Náš domov, naše rodina
Výuka cudnosti a ctnosti
Když rodiče učí své děti o sexuálních důvěrnostech, mohou použít těchto šest přístupů.
Mám tu výsadu setkávat se s mládeží a s mladými dospělými z nejrůznějších společenských vrstev a z nejrůznějších částí světa. Při jedné příležitosti jsem mluvil s jednou zvlášť úžasnou skupinou dospívajících o ctnosti, cudnosti a o mravním životě. Poté, co jsem jim řekl, jak velký dojem na mě udělaly jejich slova, sebedůvěra, vzezření a vystupování, jsem se jich zeptal: „Jak to, že dokážete o tak citlivém tématu mluvit tak pohotově, jak to, že odpovídáte s takovou jistotou a že vám to nečiní potíže?“ Jedna mladá žena bez váhání odvětila: „Mám rodiče, kteří mě učí.“ Ostatní souhlasně pokývali hlavou. Tento prostý, ale významný zážitek, podtrhuje, jaký vliv mají rodiče na život svých dětí – a zvláště ve své úloze učit je o ctnosti, cudnosti, sexuálních důvěrnostech a správných mezilidských vztazích.
Naneštěstí mnozí rodiče možná neučí své děti o sexuálních otázkách tak dobře, jak by mohli. Když jsem se například dotazoval 200 aktivních mladých svobodných Svatých posledních dnů, zjistil jsem, že pouze 15 procent považovalo rodiče za prvořadý zdroj informací o sexuálních otázkách. Tito mladí členové uvedli, že se o tomto důležitém tématu dozvídali v prvé řadě od přátel nebo vrstevníků, z internetu, z médií, díky zábavnímu průmyslu, příručkám, od členů širší rodiny nebo od vedoucích Církve.
Samozřejmě, že není jednoduché o tomto tématu učit. Jsem ale přesvědčen, že rodiče jsou těmi nejlepšími učiteli, kteří mohou dětem vysvětlit tak posvátné zásady. Níže uvedené přístupy vám pomohou rozvinout jednoduché, účinné a trvalé zásady a zvyky, které podporují účinnou schopnost učit sebe i druhé – a zvláště učit své děti tomu, jak vést ctnostný a cudný život.
S procesem výuky a učení se se má začít brzy. Rodiče, kteří své děti o sexuálních tématech učí efektivně, poznávají, že většina dětí se s těmito tématy setkává v mnohem mladším věku, než to samy děti nebo jejich rodiče očekávají nebo si to přejí. Mnoho dětí je vystaveno tématům se sexuálním obsahem na internetu, když jim je teprve 11 let nebo jsou dokonce ještě mladší. Zábavné pořady, sportovní události, reklamní spoty a dokonce i sociální média čím dál častěji obsahují sexuální obrazy a narážky.
Někteří rodiče se oprávněně ptají: „Kdy mám začít mluvit o záležitostech týkajících se sexuality?“ To závisí na věku a zralosti dítěte i na konkrétní situaci. Když rodiče s modlitbou a pečlivě sledují chování svých dětí, pozorně jim naslouchají a věnují čas tomu, aby zvážili a rozpoznali, kdy a čemu mají učit, duchovní vedení se dostaví. Vzpomínám si například, jak se mě syn ptal na něco ohledně lidské anatomie, když mu bylo sotva pět let. Ačkoli to bylo trochu znervózňující, bylo jasné, že nastala ta správná chvíle o tom mluvit. Když jsem ale přemýšlel o tom, jak odpovědět, jasně jsem si uvědomoval, že to nebyla ta správná chvíle na to, abych se synem probral každé téma týkající se sexuality.
