Moc kněžství
Kněžství nemá potřebnou sílu, kterou má mít, a nebude ji mít, dokud moc kněžství nebude pevně zakotvena v rodinách.
Mé poselství je určeno otcům rodin a rodinám v celé Církvi. Před lety jsme pod vedením presidenta Harolda B. Leeho začali slaďovat církevní zásady. President Thomas S. Monson tehdy řekl: „Dnes jsme se utábořili před největší skupinou hříchů, neřestí a zla, která se kdy před námi objevila. … Bojový plán, s jehož pomocí bojujeme za záchranu lidských duší, není náš. [Přišel skrze] inspiraci a zjevení od Pána.“1
Během oněch let slaďování se změnila celá provozní struktura Církve. Přepracovaly se všechny církevní osnovy. Přeformulovaly se cíle jednotlivých organizací a jejich vzájemný vztah. Klíčovým slovem během těchto let slaďování a strukturálních změn bylo kněžství.
President Monson mluvil také o Gedeonovi – hrdinovi ze Starého zákona. Gedeon byl vybrán, aby vedl izraelská vojska čítající tisíce mužů. On si z nich však vybral pouze 300 mužů.
Gedeon si své rekruty vybíral zajímavým způsobem. Když se muži chtěli u pramene napít vody, většina z nich se sehnula až k vodě. Tyto muže Gedeon přešel. Někteří si však nabrali vodu do dlaní a pili, přičemž zůstali stále ve střehu. To byli ti, které si Gedeon vybral.2
Žijeme v době „[válek, pověstí] o válkách a [zemětřesení] na různých místech“.3 Jak bylo prorokováno, „celá země [je] ve zmatku“4 a „Satan je všude v zemi“5. Snaží se zničit vše, co je dobré a spravedlivé.6 Je to Lucifer, jenž byl vyvržen z přítomnosti Boží.7 I přesto jsme však ohledně toho, co leží před námi, velmi optimističtí.
Jak uvádějí písma, Gedeonova malá armáda byla úspěšná proto, že „[stáli] každý na místě svém“8.
Tato „dispensace plnosti časů“9 byla zahájena zjevením Otce a Syna chlapci Josephu Smithovi.10 Později anděl Moroni ukázal Josephovi místo, kde byly zakopány desky obsahující Knihu Mormonovu.11 Joseph obdržel moc k jejich přeložení.12
Při překládání narazili Joseph a Oliver Cowdery na zmínku o křtu. Modlili se, aby poznali, co mají udělat.13 A zjevil se jim andělský posel – Jan Křtitel. Předal jim Aronovo kněžství, „které drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů“14.
Později se jim zjevili apoštolové Petr, Jakub a Jan, kteří byli Pánovi během Jeho služby nejblíže, a předali Josephovi a Oliverovi vyšší kněžství15, neboli „[Svaté kněžství] podle řádu Syna Božího“16. Toto kněžství, jak uvádějí písma, bylo pojmenováno podle Melchisedecha – velikého vysokého kněze, jemuž Abraham platil desátky.17
To pak byla jejich pravomoc. Díky klíčům kněžství měli přístup ke všem mocem nebes. Bylo jim přikázáno, aby evangelium přinesli všem národům.18
Nikdy nebylo snadné žít podle evangelia Ježíše Krista. Nebylo to snadné v době Jeho života, a nebylo to snadné ani v počátcích Církve. Prvotní Svatí byli vystaveni nepopsatelnému utrpení a protivenství.
Dnes je tomu již více než 180 let od doby, kdy bylo kněžství znovuzřízeno. Nyní čítáme téměř 14 milionů členů. Ale i tak nás je v porovnání s miliardami lidí na zemi jen nepatrný zlomek. Ale jsme, kdo jsme, a víme, co víme, a naším úkolem je jít vpřed a kázat evangelium.
