Naše stezka povinnosti

Biskup Keith B. McMullin

Druhý rádce v Předsedajícím biskupstvu

Povinnost nevyžaduje dokonalost, ale vyžaduje píli. Není jen tím, co vyžaduje zákon; je tím, co je ctnostné.

Tento svět je neklidný. Všude samé nesváry a pohromy. Někdy se zdá, jako by osud lidstva možná visel jen na vlásku.

Pán předvídal naši dobu a řekl: „Nebesa se budou třásti, a země také; a veliké soužení bude mezi dětmi lidskými, ale lid svůj zachovám.“¹ Toto zaslíbení nám má dodávat velkou útěchu.

Ačkoli pohromy zcela rozvracejí „poklidný běh [našeho života]“,² nemusejí zanechat náš život navždy rozbitý. Mohou nás „[podněcovat] k rozpomenutí se“,³ „[probouzet nás] k vědomí [naší] povinnosti … vůči Bohu“⁴ a zachovávat nás „na cestě [naší] povinnosti“.⁵

V Holandsku během 2. světové války používala rodina Casper ten Boomových svůj dům jako úkryt pro ty, které hledali nacisté. Byl to způsob jejich života pramenící z křesťanské víry. Čtyři členové rodiny přišli kvůli tomuto poskytování úkrytu o život. Corrie ten Boomová a její sestra Betsie strávily strašlivé měsíce v nechvalně známém koncentračním táboře Ravensbrück. Betsie tam zemřela – Corrie přežila.

V Ravensbrücku Corrie a Betsie poznaly, že Bůh nám pomáhá odpouštět. Po válce se Corrie rozhodla dělit se o toto poselství s druhými. Při jedné příležitosti promlouvala ke skupině lidí v Německu, kteří trpěli následkem válečného pustošení. Její poselství znělo „Bůh odpouští“. A právě tehdy věrnost Corri ten Boomové přinesla své požehnání.

Přistoupil k ní nějaký muž. Poznala v něm jednoho z nejkrutějších dozorců z tábora. „Zmínila jste se ve svých slovech o Ravensbrücku,“ řekl. „Byl jsem tam dozorcem. … Ale od té doby … jsem se stal křesťanem.“ Vysvětlil, že od té doby usiloval o to, aby mu Bůh odpustil krutosti, kterých se dopustil. Pak natáhl ruku a zeptal se: „Odpustíte mi prosím?“

Corrie ten Boomová poté řekla:

„Nemohl tam stát déle než několik vteřin – s nataženou rukou – ale mně se to zdálo jako hodiny, a zápasila jsem s tou nejtěžší věcí, kterou jsem kdy musela udělat.

… Poselství, že Bůh odpouští, má … podmínku – že odpustíme těm, kteří ublížili nám. …

… ,Pomoz mi!‘, modlila jsem se v duchu. ,Zvednout ruku dokážu. To ještě zvládnu. Ty zajisti pocit odpuštění.‘

… Toporně a mechanicky jsem stiskla nabízenou ruku. A přitom se stalo něco neuvěřitelného. V rameni jsem pocítila mravenčení, které mi prošlo paží a vstoupilo do našich spojených rukou. Pak se mi zdálo, jako by tento uzdravující hřejivý pocit prostoupil celou mou bytostí, a do očí mi vhrkly slzy.

,Odpouštím ti, bratře!‘ plakala jsem, ,z celého srdce.‘

Dlouho jsme si tiskli ruku – bývalý dozorce a bývalá vězenkyně. Nikdy jsem nepociťovala Boží lásku tak intenzivně jako tehdy.“⁶

Pro ty, kteří se vyhýbají zlu a žijí dobrým životem, kteří usilují o lepší dny a dodržují přikázání Boží, se může vše zlepšovat i tváří v tvář tragédii. Spasitel nám ukázal cestu. Z Getseman, z kříže i z hrobu vítězně povstal a přinesl nám všem život a naději. Vyzývá nás: „Pojďte, následujte mě.“⁷

President Thomas S. Monson řekl: „Máme-li kráčet vzpřímeně, musíme životu něco přinést. Máme-li naplnit své určení a vrátit se k našemu Otci v nebi, musíme dodržovat Jeho přikázání a žít podle Spasitelova vzoru. Budeme-li tak činit, nedosáhneme jen svého cíle – věčného života, ale také opustíme tento svět bohatší a lepší, než jaký by byl, kdybychom nežili a nekonali své povinnosti.“⁸

V Bibli svaté jsou tato inspirovaná slova: „Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a přikázaní jeho [dodržuj, neboť v tomto spočívá veškerá povinnost člověka].“⁹

Co je to zač, tato povinnost?

Povinnost, kterou mám na mysli, je to, co se od nás očekává, že budeme dělat a jakými budeme. Je to morální požadavek, který od člověka i společnosti požaduje to, co je správné, pravdivé a úctyhodné. Povinnost nevyžaduje dokonalost, ale vyžaduje píli. Není jen tím, co vyžaduje zákon; je tím, co je ctnostné. Není vyhrazena jen mocným nebo vysoce postaveným, spočívá spíše na základu osobní zodpovědnosti, bezúhonnosti a odvahy. Když člověk koná svou povinnost, projevuje tím svou víru.

