní. Často přitom slýchám hlas svého tatínka, jak říká „pobrecito“, chudáček.
V Bibli nacházíme nádherný příklad péče o jednoho chudáčka:
„Potom pak Petr a Jan vstupovali do chrámu v hodinu modlitebnou devátou.
A muž nějaký, byv chromý od života matky své, nesen byl, kteréhož sázeli na každý den u dveří chrámových, kteréž slouly krásné, aby prosil za almužnu těch, kteříž vcházeli do chrámu.
Ten uzřev Petra a Jana, ani vcházeti měli do chrámu, prosil, aby mu almužnu dali.
I pohleděv naň Petr s Janem, řekl: Hleď na nás.
A on pilně pohleděl na ně, naděje se, že něco vezme od nich.
Tedy řekl Petr: Stříbra a zlata nemám, ale což mám, to tobě dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď.
I ujav jej za ruku jeho pravou, pozdvihl ho, a hned utvrzeny jsou nohy jeho i kloubové.“ (Skutkové 3:1–7; zvýraznění přidáno.)
Při čtení tohoto příběhu mě upoutalo slovo pohledět. Pohledět znamená upřít někam zrak či myšlenky nebo se na něco upřeně zadívat. Když Petr na tohoto muže pohleděl, viděl ho jinak než druzí. Odhlédl od jeho neschopnosti chodit a od jeho slabostí a dokázal rozpoznat, že muž má dostatečnou víru k uzdravení a ke vstupu do chrámu, aby mohl obdržet požehnání, o něž usiluje.
Všiml jsem si, že ho Petr vzal za pravou ruku a pozdvihl ho. Zatímco onomu muži takto pomáhal, Pán muže zázračně uzdravil, a „utvrzeny jsou nohy jeho i kloubové“ (Skutkové 3:7). Tento muž, jenž byl slabý, získal díky Petrově lásce a touze mu pomoci lepší schopnosti.
Když jsem sloužil jako územní sedmdesátník, vyčlenil jsem si úterní večery na návštěvy v rámci služby s presidenty kůlů z oblasti, kde jsem působil. Vyzval jsem je, aby domluvili schůzky s těmi, kteří potřebují nějaký obřad evangelia Ježíše Krista nebo kteří momentálně nedodržují své smlouvy. Pán prostřednictvím naší důsledné a cílevědomé pastýřské služby zvelebil naše úsilí, a my jsme tak byli schopni najít jednotlivce i rodiny v nouzi. Byli to „chudáčci“, kteří žili v různých kůlech, kde jsme sloužili.
Jednou jsem doprovázel presidenta Billa Whitwortha, presidenta kůlu Sandy Utah Canyon View, na návštěvě v rámci pastýřské služby. Modlil se ohledně toho, koho máme navštívit, ve snaze získat stejný prožitek jako Nefi, jenž „byl … veden Duchem, nevěda předem to, co [má učiniti]“ (1. Nefi 4:6). Předvedl nám, že se při službě máme nechat vést zjevením k těm nejpotřebnějším, namísto abychom pouze sledovali nějaký seznam nebo metodicky navštěvovali jednotlivé lidi. Máme se dát vést mocí inspirace.
Vzpomínám si, jak jsme navštívili jeden mladý pár, Jeffa a Heather, s jejich synkem Kaiem. Jeff vyrůstal jako aktivní člen Církve. Byl to velmi talentovaný sportovec a měl slibnou kariéru. Když dospíval, začal se Církvi vzdalovat. Později byl účastníkem automobilové nehody, což změnilo běh jeho života. Jeff se nás zeptal, jakmile jsme vešli a seznámili se, proč jsme přišli navštívit právě jeho rodinu. Odpověděli jsme, že v rámci hranic onoho kůlu žije okolo 3 000 členů. Pak jsem se ho zeptal: „Jeffe, řekněte, proč nás Pán ze všech domovů, kam jsme dnes večer mohli jít, poslal právě sem.“
To Jeffa dojalo a začal nám vyprávět o některých svých obavách a obtížích, jimž čelili jako rodina. My jsme začali mluvit o různých zásadách evangelia Ježíše Krista. Vybídli jsme Jeffovu rodinu k několika konkrétním věcem, jež se mohou zpočátku zdát těžké, ale časem budou zdrojem velikého štěstí a radosti. Pak dal president Whitworth Jeffovi kněžské požehnání, aby mu pomohl obtíže překonat. Jeff a Heather s naším návrhem souhlasili.
Asi o rok později jsem měl výsadu sledovat Jeffa, jak křtí svou manželku Heather, aby se stala členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Nyní se připravují na vstup do chrámu, aby se dali zpečetit jako rodina na čas a celou věčnost. Naše návštěva změnila běh jejich života jak časně, tak duchovně.
Pán uvedl:
„Pročež, buď věrný, zastávej úřad, který jsem ti určil; pomáhej slabým, pozdvihuj ruce, které jsou skleslé, a posiluj kolena zemdlená.“ (Nauka a smlouvy 81:5.)