Kniha Mormonova jasně uvádí, že nás nikdy nebude příliš mnoho. Ale máme moc kněžství.19
Prorok Nefi napsal: „A stalo se, že jsem spatřil církev Beránka Božího, a bylo jich málo …; nicméně spatřil jsem, že církev Beránkova, což byli svatí Boží, byla také po celé tváři země; a jejich panství na tváři země byla malá.“20
President Joseph Fielding Smith řekl: „I když by někdo mohl říci, … že je nás pouhá hrstka ve srovnání se … světem, můžeme být přirovnáni ke kvasu, o němž mluvil Spasitel, a který nakonec zkvasí, [neboli pozvedne] celý svět.“21
Můžeme mít – a v příhodném čase určitě mít budeme – vliv na celé lidstvo. Bude jasné, kdo jsme, a jaký je náš cíl. Může se to zdát beznadějné; je to nesmírně obtížné; ale je to nejen možné, ale především jisté, že boj proti Satanovi vyhrajeme.
Před lety jsem pronesl proslov nazvaný „Co by měl vědět každý starší – základní informace o zásadách kněžské správy“. Později, když měl být proslov otištěn, jsem název změnil: „Co by měl vědět každý starší – a také každá sestra“.22
Přidal jsem do názvu sestry, protože je pro všechny velmi důležité, aby rozuměli tomu, co se od bratří očekává. Jestliže nezískáme pozornost matek, dcer a sester – které mají vliv na svého manžela, otce, syny a bratry – nemůžeme činit pokrok. Jsou-li sestry opomíjeny, je kněžství velmi oslabeno.
Kněžství je pravomoc a moc, kterou Bůh uděluje mužům na zemi, aby jednali v Jeho zastoupení.23 Je-li kněžská pravomoc používána správně, dělají nositelé kněžství to, co by dělal Bůh, kdyby tu byl osobně přítomen.
V rozdělování pravomoci kněžství jsme velice úspěšní. Kněžskou pravomoc máme zavedenou téměř všude. Po celém světě máme kvora starších a vysokých kněží. Ale k rozdělování pravomoci kněžství dochází podle mého názoru rychleji než k rozdělování moci kněžství. Kněžství nemá potřebnou sílu, kterou má mít, a nebude ji mít, dokud moc kněžství nebude pevně zakotvena v rodinách, jak má být.
President Harold B. Lee prohlásil: „Zdá se mi zcela jasné, že Církev nemá, a nikdy neměla, na vybranou – musí ještě větší měrou pomáhat rodině naplňovat její božské poslání – nejen proto, že je to řád nebes, ale také proto, že je to to nejpraktičtější, co můžeme pro naši mládež udělat – pomoci zlepšit úroveň rodinného života v domovech Svatých posledních dnů. Ať jsou naše mnohé programy a organizační úsilí jakkoli důležité, nemají domov nahrazovat, ale podporovat.“24
President Joseph F. Smith učinil toto prohlášení týkající se kněžství v domově: „V domově pravomoc předsedat spočívá vždy na otci a v žádné záležitosti domova a rodinných věcech není pravomoci vyšší. Abych tuto zásadu uvedl na příkladu, bude snad stačit jeden příběh. Někdy se stává, že starší jsou požádáni, aby dali požehnání členům nějaké rodiny. Mezi tyto starší mohou patřit presidenti kůlů, apoštolové nebo dokonce členové Prvního předsednictva Církve. Není správné, aby za těchto okolností otec ustoupil stranou a očekával, že starší budou řídit vykonání tohoto důležitého obřadu. Otec je přítomen a je jeho právem a povinností, aby předsedal. Má vybrat jednoho, který provede pomazání olejem, a dalšího, který bude pronášet modlitbu, a nemá mít pocit, že když jsou přítomny předsedající autority Církve, je tím pádem zbaven svých práv řídit udělení tohoto požehnání evangelia ve svém domově. (Je-li otec nepřítomen, má matka požádat o vedení přítomnou předsedající autoritu.) Otec předsedá u stolu, při modlitbě, a poskytuje obecné vedení týkající se života své rodiny, ať už je přítomen kdokoli.“25
Během války ve Vietnamu jsme uspořádali řadu zvláštních shromáždění pro členy Církve povolané k vojenské službě. Po jednom takovém shromáždění v Chicagu jsem stál vedle presidenta Harolda B. Leeho, když mu jeden ušlechtilý mladý Svatý posledních dnů řekl, že se chystá navštívit rodinu a poté má příkaz odjet do Vietnamu. Požádal presidenta Leeho, aby mu dal požehnání.