President Monson o ní řekl: „S láskou opatruji ono vznešené slovo povinnost.“¹⁰ Pro členy Církve Ježíše Krista znamená stezka povinnosti to, že budeme v každodenním životě dodržovat své smlouvy.

Komu a čím jsme povinováni?

Zaprvé – naše stezka povinnosti směřuje k Bohu, našemu Věčnému Otci. On je autorem plánu spasení, „[tvořitelem] nebe a země“, stvořitelem Adama a Evy.¹¹ Je zdrojem pravdy,¹² zosobněním lásky,¹³ a díky Němu existuje vykoupení skrze Krista.¹⁴

President Joseph F. Smith řekl: „Vše, co máme, pochází od [Boha]. … Sami o sobě jsme jen neživou hroudou hlíny. Život, inteligence, moudrost, úsudek, schopnost přemýšlet – to vše jsou dary, které Bůh dal dětem lidským. Dává nám fyzickou sílu i naše duševní schopnosti. … Máme ctít Boha svou inteligencí, svou silou, svým chápáním, svou moudrostí a veškerou mocí, kterou máme. Máme se snažit na tomto světě konat dobro. Toto je naše povinnost.“¹⁵

Člověk nemůže konat svou povinnost vůči Bohu Otci, aniž by ji konal i vůči Synu Božímu, Pánu Ježíši Kristu. Ctít jednoho si žádá ctít druhého, neboť Otec stanovil, že jedině ve jménu Kristově a skrze něj se může člověk zcela zhostit této povinnosti.¹⁶On je naším Příkladem, naším Vykupitelem a naším Králem.

Když muži a ženy, chlapci a dívky konají svou povinnost vůči Bohu, nutí je to konat svou povinnost i vůči druhým, své rodině, své církvi a národu, vůči všemu, co jim je svěřeno do péče. Jsou povinováni zvelebovat své talenty a být dobrými lidmi dodržujícími zákony. Stávají se pokornými, poddajnými a dá se s nimi snadno vycházet. Střídmost vítězí nad bezuzdností; poslušnost řídí jejich píli. Spočívá na nich pokoj. Občané se stávají loajálními, společnosti dobročinnými a bližní se stávají přáteli. Bůh nebes se raduje, na zemi vládne pokoj, a tento svět se stává lepším místem.¹⁷

Jak máme poznat svou stezku povinnosti uprostřed krize?

Modlíme se! Je to pro každého spolehlivý způsob, jak ji poznat; je to pro každého záchranné lano do nebe. Apoštol Petr řekl: „Nebo oči Páně na spravedlivé, a uši jeho k prosbám jejich [jsou otevřeny].“¹⁸

Pokorná, upřímná a inspirovaná modlitba každému z nás umožňuje získat božské vedení, které tak naléhavě potřebujeme. Brigham Young radil: „Lidé jsou občas tak zmateni, ustaraní a ztrápení …; náš úsudek nás přesto učí, že je naší povinností se modlit.“¹⁹

Ježíš učil:

„Musíte bdíti a modliti se vždy, abyste nevešli v pokušení. …

Tudíž se musíte vždy modliti k Otci ve jménu mém; …

Modlete se k Otci ve své rodině, vždy ve jménu mém, aby manželkám vašim a dětem vašim mohlo býti požehnáno.“²⁰

Aby byly modlitby účinné, musejí být v souladu s plánem nebes. Modlitba víry nese ovoce tehdy, když nastává tento soulad, a tento soulad nastává, když jsou modlitby inspirovány Svatým Duchem. Duch ukazuje, jaké mají být naše prosby.²¹ Bez tohoto inspirovaného vedení máme sklon prosit chybně,²² usilovat o to, aby se konala jen naše vůle, nikoli „vůle Tvá“.²³ Je stejně tak důležité být vedeni Svatým Duchem při modlitbě, jako být osvíceni tímtéž Duchem, když na modlitbu získáváme odpověď. Taková modlitba pak přináší požehnání nebes, protože náš Otec „ví, … čeho jest [nám] potřebí, prvé než [bychom] ho prosili“,²⁴ a každou upřímnou modlitbu zodpovídá. Nakonec jsou to Otec a Syn, kteří slibují: „Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno.“²⁵

Svědčím o tom, že naše stezka povinnosti je jasně vyznačena nezlomnou vírou v Boha, Věčného Otce, a v Jeho Syna, Ježíše Krista, a v moc modlitby. Po této stezce mají putovat všechny Boží děti, které Boha milují a touží dodržovat Jeho přikázání. Pro mladé tato stezka vede k osobnímu úspěchu a k přípravě; pro dospělé vede k obnovené víře a odhodlání; pro starší generaci vede ke spravedlivému náhledu k vytrvání ve spravedlivosti až do konce. Každého věrného poutníka vyzbrojuje silou Páně, chrání ho před soudobým zlem a obdarovává ho poznáním, že „summa všeho … [je bát se] Boha … a přikázaní jeho [dodržovat, neboť v tomto spočívá veškerá povinnost člověka]“.²⁶ Ve jménu Ježíše Krista, amen.