Následujeme Ježíše Krista
Radujeme [se] ze všeho, co pro nás Spasitel udělal. Umožňuje každému z nás získat spasení a oslavení.
Je to velká zodpovědnost promlouvat o velikonoční neděli k Svatým posledních dnů, kteří jsou po celém světě a milují našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Dnes dopoledne oslavujeme Jeho vítězství nad smrtí. Vážíme si svého poznání a pociťujeme upřímnou vděčnost za Spasitelovu dobrovolnou smírnou oběť za nás. Jeho podvolení se vůli Otcově přineslo božské vítězství nad smrtí a je vrcholnou událostí v historii lidstva. Vážím si této příležitosti hovořit o následování Spasitele.
Poslední dva dny Spasitelovy služby ve smrtelnosti předcházející Jeho Ukřižování mají hluboký význam – mnohdy přesahující naše chápání. Mnohé z toho, co je pro naše věčné určení zásadní, se přihodilo ve čtvrtek, a pak v pátek – v den, kdy byl Kristus ukřižován. Poslední večeře – večeře o přesnicích – „tradiční připomínka vysvobození Izraele ze zajetí“ se konala o čtvrtečním večeru.1 Při Poslední večeři byly představeny obřady a nauky velikého významu. Zmíním se pouze o třech z nich. Zaprvé – Spasitel ustanovil obřad svátosti. Vzal chléb, nalámal ho, požehnal a podal svým učedníkům řka: „To jest tělo mé, kteréž se za vás dává. To čiňte na mou památku.“2 Tímto způsobem zavedl svátost. Zadruhé – Spasitel kladl ohromující důraz na nauky, jež učí lásce coby přední zásadě. Učil: „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“3 Zatřetí – Kristovou přímluvou neboli příkazem byl „Duch Svatý slíben apoštolům“ coby další utěšitel.4
Následně Spasitel vykonal Usmíření. Vzal na sebe „břímě hříchů lidstva“ a „hrůzy, které na Něj Satan … dokázal uvalit“.5 V této době podstoupil podvodně zosnovaná přelíčení a vytrpěl hrůzné a tragické události, jež vedly k Jeho Ukřižování. Vše nakonec vyvrcholilo Kristovým vítězoslavným Vzkříšením o velikonoční neděli. Kristus naplnil své posvátné poslání Spasitele a Vykupitele. Budeme vzkříšeni z mrtvých a náš duch bude opět spojen s tělem. V závislosti na své osobní způsobilosti můžeme díky Spasitelově milosti získat onu úžasnou příležitost vrátit se do přítomnosti Boha.6
Když Prorok Joseph Smith hovořil o těchto velikonočních událostech, řekl: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben a opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“7
I přesto, že se radujeme z božského významu událostí v Getsemanech a na Kalvárii, naše pozornost se vždy soustředí na vzkříšeného Pána. Frederic Farrar – anglický teolog a věřící – svědčil, že raná generace věřících v prvotní křesťanské Církvi oslavovala Spasitele jako „vzkříšeného, věčného, oslaveného Krista“, a „pohlížela na Něj nikoli jako by byl na kříži, nýbrž jako by byl na trůnu“.8
President Gordon B. Hinckley učil, že naším poselstvím světu je to, že On žije! Symbol Krista u Svatých posledních dnů nalezneme ve smysluplném vyjadřování své víry a ve způsobu, jak žijeme podle Jeho evangelia.9
Když přemítáme o tom, co dnes znamená být křesťanem, přemýšlejme o tom, co od nás bude vyžadovat cesta učednictví. Navrhuji, abychom se zamysleli nad Spasitelovými skutky během Jeho posledních dvou dnů ve smrtelnosti a abychom se jimi náležitě řídili.
Nejprve se zamyslete nad tím, jak Spasitel ustanovil svátost. Věděl, co Ho čeká. Jeho posvátné, smírné poslání, které začalo v předsmrtelné existenci Válkou v nebi, se mělo onoho večera a druhého dne začít naplňovat. I přesto, že Ho bezprostředně čekaly výslechy od Jeho protivníků, nenacházíme sebemenší zmínku o tom, že by se Spasitel chystal proti nepravdivým obviněním jakkoli bránit. Místo toho představil svým učedníkům posvátný obřad svátosti. Když o této posvátné události přemýšlím, hluboce se mě to dotýká. Shromáždění svátosti je nejposvátnější a nejsvatější shromáždění v Církvi. Po svém Vzkříšení zavedl Spasitel svátost i mezi Nefity.10 Máme-li být Jeho učedníky a oddanými členy Jeho Církve, musíme na svátost pamatovat a přistupovat k ní s úctou. Svátost umožňuje každému z nás, abychom se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem vyjádřili vůli následovat Spasitele, činit pokání a stát se Svatým skrze Kristovo Usmíření.11 Svátost nám umožňuje, abychom přitom, když obnovujeme smlouvu křtu, dosvědčili Bohu, že budeme mít na paměti Jeho Syna a že budeme dodržovat Jeho přikázání.12 To prohlubuje naši lásku k Otci i k Synovi a naši vděčnost za Ně.