K mému velikému překvapení president Lee řekl: „To požehnání by ti měl dát tvůj otec.“
Chlapec velmi zklamaně řekl: „Můj otec ani neví, jak se požehnání dává.“
President Lee odpověděl: „Jdi domů, chlapče, a řekni otci, že odcházíš do války a chceš, abys od něj dostal otcovské požehnání. Pokud nebude vědět jak, řekni mu, že budeš sedět na židli. On může stát za tebou, položí ti ruce na hlavu a řekne cokoli, co mu přijde na mysl.“
Mladý voják pak smutně odešel.
Asi po dvou letech jsem ho potkal znovu. Nepamatuji si kde. Připomněl mi tento zážitek a řekl: „Udělal jsem, co mi bylo řečeno. Vysvětlil jsem otci, že budu sedět na židli a že mi má položit ruce na hlavu. Oba jsme byli naplněni mocí kněžství. To mi poskytlo sílu a ochranu v oněch nebezpečných měsících v boji.“
Při jiné příležitosti jsem byl v jednom vzdáleném městě. Po skončení konference jsme vysvěcovali a ustanovovali vedoucí. Když jsme skončili, president kůlu se zeptal: „Můžeme vysvětit starším jednoho mladého muže, jenž odchází do misijního pole?“ Odpověď samozřejmě zněla ano.
Když šel tento mladý muž dopředu, pokynul na tři bratry, aby ho následovali a stáli v kruhu při jeho vysvěcení.
Všiml jsem si, že v zadní řadě sedí přesná kopie tohoto chlapce, a zeptal jsem se: „To je tvůj otec?“
Mladý muž řekl: „Ano.“
Řekl jsem: „Vysvětí tě tvůj otec.“
On však odvětil: „Ale já už jsem požádal jiného bratra, aby mě vysvětil.“
A já jsem řekl: „Mladý muži, vysvětí tě tvůj otec, a ty budeš za tento den Pánovi navždycky vděčný.“
Pak otec přišel dopředu.
Ještě že byl starším. Kdyby jím nebyl, mohl se jím rychle stát! V armádě se tomu říká „povýšení v poli“. Někdy se takové věci dělají i v Církvi.
Otec nevěděl, jak má svého syna vysvětit. Dal jsem mu ruce kolem ramen a při obřadu jsem ho vedl. Když domluvil, z mladého muže byl starší. Potom se přihodilo něco nádherného. Situace se zcela změnila a otec se synem se objali. Bylo evidentní, že k tomu ještě nikdy nedošlo.
Otec se slzami v očích řekl: „Své ostatní syny jsem vysvětit nemohl.“
Pomyslete, čeho víc bylo dosaženo, než kdyby chlapce vysvětil někdo jiný – třeba i apoštol.
Ačkoli je kněžství v současné době na celém světě, vyzýváme každého staršího a vysokého kněze, každého nositele kněžství, aby stál – jako Gedeonova malá, ale silná jednotka o 300 mužích – na svém místě. Nyní musíme v každém starším a vysokém knězi, v každém kvoru a skupině, a v otcích všech rodin probudit moc kněžství Všemohoucího.
Pán řekl, že „slabé věci světa vyjdou a potřou mocné a silné“26.