„A konáním těchto věcí budeš konati největší dobro pro bližní své a budeš podporovati slávu toho, kdo je tvůj Pán.“ (Nauka a smlouvy 81:4.)
Bratři a sestry, klíčovému prvku v naší pastýřské službě učil apoštol Pavel. Učil, že my všichni jsme „tělo Kristovo, a oudové z částky“ (1. Korintským 12:27) a že každého údu těla je zapotřebí k zajištění toho, aby mohlo být povzneseno celé tělo. Poté učil mocné pravdě, která mi vstoupila hluboko do srdce, jakmile jsem si ji přečetl. Řekl: „Nýbrž mnohem více oudové, kteříž se zdadí nejmdlejší v těle býti, potřební jsou. A kteréž máme za [nejméně úctyhodné] v těle, těm větší [úctu prokazujeme].“ (1. Korintským 12:22–23; zvýraznění přidáno.)
Z toho plyne, že v každém sboru a odbočce potřebujeme každého – ty zjevně silné i ty, kteří možná mají obtíže. Všichni jsou potřební k nepostradatelnému povznesení celého těla Kristova. Často přemýšlím, kdo nám v různých kongregacích chybí, kdo by nás posílil a učinil dokonalými.
Starší D. Todd Christofferson učil: „V Církvi se nejen učíme božské nauce, ale získáváme i zkušenosti s jejím uplatňováním. Jakožto tělo Kristovo si členové Církve navzájem slouží v rámci každodenního života. Nikdo nejsme dokonalý. … V rámci těla Kristova musíme dělat něco více, než se jen učit pojmům a vzletným slovům – musíme získat opravdovou přímou zkušenost, zatímco se učíme ‚žíti s druhými v lásce‘ [Nauka a smlouvy 42:45].” („Proč Církev“, Liahona, listopad 2015, 108–109.)
V roce 1849 měl Brigham Young sen, v němž viděl Proroka Josepha Smitha, jak před sebou žene velké stádo ovcí a koz. Některá zvířata byla velká a krásná, jiná malá a špinavá. Brigham Young vzpomínal, jak se zadíval Proroku Josephu Smithovi do očí a řekl: „Josephe, máte to nejpodivnější stádo, … jaké jsem v životě viděl; co s těmi zvířaty budete dělat?“ Prorok, jemuž nesourodé stádo zjevně nedělalo starosti, prostě odpověděl: „[Brighame], všechna jsou tam, kde mají být.“
Když president Young procitl, pochopil, že i když se v Církvi nashromáždí různorodé „ovce a kozy“, bude jeho zodpovědností všechny začlenit a umožnit jim naplnit celý jejich potenciál, jakmile v Církvi zaujmou své místo. (Upraveno z proslovu Ronalda W. Walkera, „Brigham Young: Student of the Prophet“, Ensign, Feb. 1998, 56–57.)
Bratři a sestry, námět na tento proslov jsem získal, když jsem se hluboce zamýšlel nad jedním člověkem, jenž nyní není v Církvi Ježíše Krista aktivní. Na chvíli bych se chtěl na všechny takové obrátit. Starší Neal A. Maxwell učil, že „takoví lidé často zůstávají Církvi nablízku, ačkoli se plně nezapojují. Nevstoupí do kaple, ale ani neodejdou od jejího vchodu. To jsou ti, kteří potřebují Církev a Církev potřebuje je, ale kteří zčásti žijí ‚ve světě … bez Boha‘ [Mosiáš 27:31].“ („Why Not Now?“, Ensign, Nov. 1974, 12.)
Rád bych zopakoval výzvu, kterou vyslovil náš milovaný president Russell M. Nelson, když poprvé promluvil k členům Církve. Řekl: „Každému členovi Církve říkám: Kráčejte dál cestou smlouvy. Váš závazek následovat Spasitele prostřednictvím toho, že s Ním budete uzavírat smlouvy a pak je dodržovat, vám otevře dveře ke každému duchovnímu požehnání a výsadě, které jsou dostupné mužům, ženám i dětem, ať jsou kdekoli.“
Pak naléhavě prosil: „Pokud jste z této cesty sešli, dovolte mi vás vyzvat, s veškerou nadějí v srdci, prosím, vraťte se. Ať vás trápí cokoli, ať čelíte čemukoli, je zde pro vás místo, zde v Pánově Církvi. Vy a generace, které se doposud nenarodily, budete požehnáni svými skutky, které nyní učiníte pro to, abyste se navrátili na cestu smlouvy.“ („Zatímco společně kráčíme kupředu“, Liahona, duben 2018, 6–7; zvýraznění přidáno.)
Svědčím o Něm, o samotném Ježíši Kristu, Mistru služebníku a Spasiteli nás všech. Vyzývám každého z nás, abychom hledali „pobrecitos“ – „chudáčky“ mezi námi, kteří jsou v nouzi. V to doufám a o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.