Proces výuky a učení se má probíhat často. Učení se je spíše proces než jedna jediná událost. Když se lidé dostanou na téma výuky dětí sexuálním důvěrnostem nebo jiným, s tím spojeným otázkám, často hovoří o „onom rozhovoru“. Ať již to tak myslí či nikoli, tento slovní obrat naznačuje, že rodiče o tomto tématu s dětmi mluví pouze jednou. To ale není ten nejúčinnější způsob, kterým se dítě učí. Spasitel vysvětlil, že se učíme „řádku za řádkou, předpis za předpisem“. (2. Nefi 28:30.) Naše výuka bude úspěšnější, když se k tomuto tématu budeme s dětmi průběžně vracet, zatímco budou dospívat. Rodiče, kteří rozumí této zásadě, se připravují duševně, emocionálně a duchovně, aby mohli učit své děti o tématech týkajících se sexuality během jejich dětství a dospívání.
Efektivní proces učení se a výuky závisí na vztahu mezi učitelem a žákem. Pokud jde o to, jak učit děti o tématech týkajících se sexuality, většina rodičů si téměř výhradně dělá starosti s tím, co mají říci. I když i to je důležité, efektivní výuka a učení se znamená mnohem více než jen vysvětlování a sdělování obsahu. To, jak rodiče přistupují k výuce svých dětí, může být ve skutečnosti mnohem důležitější, než to, co vlastně mohou říci. Výzkumy ukazují, že rodiče, kteří s dětmi mluví otevřeně, vyjadřují jim lásku a zájem a aktivně se angažují v jejich životě, mají na své děti největší vliv, pokud jde o probírání témat týkajících se sexuality.1
Poznámky mladých Svatých posledních dnů z mého neformálního dotazníku se opakovaně zaměřovaly na to, že by si mladí přáli, aby jejich rodiče byli otevřenější či ochotnější mluvit o tématech, které souvisejí se sexualitou. Tito mladí dospělí podle svých slov nejen chtěli, aby se rodiče do tohoto procesu zapojovali, ale také si přáli, aby rodiče „mluvili spíše s nimi, než aby jen mluvili na ně“. Přáli si, aby tyto rozhovory byly „přirozené“, „normální“, „příjemné“ a méně „neobratné“. To by mělo rodiče motivovat k tomu, aby se více snažili být pro své děti přístupnými a dostupnými a aby se chovali přirozeně a klidně, bez ohledu na to, s jaký tématem, v jaké situaci nebo dokonce v jaké chvíli se na ně děti obrátí. Chtějí-li se rodiče naučit efektivně učit své děti o tom, co je nejdůležitější, musejí jednat tak, aby pomohli dětem pocítit, že mohou bez problémů a s důvěrou mluvit o jakémkoli tématu – a zvláště o tématech osobních.
Proces výuky a učení se je nejefektivnější tehdy, když jde o aktuální téma ze skutečného života. Výuka o sexuálních důvěrnostech může, v závislosti na našem přístupu, vyznít neobratně, nerealisticky, neprakticky či dokonce jako kázání. Klíčem k úspěchu je uvědomit si, že většina otázek či nejasností, které děti mají, jsou reakce na situace a postřehy ze skutečného života. Když svým dětem věnujeme pozornost, nasloucháme jim a pozorujeme je, poznáme, čemu je zapotřebí je učit.
Například filmy, různé životní styly, módní výstřelky, televizní pořady, reklamy nebo texty písní nabízejí hojnost příležitostí k diskuzím o mravních měřítcích. Další příležitosti se naskytnou, když budeme sledovat, jaké vztahy mají naše děti s druhými a jak s nimi jednají, jak se naše děti i jejich vrstevníci oblékají, jak mluví, jak moc je přitahují osoby opačného pohlaví a také jak různě se popisují měřítka cudnosti a mravnosti ve společnosti. V reálném životě existuje mnoho příležitostí mluvit s dětmi o mravnosti a ctnosti.
Možná tou nejdůležitější stránkou výuky v reálném životě je snaha rodičů být příkladem cudnosti, umírněnosti a ctnosti v jejich vlastním životě. Děti budou ochotněji naslouchat radám svých rodičů a řídit se jimi, když se tyto rady zakládají na dobrém příkladu samotných rodičů.
