Kdo je tvůj hrdina?
Autorka žije v Kalifornii v USA.
Ellie věděla, kdo je její hrdina, ale bála se to říct.
„Stůj za svým svědomím, vírou a ctí, hrdina … buď.“ (Children’s Songbook, 158.)
Ellie si nervózně okusovala nehet na palci. Paní učitelka postupovala od jedné lavice ke druhé a každému žákovi položila otázku.
„Kdo je tvůj hrdina?“ Zeptala se Jeremyho.
Jeremy nezaváhal ani na chvíli. „Můj taťka!“ řekl hrdě.
Paní učitelka se usmála. „A tvůj, Sáro?“
I ona odpověděla okamžitě. „Abraham Lincoln.“
Paní učitelka se blížila k Ellie a ona cítila, jak jí buší srdce. Mluvili o hrdinech už od rána a teď měl každý říct, kdo je jeho hrdina – před celou třídou!
Amber a Justin řekli, že pro ně je hrdinou jejich maminka. Walter řekl, že pro něj je to jeho dědeček. Několik dětí řeklo, že jejich hrdinou je nějaký král nebo president.
Už zbývalo jen několik dětí a za chvíli dojde paní učitelka k Ellie. Musí si vzpomenout na nějakého hrdinu – a rychle.
Ellie se v rozpacích dívala dolů na své boty. Vzpomenout si na nějakého hrdinu nebyl ten problém. Ona už svého hrdinu má. Je to Ježíš Kristus. Uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a zaplatil za hříchy každého z nás. Je to ten největší hrdina, který kdy žil! Jen se to bála říct.
Ellie si znovu začala okusovat nehet na palci, když si představila, že by měla před celou třídou říct, že jejím hrdinou je Ježíš Kristus. Co když se jí Jeremy bude smát? Co když si o ní Sarah s Amber budou o přestávce šeptat?
Samozřejmě, že věděla, že jejím hrdinou je Ježíš Kristus. Ale to neznamená, že to musí vědět i všichni ostatní.
Paní učitelka se zastavila u Ellie před lavicí a usmála se. „A kdo je tvůj hrdina, Ellie?“
Ellie se podívala na řadu dětí vedle sebe a pak vzhlédla k paní učitelce. „Abraham Lincoln,“ zašeptala.
Paní učitelka se spokojeně usmála. „Dobře!“ řekla a přešla k dalšímu žákovi v řadě.
Jakmile odešla, Ellie si s úlevou oddechla. Naštěstí to má už za sebou. Vůbec nemá zapotřebí, aby všichni ve třídě věděli, kdo je její hrdina –
„Ježíš Kristus,“ řekl nějaký hlas.
Ellie se překvapeně podívala tím směrem. Seděl tam – jen o kousek dál v řadě – malý chlapec s rozcuchanými vlasy. Byl hubený a nesmělý a sedával vždy v poslední lavici. Ellie ani nevěděla, jak se jmenuje. Nepamatovala si, že by někdy řekl jediné slovo – až doteď.
Několik dětí se otočilo a zíralo na něj, ale on si jich nevšímal. Jen se díval vzhůru na paní učitelku a řekl to znovu. „Mým hrdinou je Ježíš Kristus.“
Paní učitelka se vesele usmála a postupovala dál v řadě. Ellie se ale užasle dívala na onoho chlapce. Bála se o svém hrdinovi říct ostatním, ale on se nebál. A to nechodí ani na její shromáždění! Ale věděl, jak je důležité být příkladem a postavit se za Ježíše Krista, i když to může být těžké.
Ellie se na chlapce usmála. Teď už by se nebála říct, kdo je její hrdina. Koneckonců už na to byli dva.