Pomáhající ruce, zachraňující ruce
Kéž následujeme rady a příklad proroka a každý den vyhledáváme potřebné.
Bratři a sestry, jsem nesmírně vděčný za příležitost mluvit na této konferenci. Jsem vděčný za presidenta Thomase S. Monsona, a svědčím o tom, že je prorokem žijícího Boha. Hluboce se mě dotýká úžasný příklad presidenta Monsona, který věnuje celý svůj život tomu, že svýma rukama pomáhá druhým a zachraňuje je.
Žijeme v době, kdy se mnozí lidé potýkají s pohromami a potřebují pomoc kvůli zničujícím následkům zemětřesení, tsunami, hurikánů a dalších přírodních katastrof. Církev těmto lidem pomáhá prostřednictvím humanitární pomoci. Členové Církve věrně dávají každý měsíc štědré postní oběti a slouží v duchu lásky. Nabízejí doslova pomocnou ruku Pánovým způsobem. Následují přikázání Páně, že mají „[pamatovati] ve všech věcech na chudé a potřebné, na nemocné a sužované, neboť ten, kdo nečiní tyto věci, ten není [Jeho] učedníkem“. (NaS 52:40.)
Dnes bych se rád zaměřil na ruce, které pomáhají a zachraňují duchovně. Pánovo dílo a sláva je vskutku „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“. (Mojžíš 1:39.) Mnozí kolem nás potřebují duchovní pomoc. Když nabízíme záchrannou ruku méně aktivním členům, částečně členským rodinám a těm, kteří nesdílejí naši víru, vyzýváme tím všechny, aby „přišli ke Kristu“.1
Poté, co jsem byl nově obrácen do Církve, jsem zažil duchovní záchranu díky záchranným rukám věrné členky Církve. Vyrůstal jsem v japonském městě Matsumoto, nedaleko dějiště zimních olympijských her v Naganu. Mé domovské město se velmi podobá Salt Lake City – je to údolí obklopené krásnými horami. Když mi bylo 17 let, potkal jsem dva americké misionáře – staršího Cartera a staršího Hayashiho. Ačkoli mezi námi byl věkový rozdíl pouhé dva nebo tři roky, tito starší měli něco úžasného, co jsem nikdy předtím nepocítil. Byli pozorní, veselí a naplněni láskou a světlem. Jejich vlastnosti na mě velmi zapůsobily, a chtěl jsem být jako oni. Vyslechl jsem si jejich poselství a rozhodl jsem se, že se dám pokřtít. Moji rodiče byli buddhisté, a s mým křtem silně nesouhlasili. Díky pomoci misionářů a Pána jsem ale dostal svolení a jako zázrakem jsem byl pokřtěn.
Následující rok jsem začal studovat na universitě v Jokohamě. Protože jsem tam byl sám, daleko od domova a známých, bylo mi smutno a Církev jsem opustil. Jednoho dne jsem dostal pohlednici od jedné členky Církve z domova. Napsala mi, že se doslechla, že nechodím na církevní shromáždění. Citovala nějaký verš z písem a vyzvala mě, abych se do Církve vrátil. Slova onoho verše na mě velmi zapůsobila. Pomohlo mi to uvědomit si, že jsem možná ztratil něco důležitého, a přemítal jsem nad tím a zápasil jsem s tím mnoho dní. Také jsem si díky tomu vzpomněl na slib, který mi kdysi dali misionáři: „Pokud budeš číst Knihu Mormonovu a upřímně se pomodlíš o to, zda je zaslíbení v Moronim pravdivé, poznáš pravdu mocí Ducha Svatého.“2
Uvědomil jsem si, že jsem se nemodlil z celého srdce, a tak jsem se rozhodl to udělat. Jednou ráno jsem se vzbudil brzy, ve svém malém bytě jsem poklekl a upřímně jsem se pomodlil. Ke svému překvapení jsem pocítil potvrzení Ducha Svatého, jak mi bylo slíbeno. Srdce mi hořelo, tělo se mi chvělo a byl jsem naplněn radostí. Mocí Ducha Svatého jsem poznal, že Bůh Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus žijí a že se opravdu zjevili Josephu Smithovi. V srdci jsem se zavázal, že budu činit pokání a věrně následovat Ježíše Krista po zbytek života.
Tento duchovní zážitek mi zcela změnil život! Z vděčnosti Pánu a oné člence Církve, která mě zachránila, jsem se rozhodl sloužit na misii. Po misii jsem byl zpečetěn v chrámu s úžasnou dívkou a byli jsme požehnáni čtyřmi dětmi. Ne náhodou to je tatáž dívka, která mě zachránila tím, že před mnoha lety poslala pohlednici na adresu onoho osamělého bytu v Jokohamě. Budu navždy vděčný za milosrdenství Páně a za pomoc této členky Církve, která mě vyzvala, abych znovu přišel ke Kristu.3
Vím, že mnozí z vás v soukromí nabízíte svou láskyplnou a záchrannou ruku každý den. Patří mezi ně věrná sestra z Pomocného sdružení, která nepečuje jen o sestry, pro něž je navštěvující učitelkou, ale také o jakékoli sestry, které jsou nemocné nebo potřebují nějakou pomoc. Navštěvuje je často a celé roky posiluje víru mnohých. Myslím na biskupa, který často navštěvoval vdovy a vdovce ve svém sboru. Takto pomáhal i mnoho let poté, co byl uvolněn.
Znám vedoucího kněžství, který věnuje čas mladému muži, který přišel o otce. Chodí s ním na různé akce, učí ho evangeliu a dává mu rady, tak jak by to dělal i jeho otec. Jiná rodina se s radostí dělí s druhými o evangelium. Každý z rodičů a dětí svědčí o evangeliu lidem kolem sebe, a mnozí je mají rádi.
V rámci jedné činnosti z Primárek má pětiletá vnučka dává do velké skleněné lahve zrníčko pražené kukuřice pokaždé, když udělá dobrý skutek. Snaží se udělat něco dobrého každý den, a přitom si hlasitě zpívá tuto píseň z Primárek: „Sleduj proroka, poslyš proroka, nesejdi z cesty, on cestu zná.“4
Nemám čas vám vyprávět o všem dobrém, co vidím, že členové Církve dělají. Následují rady proroka – nikoli z povinnosti nebo ze zodpovědnosti, ale z vlastní svobodné vůle, anonymně a s radostí.
Někdy máme pocit, že jsme slabí a nemáme sílu na zachraňování druhých, ale Pán nám připomíná: „Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Matouš 25:40.)
Zakončím citátem presidenta Thomase S. Monsona: „Bratři a sestry, kolem nás jsou ti, kteří potřebují naši pozornost, naše povzbuzení, naši podporu, naši útěchu, naši laskavost – ať již to jsou členové rodiny, přátelé, známí nebo někdo cizí. Jsme zde na zemi jako ruce Páně, a máme zmocnění sloužit Jeho dětem a pozvedat je. Pán spoléhá na každého z nás.“5
Kéž následujeme rady a příklad proroka a každý den vyhledáváme potřebné, abychom mohli být rukama Páně ve snaze pomáhat Jeho dětem a zachraňovat je, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.