Totéž platí i opačně. Starší Robert D. Hales z Kvora Dvanácti apoštolů řekl: „V mnoha ohledech naše skutky hovoří hlasitěji než naše slova. President Brigham Young (1801–1877) učil: ‚Máme [svým dětem] dávat příklad, který si přejeme, aby napodobovaly. Uvědomujeme si to? Jak často vidíme rodiče dožadující se od dítěte, nebo od dětí, poslušnosti, dobrého chování, laskavých slov, příjemných pohledů, sladkého hlasu a zářivého zraku, a přitom sami jsou plni hořkosti a hubování! Jak je to rozporuplné a nerozumné!‘ Děti si všimnou těchto nesrovnalostí v našem chování a možná tím budou omlouvat své vlastní podobné jednání.“2
Žáci se učí nejlépe tehdy, když rozumí tomu, čemu je učitelé učí. Až příliš mnoho dospívajících a mladých dospělých vyjadřuje zklamání z toho, že jejich rodiče a dokonce i vedoucí Církve mají sklon používat „kódová slova“ a náznaky, které ale ve skutečnosti vyvolávají více otázek než odpovědí a více stresu než úlevy. To platí obzvláště v případech, kdy se jedná o sexuální témata.
Když jsem sloužil jako biskup ve sboru pro mladé svobodné dospělé, často se mě členové ptali, co znamená „petting“. Moji věrní členové sboru se od malička učili, že se nemají zapojovat do „pettingu“, ale nikdo je nikdy neučil, co to vlastně „petting“ znamená. Bylo pro ně těžké držet se pokynů, jejichž významu nerozuměli.
President Marion G. Romney (1897–1988), první rádce v Prvním předsednictvu, vysvětlil, že nestačí jen učit druhé tak, aby rozuměli, ale musíme učit i tak, aby nikdo něčemu neporozuměl špatně.3 Místo toho, abychom používali „kódová slova“ nebo dokonce slangové výrazy, naše výuka bude úspěšnější, když budeme používat správné a vhodné termíny. Toto podporuje porozumění a pěstuje vzájemnou úctu.
Povšimněte si, jak efektivně starší Richard G. Scott z Kvora Dvanácti apoštolů učil o mravních zásadách a měřítkách. Řekl: „Jakákoli sexuální důvěrnost mimo manželský svazek – tím mám na mysli úmyslný kontakt s posvátnými intimními částmi těla jiného člověka, ať již oblečenými, či nikoli – je hřích a je Bohem zakázána. Přestupkem je také záměrné vyvolávání těchto pocitů ve svém vlastním těle.“4
Máme-li učit efektivně, musíme zajistit, aby ti, které učíme, našim slovům rozuměli. Velmi užitečné jsou jednoduché otázky jako například: „Odpovědělo to na tvou otázku?“ nebo „Vysvětlil jsem to dobře?“ nebo „Chceš se zeptat na něco dalšího?“
Žáci prožijí obrácení tehdy, když učitelé propojí svá slova s věčnými zásadami a měřítky. Efektivní výuka evangelia nastává tehdy, když místo toho, abychom se zaměřovali jen na dotyčné „skutečnosti života“, propojujeme tyto skutečnosti se „skutečnostmi života věčného“. Když například mluvíme o těle, můžeme mluvit o tom, jak naše tělo stvořil milující Nebeský Otec a jak máme přistupovat k Jeho stvoření s úctou a v souladu s Jeho očekáváním.
I když se svět utápí v nemorálnosti, přesto existuje naděje pro budoucí generace. Tato naděje spočívá v rodičích, kteří s vynaložením svého nejlepšího úsilí učí nastupující pokolení tomu, že má být ctnostné a cudné. Rodiče, kteří učí své děti vést ctnostný a cudný život, se snaží prohlubovat své porozumění a zdokonalovat své výukové dovednosti. Díky této snaze poznají, že „Pán zvelebí [jejich] schopnosti, pokud [budou] učit tak, jak přikázal“. Koneckonců toto je „práce lásky – možnost pomáhat druhým, aby spravedlivě používali svobodu jednání, aby přišli ke Kristu a aby obdrželi požehnání věčného života“.5
Fotoilustrace David Stoker © iri
Fotoilustrace