Hrob nemá žádného vítězství
Skrze vykupující Usmíření a slavné Vzkříšení Ježíše Krista mohou být zarmoucená srdce uzdravena a bolest se může proměnit v pokoj a úzkost v naději.
O této slavné velikonoční neděli naše děti radostně zpívají: „V nádherný den jarní Ježíš z mrtvých vstal, hrob opustil a pouta smrti navždy překonal.“1
Jsme vděčni za naši znalost ohledně Vzkříšení Ježíše Krista. A přesto v určité chvíli našeho života pocítíme zármutek poté, co ztratíme někoho milovaného. Během této globální pandemie mnozí z nás ztratili své blízké – buď členy rodiny, nebo přátele.2 Modlíme se za ty, kteří kvůli takové ztrátě nyní truchlí.
President Russell M. Nelson řekl:
„Bez ohledu na věk truchlíme kvůli svým blízkým, kteří již odešli. Truchlení je jedním z nejhlubších vyjádření čisté lásky. …
Bez nynějšího odloučení doprovázeného slzami navíc nemůžeme plně docenit pozdější radostné shledání. Jedinou možností, jak smrti odejmout zármutek, je odejmout životu lásku.“3
Umíme si představit, jak se Ježíšovi přátelé, kteří Pána následovali a sloužili Mu,4 cítili, když byli svědky Jeho smrti.5 Víme, že truchlili a plakali.6 V den Ukřižování, aniž by věděli, co nastane v neděli, je dozajista přemáhala úzkost a přemýšleli, jak budou dál bez svého Pána žít. Sloužili Mu ale dál – i poté, co zemřel.
Jozef z Arimatie požádal Piláta, aby mu vydal Ježíšovo tělo. Sňal tělo z kříže, zavinul ho jemným plátnem, vložil ho do svého nového hrobu a ke dveřím hrobky přivalil velký kámen.7
Nikodém přinesl myrhu a aloe. Pomohl Jozefovi vzít tělo a zavinout ho do plátna s kořením.8
Maria Magdaléna a další ženy Jozefa a Nikodéma následovaly, sledovaly, kam položili Ježíšovo tělo, a připravily vonná koření a masti, aby tělo pomazaly.9 Podle přísných zákonů oné doby čekaly na to, až budou moci tělo dále připravit a pomazat, protože sobota byla dnem sabatu.10 Pak se brzy ráno v neděli vydaly k hrobce. Když zjistily, že tam Spasitelovo tělo není, šly to říct učedníkům – Ježíšovým apoštolům. Apoštolové s nimi přišli k hrobu a viděli, že je prázdný. Všichni kromě Marie Magdalény nakonec odešli a podivovali se nad tím, co se se Spasitelovým tělem stalo.11
Maria Magdaléna zůstala u hrobu sama. Pouhých několik dnů předtím viděla tragickou smrt svého přítele a Mistra. Nyní byl Jeho hrob prázdný a ona nevěděla, kde Pán je. Bylo toho na ni až příliš, a tak se rozplakala. V tom okamžiku k ní přišel vzkříšený Spasitel a zeptal se jí, proč pláče a koho hledá. V domnění, že s ní mluví zahradník, ho požádala, aby jí řekl – pokud vzal tělo jejího Pána – kde toto tělo je, aby jej mohla vzít.12
Představuji si, že Pán Marii Magdaléně nejspíš umožnil, aby truchlila a vyjádřila svou bolest.13 Poté ji oslovil jménem, a ona se k Němu obrátila a rozpoznala Ho. Viděla vzkříšeného Krista a byla svědkem Jeho slavného Vzkříšení.14
Tak jako vy dokáži i já do určité míry soucítit s bolestí, kterou Maria Magdaléna a její přátelé pociťovali, když se rmoutili nad smrtí svého Pána. Když mi bylo devět let, přišla jsem během zničujícího zemětřesení o svého staršího bratra. Protože se to stalo nečekaně, chvíli mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Přemáhal mě zármutek a kladla jsem si otázky: „Co se s mým bratrem stalo? Kde je? Kam odešel? Uvidím ho ještě někdy?“
Tehdy jsem ještě neznala Boží plán spasení a přála jsem si vědět, odkud jsme přišli, jaký je účel života a co se s námi stane po smrti. Nemáme snad všichni tutéž touhu, když ztratíme někoho blízkého nebo procházíme v životě těžkostmi?
O několik let později jsem na svého bratra začala myslet určitým konkrétním způsobem. Představovala jsem si, že u nás klepe na dveře. Já dveře otevřu a on tam stojí a říká mi: „Nejsem mrtvý. Jsem naživu. Nemohl jsem za tebou přijít, ale teď s tebou zůstanu a už neodejdu.“ Tato představa, téměř sen, mi pomáhala zvládat bolest, kterou jsem kvůli jeho odchodu pociťovala. Na mysl mi neustále přicházela myšlenka na to, že bude se mnou. Někdy jsem dokonce zírala na dveře a doufala, že zaklepá a já ho znovu uvidím.
O 40 let později jsem během Velikonoc přemítala o Vzkříšení Ježíše Krista a začala myslet na svého bratra. V tom okamžiku mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem si představovala, že mě přijde navštívit.
Onoho dne jsem si uvědomila, že Duch mi během obtížného období přinášel útěchu. Získala jsem svědectví, že duch mého bratra není mrtvý – je naživu. Kráčí dál ve své věčné existenci. Nyní vím, že můj bratr znovu vstane15 v onen velkolepý okamžik, kdy budeme díky Vzkříšení Ježíše Krista vzkříšeni i my všichni. Navíc nám všem Kristus umožnil být znovu sjednoceni s rodinou a získat věčnou radost v přítomnosti Boží, pokud se rozhodneme s Ním uzavřít a dodržovat posvátné smlouvy.
President Nelson učil:
„Smrt je nezbytnou součástí naší věčné existence. Nikdo neví, kdy přijde, ale je podstatným prvkem Božího velikého plánu štěstí. Díky Usmíření Páně je konečné vzkříšení skutečností a věčný život je možností pro celé lidstvo. …
Pro truchlící pozůstalé … [je] osten smrti zmírněn vytrvalou vírou v Krista, dokonalým jasem naděje, láskou k Bohu a ke všem lidem a hlubokou touhou jim sloužit. Tato víra, tato naděje, tato láska nás uzpůsobí k tomu, abychom vstoupili do Boží svaté přítomnosti a abychom, se svými věčnými partnery a rodinami, s Ním přebývali na věky.“16
Svědčím o tom, že „kdyby Kristus nebyl vstal z mrtvých neboli kdyby nebyl zlomil pouta smrti, aby hrob neměl žádného vítězství a aby smrt neměla žádného ostnu, pak by nebylo mohlo býti žádného vzkříšení.
Ale vzkříšení je, tudíž hrob nemá žádného vítězství a osten smrti je pohlcen v Kristu.
On je světlo a život světa; ano, světlo, jež je nekonečné, jež nemůže nikdy býti zatemněno; ano, a také život, který je nekonečný, takže nemůže již býti smrti.“17
Sám Ježíš Kristus pronesl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“18
Svědčím o tom, že skrze vykupující Usmíření a slavné Vzkříšení Ježíše Krista mohou být zarmoucená srdce uzdravena a bolest se může proměnit v pokoj a úzkost v naději. Pán nás může obejmout v náručí milosrdenství a může každého z nás utěšit, uschopnit a uzdravit. Ve jménu Ježíše Krista, amen.