Spasitel rovněž kladl důraz na lásku a jednotu a prohlásil, že budeme známi jako Jeho učedníci, budeme-li mít lásku jedni k druhým. Ve světle Usmíření, jež má věčné důsledky a jež se Spasitel chystal vykonat, je nutné, abychom byli takového přikázání poslušni. Lásku k Bohu projevujeme tím, že dodržujeme Jeho přikázání a že sloužíme Jeho dětem. Usmíření sice nerozumíme v plné míře, ale můžeme se v životě snažit mít více lásky a být laskavější, bez ohledu na protivenství, kterým čelíme.
Spasitelovo přikázání učedníkům – aby měli lásku jedni k druhým – a onen pozoruhodný a působivý způsob, jímž této zásadě učil při Poslední večeři, je jedním z nejpronikavějších a nejkrásnějších příběhů posledních dnů Jeho smrtelného života.
Nebyla to pouhá lekce o morálce. Zde je Syn Boží, jenž prosí své apoštoly i všechny ostatní učedníky, kteří přijdou po nich, aby na toto nejdůležitější učení pamatovali, a aby se jím řídili. To, jak se k sobě chováme a jak spolu mluvíme, vyjadřuje míru naší ochoty následovat Ježíše Krista.
Poselství, jimž na této konferenci nasloucháme, se dotýkají našeho srdce, a my činíme rozhodnutí a závazek, že budeme lepší. Nicméně v pondělí ráno se vrátíme do práce, do školy, do oblasti, kde žijeme, a do světa, jenž se v mnoha případech zmítá v nepokojích. Mnozí v tomto světě mají strach a vzájemně se na sebe hněvají. I když těmto pocitům rozumíme, je třeba, abychom byli ve svém projevu slušní a ve vztahu k druhým ohleduplní. To platí obzvláště v případech, kdy máme odlišný názor. Spasitel učil, že máme mít rádi dokonce i své nepřátele.13 Velká většina našich členů se touto radou řídí. Přesto jsou však někteří, již mají pocit, že dávat najevo svůj hněv či hluboce zakořeněné názory je důležitější než chovat se tak, jak svým životem ukazoval a jak učil Ježíš Kristus. Vyzývám každého z nás jednotlivě, abychom si uvědomili, že to, jak vyjadřujeme svůj nesouhlas, jasně určuje to, jací jsme a zda opravdu následujeme Spasitele. Není špatné mít odlišný názor, ale je špatné být nepříjemný. Násilí a vandalismus nejsou tou správnou reakcí na naše neshody. Projevujeme-li lásku a úctu i za ne takovými, jako je Kristus.
Spasitelovo zaslíbení Dvanácti, že jim zanechá Ducha Svatého, má zásadní význam pro pochopení základní úlohy Ducha Svatého – třetího člena Božstva. Duch Svatý je duchovní bytostí, Utěšitelem, jenž vydává svědectví o Otci a Synu, zjevuje pravdu všech věcí, a posvěcuje ty, kteří činí pokání a jsou pokřtěni. Mluví se o Něm také jako o Svatém Duchu zaslíbení, a jako takový potvrzuje Bohu, že naše spravedlivé skutky, obřady a smlouvy jsou přijatelné.14 Ti, kdo jsou zpečetěni Svatým Duchem zaslíbení, obdrží vše, co má Otec.15
Žijeme v rušném a svárlivém světě, v němž je možné sledovat nebo poslouchat informace, hudbu či dokonce naprosté nesmysly prakticky 24 hodin denně. Chceme-li pociťovat inspiraci Ducha Svatého, musíme si udělat čas a zpomalit, přemítat, modlit se a žít tak, abychom byli hodni přijímat Jeho nabádání a řídit se jimi. Budeme-li dbát na Jeho varování, vyhneme se závažným chybám. Naší výsadou jako členů Církve je přijímat světlo a poznání od Boha tak dlouho, až přijde dokonalý den.16
Usmiřující utrpení, jež Spasitel prožil v Getsemanech a na kříži, je pro nás velkým příkladem. Čelil duševním, fyzickým a duchovním strastem, které přesahují naše chápání. V zahradě se modlil k Otci těmito slovy: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“17 Jako Jeho učedníci se ocitneme v situacích, kdy budeme zkoušeni, nespravedlivě pronásledováni a zesměšňováni, kdy budeme čelit zdánlivě nesnesitelným časným i duchovním bouřím a kdy budeme pít hořký kalich a budeme se modlit, aby od nás odešel. Nikdo není od bouří života osvobozen.