Také prorok Nefi mluvil o „[moci] Beránka Božího, jak sestoupila na svaté z církve Beránkovy a na lid smlouvy Páně, který byl rozptýlen po celé tváři země“, a řekl, že „byli ozbrojeni spravedlivostí a mocí Boží ve veliké slávě“27.
Potřebujeme každého. Unavení nebo zmožení nebo líní, a dokonce i ti, jež svazují pocity viny, musejí být uzdraveni prostřednictvím pokání a odpuštění. Příliš mnoho našich bratří v kněžství žije pod úrovní toho, na co mají právo a co od nich očekává Pán.
Musíme jít vpřed s plnou důvěrou v nebeskou moc kněžství. Poznání toho, kdo jsme, co máme a jaká je naše úloha v díle Všemohoucího, je pro nás zdrojem síly a povzbuzení.
Pán řekl: „Já, Pán, jsem zavázán, když činíte to, co říkám; ale když nečiníte to, co říkám, nemáte žádného zaslíbení.“28
Na domovy bez kněžství musejí dohlížet kněžská kvora, a musejí jim sloužit. Tímto způsobem nenajdeme žádné požehnání, jež by v domovech v Církvi chybělo.
Před lety se jedna rodina shromáždila u postele jedné stařičké menší ženy z Dánska. Byl mezi nimi i její vzpurný syn středního věku. Posledních několik let bydlel doma.
Se slzami v očích prosil: „Mami, musíš žít! Mami, nesmíš umřít!“ Řekl: „Mami, nesmíš odejít. Nedovolím, abys odešla.“
Maličká matka se na svého syna podívala a s lámavým dánským přízvukem řekla: „Ale de je tvoje sila?“ – Kde je tvoje síla?
Pavel řekl:
„[Jsme] vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus,
Na němž všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu.
Na kterémž i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu svatém.“29
Není pochyb o tom, že dílo Páně zvítězí. To, že musíme shromáždit veškeré úsilí a sjednotit se, je dané.
Pravomoc kněžství je s námi. Poté, co jsme všechno sladili a zorganizovali, je teď naší zodpovědností, abychom v Církvi uvedli v činnost moc kněžství. Pravomoc v kněžství přichází tehdy, když jsme vysvěceni; moc v kněžství přichází tehdy, když věrně a poslušně ctíme své smlouvy. Zvyšuje se tím, že kněžství uplatňujeme a používáme spravedlivě.
Otcové, rád bych vám připomněl posvátnou povahu vašeho povolání. Přímo od Pána získáváte moc kněžství k tomu, abyste ochraňovali svůj domov. Přijdou časy, kdy to jediné, co bude stát jako štít mezi vaší rodinou a protivníkovou zlomyslností, bude právě tato moc. Budete získávat vedení od Pána prostřednictvím daru Ducha Svatého.
Protivník nenarušuje aktivně naše církevní shromáždění – snad jen občas. Celkem vzato, můžeme se volně shromažďovat, aniž by nám v tom něco zásadně bránilo. Ale on a ti, kteří ho následují, trvale útočí na domov a na rodinu.
Hlavním cílem veškeré aktivity v Církvi je to, aby muž s manželkou a dětmi mohli být doma šťastní, ochraňováni zásadami a zákony evangelia a bezpečně zpečetěni ve smlouvách věčného kněžství.
Každý zákon, zásada a moc, každé přesvědčení, každý obřad a každé vysvěcení, každá smlouva, každý proslov a každá svátost, každá rada a napomenutí, pečetění, povolání, uvolnění, služba – to vše má jako hlavní cíl zdokonalení jednotlivce a rodiny, neboť Pán řekl: „Toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“30
Vydávám svědectví o moci kněžství, jež byla dána Církvi a jež nás ochraňuje a vede. A protože ji máme, nemusíme se bát budoucnosti. Strach je protikladem víry. Jdeme kupředu s jistotou, že nad námi bude bdít Pán – obzvláště v rodině. O Něm vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.