Připravujeme se na Druhý příchod Spasitele. Písma hovoří jasně – nikdo neví, kdy k tomu dojde. Písma nám však také říkají, že mezi hořké kalichy, jež v posledních dnech zakusíme, budou patřit „země třesení po místech“18 a „[vlny mořské zvedající] se nad meze své“.19
Zničující zemětřesení a vlny tsunami nedávno udeřily na několika místech, včetně Chile, Haiti a ostrovů Pacifiku. Před několika týdny jsem se spolu s předsedajícím biskupem H. Davidem Burtonem a se starším Tadem R. Callisterem setkal se Svatými, kteří přišli o členy rodiny následkem tsunami, jež loni v září postihla východní pobřeží Samoy. Kaple byla zaplněná, a bylo to dojemné shromáždění. Ujistili jsme tyto úctyhodné členy o tom, že díky Usmíření Ježíše Krista budou moci být znovu sjednoceni se svými drahými, které ztratili.
President kůlu, Sonny Purcell, jel zrovna autem, když v dáli na moři uviděl, jak se blíží obrovská vlna. Zatroubil a zastavil u dětí, které šly zrovna po silnici do školy, a varoval je, aby co nejrychleji běžely na nějaké vyvýšené místo do bezpečí. Děti jeho pokynu uposlechly. Pak zoufale pokračoval dál, vzal svou čtyřletou dcerku, posadil ji do auta a poté se pokusil dojít i pro svou matku. Než se k ní však dostal, vlna pohltila jeho auto a vlekla ho přes 90 metrů, až se zaklínilo v koruně stromu. Rychle posadil svou dceru na střechu auta, zajistil ji, a plaval zachránit svou matku, která se držela větve jiného stromu nedaleko jejich domu. S velkou námahou s ní doplaval až k autu do bezpečí. Mnozí však takové štěstí neměli. Neměli čas na to, aby utekli na vyvýšené místo do bezpečí. Mnozí přišli o život, zejména mladí a starší lidé.
Řekli jsme samojským rodinám, že členové po celém světě jim vyjadřují lásku a projevují zájem, modlí se za ně a přispívají do fondu postních obětí a humanitární pomoci ve prospěch členů i jejich sousedů-nečlenů. Totéž platí pro členy a jejich sousedy v Chile a na Haiti. Děláme to, protože následujeme Ježíše Krista.
Při našem setkání s rodinami v Samoi bylo nadmíru zřejmé, jak je i v duchovní oblasti důležité dostat se na vyvýšené místo, vést lepší život a držet se spásných obřadů. Spasitelův příklad a život nás učí tomu, abychom se duchovně vyhýbali oné spodní cestě, na níž převládají věci tohoto světa. Když jsem si po našem setkání třásl rukou se členy, jedna sestra mi řekla, že její rodina ještě nebyla v chrámu, a nyní přišli o dceru. Se slzami v očích řekla, že jejich cílem je nyní připravit se na přijetí posvátných obřadů chrámu, aby mohli být spolu navždy.
Když jsem přemítal o tom, co mi řekla tato sestra, a o dnešní situaci ve světě, pocítil jsem naléhání vyzvat každého z nás, aby usiloval o vyvýšené místo – útočiště a věčnou ochranu chrámu.
O velikonoční neděli 3. dubna 1836, týden po zasvěcení chrámu v Kirtlandu, Kvorum Dvanácti přisluhovalo při roznášení svátosti večeře Páně členům. Po skončení shromáždění, po vážné a tiché modlitbě, se Proroku Josephovi a Oliveru Cowderymu ve slávě zjevil Spasitel a prostřednictvím Mojžíše, Eliase a Eliáše znovuzřídil další klíče kněžství, včetně posvátné pečeticí moci, jež sjednocuje rodiny na věčnost.20
Dnes, o tomto velikonočním dopoledni, se radujeme ze všeho, co pro nás Spasitel udělal. Umožňuje každému z nás získat spasení a oslavení. Ale podobně jako ony samojské děti musíme i my běžet co nejrychleji na vyvýšené místo, jež určil pro naše bezpečí a pokoj.
To činíme například tím, že se držíme učení našeho žijícího proroka, presidenta Thomase S. Monsona. On je vynikajícím příkladem člověka, jenž následuje Spasitele.
O tomto nádherném velikonočním dopoledni mi v mysli znějí drahocenná slova od Elizy R. Snowové – věrné služebnice Znovuzřízení:
Jak velký, jak slavný, jak úplný
je velký plán vykoupení,
kde se spravedlivost, láska a milosrdenství setkávají
v božském souladu!21
Vydávám apoštolské svědectví o tom, že Ježíš Kristus žije a že je Spasitelem a Vykupitelem světa. Připravil pro nás cestu ke skutečnému štěstí. O tomto svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.